Práce aneb zaměstnání: vzpomínka na dobu, kdy nemít práci bylo trestný čin

Každý občan Československa byl povinen být někde zaměstnán, jinak byl považován za přítěž pro společnost, doslova za příživníka. Kdo si místo v zaměstnání nedokázal sehnat sám, pomohl mu s tím stát a zaměstnal ho tam, kde bylo nejvíce potřeba.

Ano, nemít zaměstnání byl po roce 1957 opravdu trestný čin, za který hrozilo i odnětí svobody na několik let.

Méně se již zkoumalo, zda je práce opravdu potřebná, zda a jak je prováděna. V množství pracovních míst, která byla k dispozici, bylo možné vybrat si práci odpovídající kvalifikaci a člověk získával pocit, že pracovní jistoty jsou něčím co lze zaručit.

Ve skutečnosti práce v dobách socialismu byla značně deformovaným úkazem. Velká většina národa zastávala názor, že všichni lidé jsou stejní a vznikl tak zájem o rovnostářství, kdy byla snaha dosáhnout stavu, aby všichni stejní lidé dostali stejně zaplaceno. Dobře to zní, a pokud člověk dlouho nepřemýšlí může nabýt pocitu, že tím lze dosáhnout určitou spravedlnost, pracovní či sociální.

Výše mzdy byla mnohdy stanovena z politických kruhů a nepříliš odpovídala tomu, zda práce daného člověka vydělá nebo nevydělá. Výsledkem bylo, že lidé nabyli pocit, že všichni jsme si rovni a to i při výplatách. Ve skutečnosti byl tento pocit dotován stranou. Ideologicky.

Pokud mléko stálo 2,10 Kčs a při této ceně se udrželo pár desetiletí, tento stav byl vytvořen uměle. Jiné výrobky byly záměrně předražené, aby se snížila jejich dostupnost. Pokud jste si uvědomili, že váš plat bude například 2100,- Kčs za měsíc, tento plat zůstával beze změny i v případě, že jste se velmi snažili pracovat skvěle.

Brigáda socialistické práce (zkratka BSP) byla formou socialistického soutěžení a socialistické pracovní iniciativy za komunistického Československa.

Pokud jste se flákali, ale nedělali jste to příliš okatě, práci jste neztratili, protože zaměstnavateli, by se nehodilo vykazovat příliš mnoho odcházejících pracovníků. V té době byla výpověď z pracovního poměru složitější, bylo třeba uvést důvod a někdy i osobně u komise říct, proč chcete odejít. I tak by na dané pracovní místo museli přijmout někoho jiného. A tak se vytvářel stav, kdy si pracovník postupně začal uvědomovat, že zda fláká svou práci, nebo dělá naplno výsledek v peněžence je stejný.

Mnoho lidí pracovalo jen na oko, a ten kdo by byl začal pracovat naplno, byl často legrační. Vznikaly tak tábory lidí, kteří nedělali vůbec nic a několik jednotlivci, kteří často táhli celé pracoviště nahoru, k výkonu.

Práce za socialismu měla z vnějšího pohledu klasické znaky: plnil se plán, byly stanoveny normy. Tento plán byl však často fiktivní a zřejmě byl by se plnil úplně jinak, kdyby byl závislý na výši příjmu.

V paměti mnoha lidí zůstává období socialismu zafixováno s příchutí jakési nostalgie. Na negativní věci člověk při vzpomínkách často zapomíná a zůstávají jen některé z pozitivních zážitků.

Zdroje:

Michal Petrov: Retro ČS,Co bylo (a nebylo) za reálného komunismu, Jota 2013, ISBN 9788074624223,

Václav Průcha a kolektiv: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918 - 1992, Doplněk 2004, ISBN 807239147X,

Statistická ročenka České a Slovenské federativní republiky 1991, Praha: Federální statistický úřad.