Článek
Nikdy jsem nečekal, že skončím ve válce. Vyrůstal jsem na farmě. Můj otec zemřel, když mi bylo jedenáct, matce zůstaly čtyři děti, které měla vychovávat.
„Bůh se postará,“ řekla. „Všechno se děje z nějakého důvodu.“
Hned po střední škole jsem narukoval k letectvu. Říkal jsem si, že je to jediný způsob, jak uniknout životu na farmě. Dostal jsem práci v administrativě a sloužil jsem osm let. Když jsem ukončil školu ošetřovatelství, věděl jsem, co moje matka myslela tím, že se věci z nějakého důvodu dějí. Našel jsem své poslání. Pocit, že se starám o pacienty, byl pro mě největším uspokojením, co jsem kdy znal. Staral jsem se o každého pacienta. Ne všichni se uzdravili. Jen Bůh věděl, kdy je pro někoho čas jít. S tímhle konceptem jsem nebojoval.
Pracoval jsem na chirurgii. Svou rodinu jsem moc často neviděl. Zůstali jsme v kontaktu přes sociální sítě a mobil. Zvlášť jsem si oblíbil svou malou neteř. Byl jsem poddůstojníkem odpovědným za ošetřovatelský personál kliniky urgentní péče. Války ve světě probíhaly. Chtěl jsem přispět i svým dílem.
Tak jsem skončil ve vojenské nemocnici. Boj o získání kontroly nad městem probíhal na plný plyn. Byl jsem poddůstojníkem odpovědným za JIS. Teoreticky bylo mým úkolem řídit ošetřovatelský personál a řídit zásoby. Ve skutečnosti vše, co kdo z nás dělal, bylo léčit nekonečnou záplavu obětí.
Bylo to beznadějné. Lidské bytosti přežívaly v agónii. Dvanáct měsíců po nasazení jsem viděl víc krve než za roky ošetřovatelství v civilní nemocnici.
Křičel jsem na Boha: „Proč to nemůžeš zastavit?“
Těsně po půlnoci jsme slyšeli vybouchnout bomby. Auta přivezla hodně obětí - civilisté, těžce popálení, všude krev. Někteří už zemřeli. Měli jsme volných jen deset postelí. Bylo na mně, abych rozhodl, kdo se bude léčit. Třídil jsem a ukázal na lidi, o kterých jsem si myslel, že mají největší šanci na záchranu.
Uběhla hodina, než jsem ji uviděl. Drobná holka ležící na dece na chodbě. Mohla mít přes šest let. Připomínala mi, svým výrazem ve tváři, mou neteř. Umírala a já nemohl nic dělat. Musím zmírnit její utrpení, řekl jsem si. Vzal jsem injekční stříkačku naplněnou morfinem, několik dávek. Nastavil jsem infuzi a vtiskl do ní dávku po dávce, dost na to, aby už netrpěla. Usmál jsem se a říkal jsem jí, že to bude v pořádku. Naposledy vydechla a byla pryč.
Pak jsem šel do skladu a rozplakal jsem se. Snažil jsem se říct si, že jsem udělal správnou věc, ale byl jsem obléhán pochybnostmi. Toto nevinné dítě nikdy nemělo být uprostřed válečné zóny. A já jsem ukradl její poslední chvíle. Jako bych byl Bůh. Ano, nemohl jsem udělat nic, abych ji zachránil.
O tři měsíce později jsem byl doma. Snažil jsem se dostat zpátky do své staré rutiny. Ale moje práce na urgentu už neměla stejný význam. I když jsem život ve vojenské nemocnici nenáviděl. Chyběla mi intenzita. Plný adrenalin, jako závislost. Nastartovalo mě vždy to, že si lidé stěžují na nesmyslné životní nepříjemnosti. Byl jsem celý čas naštvaný. Cítil jsem se tak sám.
Jednou v noci jsem ji viděl ve spánku. To děvče. S křikem jsem se vzbudil. Nebyl nikdo, s kým bych se mohl o tom bavit. Kdo nezažil, nepochopí, kdo neviděl, neuvěří.
