Článek
Kráčela vedle vozíku a držela svého dvaadvaceti letého syna za ruku. Ošetřovatel ji zastavil u dveří operačního sálu.
„Toto je tak daleko, jak můžete jít,“ řekl. Naklonila se a políbila Tomáše na čelo. „Miluji tě.“
„I já tě miluji,“ zašepkal zpět. Bezmocně sledovala, jak ho odváželi. Uvidí ještě někdy svého kluka živého?
Čtyři týdny předtím její syn, cyklista na horském kole, utrpěl mozkovou příhodu, když kempoval s přáteli v Rakousku. Skončilo to tak, že ho letecky převezli na kliniku. Ona přišla z domu druhý den ráno. Spal, když tam přišla, jeho končetiny byly ukotveny k zábranám postele. Když se dotkla jeho tváře, otevřel oči, ale nevnímal ji.
To odpoledne se Tom přerušovaně probouzel a říkal nesmysly. „Koupím kozí farmu,“ oznámil svému otci Petrovi, který přicestoval. Rozvedli se už před lety. Nervózně se zasmála na těchto výbuších, hladila Toma po dlouhých kučeravých vlasech, dokud opět neusnul. Pak se bez varování trhl, vzpružil, uvolnil se ze zábran a vytrhl si infuze.
Měl záchvat. Neurochirurg jim později řekl, že Tom utrpěl druhé krvácení do mozku. Po nouzové kraniotomii, na zmírnění tlaku způsobeného krvácením do mozku, upadl do kómatu.
Prvních pár dní kladla otázky každému členovi zdravotnického personálu, který vstoupil do místnosti. Stovky otázek. Zkoumala vše, co o Tomášově stavu našla na svém iPhonu. Neopustila jeho pokoj. Nespala. Sotva něco snědla. Jedna sestra si ji vzala bokem.
„Pamatujte na moudrost letušky,“ řekla. Věnovala jí nechápavý pohled.
„Musíte si nasadit svou vlastní kyslíkovou masku předtím, než s ní pomůžete jiným.“
Něco jí docvaklo v hlavě. Dlouho by nedokázala udržet bdění u synovy postele. Nemohla prostě přimět syna, aby se probral, tato myšlenka jí přinesla stejným dílem úlevu i zoufalství.
Požádala rodinu a přátele, aby se u Tomáše střídali. Jeho starší bratr Ondřej přiletěl z Anglie a houf kamarádů z vysoké školy se utábořil v salónku neuro-JIS. Jeden z nich hodinu vyprávěl Tomovi v kómatu každý detail své oblíbené cyklistické trasy. Nakonec přijala nabídku přítelkyně zůstat v jejím bytě v centru města. Přinutila se tam strávit pár nocí, i když nemohla pořádně usnout. Nevěděla, co si počít s „volnem“. Zkusila se projít v parku nebo se otupěle potulovat po nábřeží.
Našla italskou restauraci, která byla vítaným odpočinkem od jídla v nemocniční kavárně. Jednou večer, když se vracela z restaurace do nemocnice, začalo pršet. Neměla deštník. Utíkala se ukrýt do nejbližší budovy, impozantní katedrály. Přestože byla vychována bez náboženství, její matka byla odpadlá katolička. Pamatovala si, jak se jí jako dítě ptala, proč někdy drží růženec.
„I když nechodím do kostela,“ řekla, „někdy cítím potřebu modlit se, když se dějí špatné věci.“
„Můžeš mi ukázat, jak se mám modlit?“ zeptala se jí.
„Počkej, než v tvé mysli ožije scéna, a pak se začni modlit,“ řekla jí.
Teď, přemočená na kost, si klekla v zadní lavici katedrály a udělala, jak jí doporučila maminka. Vzduch byl chladný a voněl po svíčkách. Vyprázdnila svou mysl a čekala, až se objeví scéna. Tomáš na svém horském kole letí po hřebeni zasněžené hory.
„Bože, pokud je to tvoje vůle, prosím, dovol Tomovi opět zažít tato dobrodružství,“ řekla nahlas.
Opřela si hlavu o složené ruce a nechala se objat tichem svatyně. Uvolnila v sobě napětí a citelně vnímala, jako z ní začíná padat závaží.
Na 14. den se Tomáš probral z kómatu, ale byl v agónii toho, čemu se říká delirium na JIS - zmatek spojený s dlouhými pobyty v nemocnici. V mnoha ohledech to bylo děsivější než kóma, jako kdyby syn, kterého znala, byl pryč. Doktor Kim požádal o schůzku s jejich rodinou.
„Musíte se rozhodnout,“ řekl jim, když se shromáždili v rohu JIS.
Tomášovy mrtvice byly způsobeny prasknutím shluku žil hluboko v jeho mozku. Tak hluboko, že odstranění žil by znamenalo prořezání mozkové tkáně, které řídilo životně důležité funkce včetně paměti.
Doktor jim vysvětlil, že odstranění klastra by vyloučilo možnost budoucích mozkových příhod, ale že operace by byla mimořádně riskantní. Existovalo riziko, že ji ani nepřežije. Pokud by ho ale neoperovali, možná už nikdy nebude moci chodit, nebo dokonce fungovat samostatně. Jejich možnosti byly, nechat syna zotavit se do jakékoliv možné míry, ale s celoživotním rizikem dalších, možná smrtelných, krvácení do mozku, nebo nechat operovat doktora Kima. Tato informace se vnořila hluboko do jejich nitra. Dlouho mlčeli.
