Článek
- Schvalování jedné z nejliberálnějších ústav své doby provázelo mnoho sporů.
- Poslanci hlasovali o tom, jakou podobu bude mít československá státnost. Nemačkali knoflíky, jak to známe dnes. Při každém návrhu vyjádřili souhlas povstáním. V tu noc se tak stalo dohromady kolem 150krát.
Ústavní listina Československé republiky byla ústavou první československé republiky. Přijalo ji Národní shromáždění československé dne 29. února 1920 a vyhlášena byla pod č. 121/1920 Sb. z. a n. (sbírky zákonů a nařízení) dne 6. března 1920, kdy nastala její účinnost.
Když poslanci po půl čtvrté ráno vycházeli do noční Prahy, procházeli se po svobodnějším Československu. Ženy mohly volit a obyvatelům přibylo několik práv bez ohledu na to, zda byli oficiálními občany země
Československo mělo již do dvou týdnů po vzniku schválenou dočasnou ústavu. Tuto funkci měl zákon čj. 37 Sb. z. a n. ze dne 13. listopadu 1918. Tímto zákonem se dosavadní vrcholný orgán státu Národní výbor přetvořil na Národní shromáždění s 256 členy.
Dočasnou ústavu měl nahradit základní zákon. Vytvořit tak zásadní dokument je komplikovaná záležitost, jelikož republika neměla dostatek odborníků, kteří by rozuměli ústavnímu právu. Nakonec se našli.
Na finálním znění řádné ústavy pracovala tříčlenná komise, ve které byli ústavní právník profesor Hoetzel, soudce Nejvyššího správního soudu doktor Bouček, a za otce první Ústavní listiny Československé republiky se považuje Antonín Švehla, který byl od roku 1922 předsedou celkem tří vlád.
Poslední stránka Ústavní listiny Československé republiky.
Inteligentní žena není netvor. Volební právo žen se sice podařilo dostat do ústavy, ale nebylo to jednoduché
Někteří slovenští, ale i čeští poslanci začátkem 20. století tvrdili, že dát právo volit ženám by mohlo být rizikem. Obávali se, že by slovenské ženy mohly hlasovat podle názoru jejich kněze.
Navrhovalo se proto, aby se slovenské ženy nejprve naučily žít občanským životem. Volební právo jim chtěli dát až po prvních deseti letech od vzniku ústavy, nebo ve druhém volebním období.
Obhájci výsad pohlaví jsou krvavými dějinami lidstva usvědčeni, že schopnosti mužů samy o sobě k udržení společnosti nestačí, že to vyžaduje zájem společnosti, aby ženy přinesly do vedení své plus, svou bystrost, schopnost rychlé a správné orientace, kterou mnozí muži tak rádi ponižují na obyčejný instinkt, a konečně – svůj takt a přímočarost.
Nakonec se v důvodové zprávě, která měla vysvětlit rovnoprávnost mezi ženami a muži, ocitla jediná věta, že rovnoprávnost obou pohlaví při volbách do Národního shromáždění není třeba podle vlády odůvodňovat.
Původní návrh ústavy hovořil také o odluce církve od státu. Postavilo se jí však několik stran a nakonec se od návrhu ustoupilo.
Hlučně se diskutovalo i o jazykovém zákoně
Problém s jazykovým zákonem měl několik rovin. Od toho, zda má být jazyk nazýván oficiálním nebo státním, až po používání jazyka na administrativních místech a to, zda jej nazývat československým nebo českým a slovenským.
František Peroutka ve své knize Budování státu píše, že situace vyústila až do momentu, kdy byl zamítnut návrh jazykového zákona tehdejšího předsedy vlády Karla Kramáře. Ten svou prohru nesnesl a ostentativně odešel jen několik desítek minut před koncem hlasování o podobě ústavy.
Poslance Viktora Dyka rozzlobilo odmítnutí navrhovaného zákona natolik, že se při sčítání hlasů rozkřičel a následoval Kramáře odchodem, protože se dozvěděl, že socialističtí poslanci chtějí zpívat na konci jednání Rudý prapor.
Zasedání, na kterém se poslanci v zápalu boje za svou věc dokázali pohádat i urazit, a nejednou bylo třeba, aby předseda prosil o klid, pak mělo úspěšný závěr
Ústava byla považována za velmi progresivní, garantovala svobodu a práva všem obyvatelům bez ohledu na to, jakého jsou původu, státní příslušnosti, rasy nebo náboženství, což bylo zvláště důležité v poválečných letech, kdy mnozí lidé neměli vypořádané občanství, a také zde žili mnozí uprchlíci v politickém azylu, například ti, co utíkali z Ruska před bolševismem a později z Německa před nacismem.
Celý komplex ústavy byl na svou dobu velmi kvalitní. Z dnešního hlediska je opravdu obdivuhodné, jak moc se dbalo na občanská práva a svobody a na jejich záruky.
Předlohou dokumentu byla francouzská ústava, ale tvůrci se inspirovali zásadami americké ústavy. Preambule Ústavní listiny byla inspirována preambulí Ústavy Spojených států amerických, z níž je celý první odstavec převzat. S tím rozdílem, že Ústava USA hovoří o lidu Spojených států a československá ústava o národu Československém.
Při tom my, národ Československý, prohlašuje, že chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení; neboť chceme se přičlenit do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.
Čeština se začala používat na úřadech i na školách. I venkovské děti začaly studovat už nejen na faráře, ale díky stipendiím se vzdělávaly v mnoha univerzitních oborech.
Jak ukázal politický vývoj v následujících letech, největší slabinou ústavy bylo, že se do ní nepodařilo zapracovat takové uspořádání postavení Slováků a Čechů ve společném státě, které by přiměřeně reflektovalo úlohu, postavení a očekávání obou státotvorných národů
Čechoslovakismus je fenomén různých podob, který se táhne našimi dějinami 19. a 20. století.
Tomáš Garrigue Masaryk, jeden z hlavních představitelů čechoslovakismu.
V době zápasu o společný stát a jeho stabilizaci umožňovala tato koncepce efektivněji prosazovat myšlenku nového státu směrem k velmocím, které dlouho váhaly s rozdělením tradičního Rakousko-Uherska na menší, ale podobně národnostně nejednotné státy. Fikcí jednotného politického československého národa se mělo také zlepšit postavení Slováků v novém státě ve vztahu k německé menšině, jejíchž příslušníků zde žilo více než Slováků.
Myšlenka měla své racionální jádro. Zdiskreditoval ji fakt, že se stala nástrojem na zpochybňování existence slovenského národa i v etnickém smyslu, a že ji centrální vláda odmítala revidovat navzdory narůstajícím konfliktům s významnou částí slovenské politické reprezentace.
Prameny: Ferdinand Peroutka: Budování státu, Academia 2003, ISBN: 8020010955
Jan Kuklík: Příběh československé ústavy 1920 I., Univerzita Karlova 2020, ISBN:9788024645414
Adam Hudek, Jan Mervart, Michal Kopeček, Čechoslovakismus: Lidové noviny 2020, ISBN: 9788074226793