Začal jsem pít, abych usnul. Na zmírnění této agonie svědomí. V práci jsem dokázal sotva fungovat. Věděl jsem, že takhle dál nemůžu. Šel jsem k psychologovi do poradny. Předepsal nějaké léky. Poprvé po měsících se mi podařilo usnout. O rok později mě převelili do jiné nemocnice. Noční můry se vrátily. Nenašel jsem terapeuta, kterému bych mohl důvěřovat. Bál jsem se, že budu muset celý svůj příběh vyprávět znovu. Možná to byl Boží způsob, jak mě potrestat. Asi jsem si takový pocit zasloužil. Nakonec jsem šel k jinému terapeutovi, mému pátému za pět let, který mi doporučil desetitýdenní rezidenční program.
Takhle jsem skončil na terapii s dalšími veterány. První dva týdny jsem se denně setkával s terapeutem, bavil jsem se o odpovědnosti, kterou jsem cítil za smrt té dívky, o myšlence, že jedna zkušenost nedefinovala celý můj život. Rozebíral jsem to, co se stalo, a připomněl jsem si, že jsem měl jen ty nejlepší úmysly.
Byl to můj terapeut, který mi vysvětlil moje morální zranění, relativně nový koncept v oblasti duševního zdraví. Posttraumatická stresová porucha je založena na strachu. Morální újma ne. Léčba PTSP často zahrnuje přežití traumatického incidentu v bezpečném prostředí, aby se zmírnil strach. Ale stejná terapie, může někdy vyvolat morální újmu, přinést do ní emocionální bezprostřednost, což ztěžuje její řešení. Diskutovalo se o tom, zda by to měla být formální diagnóza. Ale mě to, že mé utrpení má nějaké vysvětlení, dávalo naději.
Ve skupinové léčebné místnosti jsem zaváhal. Poznal jsem ostatní kluky, chodil jsem s nimi na dlouhé procházky. Strávil čas v modlitbě - poprvé po letech. A teď tohle, vyprávění mého příběhu, role, které jsem se bál.
„Bože, odpusť mi,“ řekl jsem.
Kluci měli pohledy upřené na podlahu. Pak jeden z nich, štábní seržant armády, který byl příliš traumatizován na to, aby šel na pomoc druhému vojákovi pod palbou, vyskočil na nohy a natáhl ruku.
„Neudělal si nic špatného. Udělal si maximum.“
Jednoduché podání ruky od někoho, kdo věděl, jak se cítím. Bylo to, jako kdyby mě Bůh chytil za ruku a řekl mi, že je v pořádku zlobit se, cítit se zraněný, mít nedostatek víry. Být člověkem. Říct mi, že mi odpustil.
Ostatní veteráni také četli nebo vyprávěli jejich příběhy - všechny příběhy byly drásavé. Když jsem slyšel ty hlasy, plné stejné bolesti jako já, konečně jsem pochopil, že nejsem sám.
Dostali jsme poslední úkol. Napsat omluvný dopis rodině osoby, o které jsme měli pocit, že jsme se provinili. Neměl jsem žádný způsob, jak skutečně kontaktovat rodinu té dívky. Přesto jsem napsal: „Chci, abyste věděli, že vaše dcera je od té noci každý den v mém srdci.“
Čtyři měsíce po ukončení programu jsem odešel z armády do zdravotního důchodu. Vrátil jsem se zpátky na rodinnou farmu, kde jsem mohl pokračovat v zotavování. Pracuji se zemí a během této své cesty udržuji rozhovor se sebou samým. A vrátil jsem se k pečovatelské činnosti v domově pro seniory. Tam jsem se seznámil se svou přítelkyní - zdravotní sestrou. S ostatními veterány z terapie zůstáváme v kontaktu on-line a v našich srdcích. Pamatujeme si, že uzdravení pochází z opírání se o sebe a nikdo z nás není sám.