„Co byste udělali vy, kdyby to bylo vaše dítě?“ zeptal se konečně Tomášův táta.
„Souhlasil bych s operací,“ odpověděl doktor.
„Jaké komplikace mohou vzniknout?“ Zeptala se.
„Je to budoucnost a bohužel ji nikdo z nás nedokáže předpovědět. Nikdy se nedozvíme víc, dokud tím neprojdeme,“ odpověděl doktor.
Vzpomněla si na maminku. Zavřela oči a čekala na scénu. Tentokrát viděla syna jako batole, šanticí v mořském příboji, bez jakékoliv starosti. Ta vize byla tak silná, že souhlasila s operací. Cítila se jistá, že tato procedura byla synovou jedinou šancí na návrat do plnohodnotního života.
Teď, když políbila svého syna na čelo a sledovala, jak ho vezou na operační sál, zavládla v ní panika. Přemýšlela, jak ho mohla nechat jít na operaci. Bylo to správné rozhodnutí? Téměř paralyzovaná strachem kráčela po chodbě, na nejdelší procházce v jejím životě, přičemž každý krok ji vzdaloval od jejího syna. Osm členů rodiny se shromáždilo v nemocniční jídelně, aby počkali na konec operace. Povídali si a kupovali si jednu kávu za druhou. Po téměř sedmi hodinách se objevil unavený doktor Kim, stále v chirurgickém úboru. Jeho výraz byl nečitelný.
„Operace byla úspěšná,“ řekl. „Nicméně nebudeme vědět rozsah možného poškození mozku, dokud se Tomáš nezačne zotavovat.“
Brzy Tomáše přivezli zpět do jeho pokoje. Lebkou mu procházela výrazná jizva ve tvaru S. Během několika následujících dnů dávali pozor u jeho postele. Pokusila se představit si scény synova putování přes husté lesy. Toma na snowboardu.
Dva týdny po operaci hrála na reproduktoru Bluetooth v pokoji jedna z Tomových oblíbených skladeb „Arabella“ od Arctic Monkeys a jeho rty se začaly pohybovat.
„Ty zpíváš?“ Zeptala se.
Otevřel oči, věnoval jí velký úsměv a řekl tím nejchraptivějším a nejkrásnějším hlasem: „Ano!“
V následujících týdnech byl Tom schopen vstát a pak s pomocí udělat první kolísavé kroky. Nakonec se pevně držel chodítka a za bouřlivého potlesku zaměstnanců prošel chodbou na JIS. Doktor Kim přestěhoval Toma na rehabilitační oddělení v nemocnici, kde se znovu naučil nejjednodušší životní úkoly - sprchování, čištění zubů, psaní svého jména. Přestože jeho pokroky byly stabilní, jeho jemné motorické schopnosti byly ohroženy. Chodil kulhajíc, ale paměť se mu nezotavila tak, jak doufali.
Naštěstí poznával své přátele a rodinu. Pamatoval si vše o svém životě před mozkovou příhodou, ale jeho krátkodobá paměť neexistovala. Neuměl si vzpomenout, co měl na oběd nebo kdo ho navštívil dříve ten den. Koncem října, 56 dní po jeho přijetí, byl propuštěn z nemocnice a přišel žít domů.
Podařilo se jim ho zapsat do jednoho z nejlepších denních programů pro poranění mozku v zemi. Byl přidělen k fyzickým, pracovním, řečovým a duševním terapeutům a neurologovi, který se specializoval na poranění mozku. Ale i s tímto vysněným týmem ji po sedmi měsících manažer případu odtáhl nabok, s kopou zpráv od lékařů v ruce. Zadržela dech a čekala na zprávy.
„Tomáš už asi nikdy nebude jako dřív,“ řekl jí. „Vyčerpali jsme náš balík triků a je čas ho propustit.“
Nemohla tomu uvěřit. Její milovaný syn se nikdy úplně nevrátí? Odvezla se na nábřeží. Sedla si na skálu a zavřela oči, stejně jako kdysi v katedrále, čekajíc na oživení scény. Tentokrát viděla jen svou vlastní zatnutou pěst. Jaká to byla zpráva? Že se zoufale držela starého Tomáše? Že se pořád nenaučila to pustit zpod kontroly? Dovolit Bohu nebo vesmíru, aby se postaral o něj? Posun směrem k přijetí nového Tomáše vždy cítila jako zradu. Bojovala a bojovala proti tomu. Proti faktům. Proti realitě.
Později ten den, cestou domů z rehabilitačního programu, se Toma, jako každý den, zeptala: „Co jsi měl na oběd?“
„Kuřecí pochoutky a koláček,“ odpověděl.
Zastavila u obrubníku a začala plakat.
Překvapeně se zeptal: „Co se děje, mami?“
„Dnes je první den, kdy sis vzpomněl, co si jedl na oběd.“
Tomášova tvář se zlomila do křivého úsměvu. „A je třeba se toho držet,“ řekl.
Od synova zákroku uplynuly dva roky. Překonal všechna očekávání svých lékařů a vrátil se na univerzitu, kde žije se svým otcem a jeho emocionálním, podpůrným psem Moonem. S kamarády opět trhá horské stezky. V každém kousku je to její syn, kterým vždy byl, a ještě víc je.
Nakonec se to naučila přijmout a pustit. Její syn Tomáš měl pravdu. A je třeba se toho držet.
