Článek
- Udavačství je anonymní či veřejné obvinění osoby nebo skupiny osob, od kterého si udavač slibuje osobní prospěch, nebo na něm má osobní zájem. Udavač je obvykle nazýván konfident nebo informátor.
- Starší právní nauka užívala pojem udavač (denunciant) i jako neutrální označení osoby, která podá státnímu orgánu podnět pro zahájení jakéhokoli řízení, především tedy trestního řízení. V novější době takto působí trestní oznámení.
Normální, zdravá společnost udávání odsuzuje a většina lidí si udavače oškliví
Udavač je motivován především strachem či nenávistí s cílem uškodit. Cokoli, co je založeno na nejhorších lidských vlastnostech, je špatné. Není náhodné, že svoje udavačství lidé skrývají. Není se čím chlubit.
Lví ústa – schránka pro anonymní udání na Dóžecím paláci v italských Benátkách.
Těmi opravdu špatnými jsou ti, kteří udávání vyvolávají, motivují a zneužívají
Každý, kdo podporuje a obhajuje anonymní udávání, kdo je vydává za něco dobrého a prospěšného, vypovídá především sám o sobě, o svém morálním kreditu, o svém žebříčku hodnot. Tak se chovali nacisté, tak se chovali komunisté a tohle dědictví přetrvává.
V Čechách a na Moravě má jakékoliv informování vlivem historie režimů, které obyvatelstvo považovalo za nepřátelské, zesměšňující pověst. K udávání a kolaboraci s mocí bylo obyvatelstvo i později systémově nuceno bachovským policejním absolutismem i nacistickým a komunistickým režimem.
V totalitních režimech se toto jednání označuje jako kolaborace, kdy udavačovi nehrozí postih a je mu slibována odměna.
Prosté oznámení s cílem upozornit na nespravedlnost je např. whistleblowing, kdy oznamovateli naopak hrozí šikana ze strany zaměstnavatele či anonymní výhrůžky. V říjnu 2019 zavedla Evropská unie směrnici o ochraně osob, které hlásí porušení práva Unie.
I v českých zemích byla společnost udavačů pestrá. Dopisy protektorátní policii i gestapu, s upozorněním na ukrývající se Židy, byly na denním pořádku
Udání bylo podle historiků tolik, že gestapáci nebyli schopni je všechna prověřit. Za druhé světové války udávali kolegy, známé nebo sousedy. Někdo udával kvůli penězům, jiní ze závisti, z osobní msty a z pomsty. Mezi udavači byli zastoupeny všechny společenské vrstvy.
Některá z udání jsou uložena v Národním archivu.
To, zda byl (či je) některý národ k udávání náchylnější se určuje těžko
Jeden pomocný nástroj je občas používán. Jsou jím poválečné soudy se zrádci a kolaboranty. Srovnává se například to, kolik lidí bylo u těchto mimořádných soudů po válce popraveno.
I to je hodně zavádějící. Americký historik Benjamin Frommer přichází s hypotézou, že u nás byly retribuce nejkrvavější a naznačuje, že to bylo proto, že Češi měli máslo na hlavě.
Faktem je, že podle dostupných statistik byl počet takto popravených lidí v Československu zhruba stejný jako ve větší Francii. V Československu 730, ve Francii 767. Ve Francii však bylo takto k smrti odsouzeno celkem 2853 lidí, většina z nich ale dostala milost.
U nás ale institut odvolání nebyl a do dvou hodin byl verdikt vykonán. Takové statistiky je ošidné srovnávat a už vůbec nevíme, kolik lidí bylo odsouzeno za udavačství.
Závažnější udávání bylo honorováno, asi pět set korun za kus, a to byly nějaké peníze. U nás stačí, aby totalitní moc s porobou začala, a lid už si ji dovede do zničujících konců
Proč síť udavačů zhoustla tak, až si důvěřovat už nemohli ani kamarádi a kolegové, ba ani nejbližší příbuzní? Sama totalitní moc totiž nemá takové síly a prostředky, aby mohla proniknout na všechna pracoviště a vstoupit přímo do domácností. Kam se člověk hnul, tam musel očekávat nějakého konfidenta. Ochladly i sourozenecké vztahy a ve společnosti se rozhostila jakási strnulá budovatelská maska, obecně přijatelná.
V rozhlasovém portrétu Dagmar a Františka X. Halasových mluví Dagmar Halasová také o době padesátých let minulého století, kdy bylo ve školách i na pracovištích žádoucí psáti si vzájemná hodnocení a posudky. Tu jako slohovou práci, jinde jako projev soudružské otevřenosti. Vy, kteří spolu sdílíte školní lavici, kabinet nebo šatnu, o sobě přece víte nejvíc.
Pak ovšem stačilo napsat o druhovi, že je třeba zádumčivé povahy. Z čehož se pak mohlo odvozovat, chtělo-li se, že za jeho zádumčivostí je nesouhlas s vedoucí úlohou komunistické strany, jinak by nebyl zádumčivým. A z toho už se dalo leccos vyvodit.
Vázat důstojnost člověka jenom k sociálním jistotám a prosperitě bývá nepřípustná zkratka, k níž se v heslech uchylují autoritářské režimy. Sójový suk či polomáčené sušenky, které byly dobré už za Husáka, nejspíš zůstanou takovými i za jiného režimu.
Anketa
Zdroje: https://dvojka.rozhlas.cz
Nikola Hořejš: Hrdinové, nebo donašeči?, Psychologie dnes, 11/2010
M. Grocki, Konfidenti mezi námi. Praha: ISE, 1993 - 98 s. ISBN 80-85241-42-0
Tiskové materiály Národního archivu https://www.nacr.cz
