Vítězný únor: pionýři u busty Gottwalda a milicionáři s pivem v tělocvičně

Příběh o únorovém vítězství patřil k zakládajícím mýtům nové společnosti, která měla v Československu vzniknout po roce 1948.

Oslavy byly především manifestací loajality k režimu. Byly hlasité, červené, plné projevů, ale pro většinu lidí šlo o další pracovní/školní den, který museli odchodit v průvodu.

Traduje se, že Václav Kopecký, tehdejší ministr informací a kultury. Byl předním ideologem a propagandistou komunistické strany (KSČ). Zřejmě se inspiroval sovětským vzorem.

Oslavy „Vítězného února“ (25. února 1948) patřily v dobách socialistického Československa k nejvýznamnějším propagandistickým akcím roku. Byly povinnou připomínkou převzetí moci KSČ.

Pro školáky, studenty i zaměstnance byla účast na shromážděních či průvodech často povinná nebo silně doporučovaná („kdo nejde, je podezřelý“). Rozhlas, televize a tisk (Rudé právo) byly plné oslavných článků o pracujícím lidu, který zvítězil nad reakcí.

Organizovaly se průvody pracujících, školní mládeže a členů Lidových milicí. Ulice byly vyzdobeny československými a sovětskými vlajkami, hesly o věčném přátelství se SSSR. Lidé nesli transparenty s nápisy jako „Vítězný únor – naše cesta k socialismu“.

Na hlavních náměstích měst byly postaveny tribuny, z nichž funkcionáři KSČ pronášeli projevy o úspěších pětiletek a o tom, jak lid zmoudřel a zvolil si socialismus. Často se konaly slavnostní akademie, koncerty budovatelských písní nebo předávání rudých knížek novým členům KSČ.

Postupem času se oslavy stávaly spíše rutinní záležitostí. Lidé do průvodů chodili, protože museli, aby neměli problémy v práci nebo ve škole, ale nadšení z roku 1948 už dávno vyprchalo.

Když jsem nedávno listovala starým rodinným albem, vypadla na mě černobílá fotka kluka s pionýrským šátkem a odevzdaným výrazem. Byl to můj strýc Evžen. Když jsem mu snímek ukázala zasmál se a řekl, že mu bylo dvanáct a držel stráž u busty Gottwalda.

Byl únor a v mrazivém ránu před školou stálo asi padesáti pionýrů. Paní učitelka s výrazem, jako by šlo o osud galaxie, tehdy strýci a jeho spolužákům upravovala rudé šátky. „Buďte hrdí,“ sykla a utáhla mu uzel tak, že skoro nemohl polknout.

Můj strýc měl tehdy tu „čest“ stát čestnou stráž u busty Klementa Gottwalda ve školním vestibulu. Plán byl jasný: čtyřicet minut stát jako socha, koukat do blba a tvářit se, že buduje světlé zítřky. Vedle něj stál Petr, jeho nejlepší kamarád, kterému z kapsy modrých tesilových kalhot provokativně koukal céčkařský řetěz.

„Hele, slyšíš to?“ šeptal tehdy Petr, aniž by pohnul rty. „Ty milicionáře v tělocvičně. Prý tam mají chlebíčky s vlašákem a pivo.“

Zatímco strýc stál stráž, v tělocvičně duněl smích chlapů v uniformách Lidových milicí. Ti oslavovali po svém. S chlebíčky s vlašákem a pivem.

Pro děti ale vítězství vypadalo jinak - předávání diplomů za sběr papíru. Bylo to den, kdy je pustili dřív ze školy. Strýc si tehdy odnesl uznání za 40 kilo starých novin, což bylo většinou Rudé právo z dědečkovy dílny. Když pak sbor spustil Píseň práce, všichni mechanicky otevírali pusu. Koukal na velké nástěnky plné rudých hvězd a vatových mráčků, které měly symbolizovat to bájné jasné nebe nad námi.

Vzpomínky mého strýce na Vítézný únor nejsou o politice. Jeho táta říkal, že když to přežije bez poznámky, půjdou do cukrárny na větrník. Tak se u nich v rodině slavil Vítězný únor – manifestací v mrazivém ránu, povinným hlášením ve škole a vidinou větrníku, který chutnal úplně stejně, ať byl únor nebo březen.

Z historického hlediska je fascinující, jak masivně se tento den propagoval, ačkoliv se nikdy nestal státním svátkem ani dnem pracovního klidu.

Přitom se až sedm církevních svátků podle nového svátkového zákona z dubna 1948 a jeho novely z roku 1949 stalo běžnými pracovními dny (Tři králové, Velký pátek atd.).

A čím byl tedy Vítězný únor v tehdejším kalendáři?

Významným slavnostním dnem. Dvacátého pátého února se pracovalo - pokud nebyla zrovna neděle - a oslavy se přesouvaly zpravidla na nejbližší sobotu.

V předvečer oslav uděloval prezident Gottwald na Pražském hradě Řád 25. února. Toto vysoké státní vyznamenání mělo tři stupně (hvězda, stříbrná a bronzová medaile). Řad I. třídy byl ve tvaru masivní pěticípé hvězdy z pozlaceného stříbra, kterou pokrýval červený email a na reverze lze přečíst nápis Vůle lidu zákonem.

Dnes už po těchto časech zbyly jen vzpomínky a sběratelské rarity. Například Řád 25. února je dnes ceněným artiklem. Na numismatických portálech se jeho nejvyšší třída s hvězdou draží i za desítky tisíc korun.

Oslavy se postupně omezovaly na slavnostní zasedání ÚV KSČ a ústředních orgánů Národní fronty, která sdružovala všechny politické strany a společenské organizace, kontrolované komunisty. V krajích, okresech a ve městech se konaly slavnostní shromáždění pořádané stranickými orgány nižších stupňů nebo Revolučním odborovým hnutím.

Postupně se vytrácely vzpomínky na samotné události roku 1948 a předmětem oslav se stávaly úspěchy socialismu doma i ve světě.

Naposledy se konaly v sobotu 25. února 1989, kdy se režim snažil ukázat sílu, ale společnost už byla apatická. V propagandě se už tehdy měnil název Vítězný únor na Únor (s velkým písmenem). Výročí předcházelo vyhlášení nejvyšších stranických a státních orgánů s výzvou, aby procesy přestavby a demokratizace se nezneužívaly k vyvolávání nepokoje ve společnosti, rušení veřejného pořádku.

Pak přišel listopad 1989, který ukončil éru února 1948.

Máte i vy vzpomínku na povinné oslavy Vítězného února? Podělte se o ně v diskusi pod článkem.

Prameny:

https://www.novinky.cz/tag/unor-1948-66800,

Vzpomínky strýce autora,

https://plus.rozhlas.cz/prevrat-v-unoru-1948-zacal-mnohem-driv-mozna-uz-podpisem-smlouvy-se-sovetskym-8935062,

https://podcasty.seznam.cz/podcast/cteme-vam-seznam-zpravy/vitezny-unor-1948-prevrat-ktery-na-40-let-uvrhl-zemi-do-temnoty-185429,

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/co-se-odehravalo-25-unora-1948-ceska-televize-se-v-unikatnim-projektu-vrati-70-let-v-case-83569,

ČAPKA, František; LUNEROVÁ, Jitka. 1948: Vítězný únor: Cesta k převratu. Brno: CPress, 2012, ISBN 978-80-264-0089-9.