Článek
Diskotéky (zkráceně hovorově jen dýza), zábavy a tancovačky byly oblíbenými společenskými událostmi za bývalého režimu.
Lidé nevysedávali po večerech před televizním přijímačem. Více se potkávali a vedli společenský život.
Předem schválený seznam písniček a diskžokej se zahraničními deskami
Tak vypadaly diskotéky v 80. letech v Československu. Bavilo se na nich tisíce lidí a některé nejslavnější taneční kluby fungují dodnes.
Korunovaným králem diskoték, řečeno dnešním jazykem celebritou, byl diskžokej, který pouštěl nahrávky z gramofonových desek.
Diskotéky se mimo Prahu začaly probouzet někdy okolo roku 1980. Zájemci o uvádění diskotékových pořadů, jak se tehdy diskžokejům říkalo, se museli předvést teoreticky i prakticky před komisí a následně museli počkat na verdikt, zda mohou veřejně vystupovat.
U zrodu Československých diskoték stál v roce 1965 Honza Beneš
Do roku 1989 diskotéky nahrazovaly poslech zahraničních nahrávek, k nimž se jinak nedalo dostat. Kontakt s podobně smýšlejícími byl kolikrát důležitější než to, že se na pěknou hudbu dalo tancovat. V Praze se přes desky seznámila dvojice Karel Vlach a Honza Beneš. Druhý jmenovaný začal hned po skončení průmyslovky dělat dramaturga právě v Music f Clubu a vymyslel kinolektorát. Promítaly se tam filmy, které nebyly běžně v kinech k vidění, s patřičným komentářem.
V uvolněné atmosféře roku 1968 se mu podařilo vycestovat do Anglie a zažít atmosféru tamních prvních diskoték a vyloženě tanečních klubů s DJ´s. Po návratu navrhl šéfovi klubu Music F Club, Bohumilu Durdisovi, zda by něco podobného nezkusili.
Po dlouhých měsících marného hledání vhodného diskžokeje, se toho ujal Honza Beneš sám. Smíchovský klub tak byl prvním v Praze, který návštěvníkům podobnou zábavu nabízel. Zanedlouho se zde začal Beneš střídat s DJ Oskarem Gottliebem. V roce 1969 si v Music F Clubu odbyl premiéru další legendární diskžokej Miloš Skalka, specialista na rokenrol, který se stal stálicí tohoto podniku.
V roce 1999 došlo k přejmenování z Music f clubu na dnešní Futurum
Tak se začala patrně nejslavnější éra podniku. Začínaly tady kapely jako Divokej Bill nebo Gaia Mesiah. Na Divokýho Billa kolem roku 1999 chodilo 50, možná 100 lidí. Hodně talentovaných kapel sem přivedl tehdejší produkční, známý kytarista kapely Žlutý pes František Kotva, který se sem přesunul po zavření legendárního Bunkru. Ten pracoval v pozdějším klubu Futurum až do své smrti v roce 2007.
Díky stejné pozitivní vlně zájmu o dění na tanečním parketě za dob komunismu se tak poodkryla v posledních letech i místa, o kterých většina společnosti neměla tušení. Jedním z nich byl T-klub na Jugmannově náměstí v Praze, kde se scházeli především gayové a lesby.
Klub Futurum sídlí v Národním domě na Smíchově.
Taneční zábavy za dob socialismu byly oblíbenou formou zábavy pro lidi všech věkových kategorií
Diskotéky a kluby ale nebyly jediná možnost, jak si zatancovat a seznámit se. Koho to v klubech moc nebavilo, raději chodil na zábavy, jako byly šibřinky nebo různé myslivecké bály. Sice se tam nehrály nejnovější zahraniční písně, ale dobře se tam seznamovalo.
Konaly se v různých prostorách, jako například v kulturních domech, hospodách, restauracích nebo i v tělocvičnách.
Hudbu na tanečních zábavách dělala živá kapela, případně dýdžej. Repertoár byl pestrý a zahrnoval populární hudbu, lidovou hudbu a i disco. Velmi populární byly i různé taneční soutěže.
Lidé se na taneční zábavy oblékali hezky a slavnostně, protože šlo o společenskou událost. Ženy nosily šaty nebo sukně a blúzky. Muži nosili obleky nebo košile a kalhoty.
Na tanečních zábavách se podávalo jednoduché jídlo a pití jako například chlebíčky, obložené bagety, pivo a víno. Nechyběly ani sladké pochutiny, jako například zákusky a zmrzlina.
Atmosféra na tanečních zábavách byla vždy veselá. Lidé se tančili, bavili a povídali si. Taneční zábavy byly důležitou součástí společenského života, skvělou příležitostí k seznamování a poznávání nových lidí.
Jak se měnila aparatura?
Zeptala jsem se svého známeho Karla, kdetý tuhle profesi dělá dodnes. Zpočátku hrál na kotoučových mono magnetofonech, což bylo dost pracné. Později měl kazety, vinylové gramofonové desky a po 89. už jen cédéčka. Nějakou dobu dělal i videodiskotéky.
Technický pokrok jde neuvěřitelně rychle dopředu a stoupá i náročnost návštěvníků diskoték. Živá hudba je již neuspokojí. Kdysi také stačily 50-wattové reproduktory, teď musí mít minimálně 1000-wattové. Na diskotéky chodí stále mladší a vyžadují kvalitní zvuk. Přitom písniček jsou už miliony a je těžké udržet si přehled. Nejdřív si zvenku vozili hudební časopis Bravo, překládali články o kapelách, dnes si to kdokoli najde na internetu. Dobrá hudba se dala tehdy slyšet jen na diskotékách, nyní je přístupná každému a proto není tak vzácná.
Ta atmosféra diskoték před rokem 1989 už pominula
Rádia pouštějí každý hit denně mnohokrát. Předtím byl nedostatek dobrých disdžokejů a lidé se na diskotéky těšili, chodili se tam zabavit. Dnes se tam kvůli hudbě nechodí, té je všude dost a tak se z nich stali jen „pouštěči“.
Byly to zlaté časy - večer na vesnice chodily autobusy plné mladých a sály praskaly ve švech.
Anketa
Prameny:
FIALOVÁ, Martina. Česká Klubová scéna: Aspekty klubové scény a její vliv na hudebnost dospívající mládeže. Praha: Pedagogická fakulta UK v Praze, Katedra hudební výchovy, 2007
N. Postman, Ubavit se k smrti: veřejná komunikace ve věku zábavy. Praha: Mladá fronta 1999, ISBN 80-204-0747-2
Pavel Šafr, Johana Hovorková: Vyprávěj mi o komunismu, Free Czech Media 2023, ISBN: 978-80-90908-208.
