Komunisté se za postižené lidi styděli: měli důchod, ale dali je do ústavu

Komunisté je vylučovali. Tenkrát mohl soudce poslat mentálně postiženého člověka dlouhodobě nebo navždy do ústavního zařízení. Byly případy, kdy rodinám opravdu takové děti byly odejmuty a byli dány automaticky do ústavní péče.

Někteří si možná pamatují, jak byli postižení za socialismu skryti v zničených panských sídlech nebo zámečcích, z nichž komunisté vytvořili ústavy. Nebo v lepším případě po bytech.

Socialistický muž nemohl být všelijak pokřivený, neschopný pohybovat se bez vozíku a bez pomoci. Socialistický muž, takový ten výstavní exemplář, nemohl být autistický, nemohl mít Downův syndrom. Mohl, ale pouze v hlubokém soukromí.

Na jedné straně jim poskytli sociální výhody a péči, ale na druhé straně je izolovali v ústavech a útulcích, aby nezkazily obraz zdravé socialistické společnosti. Možnosti vzdělávání, zejména pro mentálně postižené, sociální péče nebo služby, podpora rodin s postiženým členem, to vše bylo na velmi nízké úrovni.

Nebylo běžné potkat občana se závažným postižením na invalidním vozíku na ulicích. Nikdo se také nezapodíval tím, zda tito lidé mají přístup k veřejným institucím (včetně fyzického přístupu, protože všude byly schody), do škol, do obchodu, restaurace atd. Některé typy postižení byly dokonce považovány za extrémně nebezpečné a nežádoucí pro socialistickou společnost.

Socialistické vzdělávání bylo protkáno despektem vůči zdravotně postiženým od primárního vzdělávání. Tahle vypadala kultura nesvobody. Záměrně mluvím o kultuře, protože zbytečně byste hledali nějakou explicitní diskriminaci v zákonech po roce 1948. Bylo to zamlžené.

Pokud se ohlédneme několik let zpátky na to, s jakým árijským odporem vnímalo nacistické Německo lidi se zdravotním postižením, je možné usuzovat, že jedním ze znaků identifikace totalitního režimu je i tento aspekt.

V jakýchkoli životních situacích. Ať už v rodině, při nákupu, během volného času nebo v práci. A jsem si jista, že tolerantní a empatické společnosti bojující proti předsudkům a odstraňující diskriminaci jsou mimo jiné i ekonomicky úspěšnější. Jednoduše, lidé v takových společnostech žijí lépe. Materiálně a pocitově.

A když vidím dnes veškeré úsilí, veškerý boj, aby lidé se zdravotním postižením byli integrováni do společnosti se všemi psanými a nepsanými právy, s akcentem pro jejich důstojnost a rovnost, dostávám také důkazy, že v Česku, jdeme správným směrem, že vyháníme tyhle démony totality a nesvobody z našich duší. Akorát postupujeme pomaleji, jak bychom mohli.

Komunisté byli v uvozovkách dobří v tom, že oni vám ten režim narýsovali. Postižení lidé žili jako na předpis. Komise rozhodla, kam půjdou do školy, na škole se rozhodlo, kdo jim pomůže sehnat práci a jakým způsobem. A teď najednou ta volná doba byla pro mnohé z nich těžká, protože byli zvyklí na nějaká pravidla, na nějaké předepsané formy bytí.

Ale svoboda a demokracie je o tom. Tady už nemůže nikdo čekat, že někam přijde a dostane, co si žádá, a bude žít báječný život. Na jednu stranu je dobře, že to přišlo, ale na druhé straně je problém v tom, že lidé na to nebyli připraveni.

Lidé se zdravotním postižením tvoří největší menšinovou společnost osob. Dnes mají mnoho různých alternativ, jak získat studium, dokáží se i školy uzpůsobovat tak, aby mezi zdravé děti přicházeli i ty s postižením.

Pokud jde o Českou republiku, v posledních letech lze zaznamenat určité zlepšení společenské situace zdravotně postižených občanů a také jejich větší zájem se na těchto pozitivních změnách podílet. Přístupné toalety, pomoc na letištích, v dopravních prostředcích. Všude, pokud je to možné je bez bariéry. Umožňuje se integrace postižených do společnosti. To je také součástí svobody: empatie, respekt a tolerance.

Zdroje:

BARTOŇOVÁ, M. Současné trendy v edukaci dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v České republice. Brno: MSD, 2005, ISBN 80-86633-37-3.

BARTONÍČKOVÁ, V.: Cesta z mlčení . Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-531-8