Stín nad zakladateli ČSR. Proč Masaryk a Beneš neměli Štefánika v lásce

Ačkoliv měli společný cíl, jejich povahy, politické názory a metody práce se diametrálně lišily. Jak říká legenda: Masaryk přemýšlel, Beneš mluvil a Štefánik vykonával. Právě to vykonávání a Štefánikova nezávislost se staly zdrojem napětí.

Milan Rastislav Štefánik byl vnímán jako nepředvídatelný živel. Byl to diplomat s vazbami na nejvyšší francouzské kruhy, letec, generál francouzské armády, astronom a meteorolog, který sázel na osobní charisma a emoce. Štefánik byl pro zahraniční odboj klíčový, zejména díky svým širokým společenským kontaktům ve Francii. Nicméně jak uvádějí historické prameny, český zahraniční odboj se mu za jeho přínos často odměňoval ignorováním a pohrdáním.

Naproti tomu Tomáš Garrigue Masaryk byl střízlivý profesor a Edvard Beneš pedantský, pracovitý úředník. Štefánikova hvězdná manýra a jeho sklon k individualismu Beneše nesmírně dráždily.

Štefánik byl ten, kdo Masarykovi otevřel dveře do pařížských salonů, ale Beneš se postupně stal Masarykovou pravou rukou pro každodenní administrativu. Štefánik měl pocit, že ho Beneš odsouvá na vedlejší kolej. Spor vyvrcholil v roce 1918 v Itálii, kde se oba muži ostře pohádali kvůli kompetencím u tvořících se legií. Štefánik dokonce hrozil rezignací.

Štefánik byl nesmířitelný antikomunista. Poté, co viděl rozklad Ruska po bolševické revoluci, prosazoval tvrdý vojenský zásah. Štefánik v roce 1919 prosazoval, aby legie v Rusku zůstaly a bolševiky zcela porazily. Beneš to odmítal jako nebezpečný hazard, který by mohl legie zničit a oslabit pozici nového Československa u západních spojenců unavených válkou.Štefánik vinil Benešovu a Masarykovu „vlažnou“ politiku z rozkladu morálky vojska na Sibiři. Beneš se naopak obával, že Štefánikova neústupnost vyvolá vzpouru unavených vojáků toužících po domově.

Masaryk s Benešem byli v tomto směru mnohem opatrnější a pragmatičtější. Navíc se lišili v pohledu na vnitřní uspořádání státu – Štefánik byl zastáncem pevnější ruky a konzervativnějších hodnot, což kolidovalo s Masarykovým demokratickým humanismem.

Ale zároveň chtěl pro Slovensko určitou míru respektu, kterou si chtěl vydobýt skrze svou pozici ministra vojenství. Masaryk a Beneš se však obávali, že Štefánikův obrovský vliv mezi legionáři a jeho popularita by mohly v novém státě vytvořit „stát ve státě“.

Ještě v lednu 1919 byl na Sibiři, kde řešil odchod našich vojáků, kteří po bolševickém převratu obsadili Transsibiřskou magistrálu. Následně se dostal do Paříže, kde sledoval mírovou konferenci.

Tam se dostal do ostré hádky s Benešem, který si v nové vládě zajistil prestižní post ministra zahraničních věcí. Štefánik se cítil obcházen. Přestože byl ministrem vojenství, Beneš v Paříži činil zásadní rozhodnutí o armádě bez jeho vědomí. Štefánikovi překážely mnohé jeho kroky včetně přílišné orientace na Francii, údajně také Beneše obvinil ze zpronevěry peněz amerických krajanů a hrozil mu po návratu do vlasti veřejným skandálem. „Mezi námi je konec,“ psal Beneš prezidentovi Masarykovi do Prahy. „Pokud je to možné, je třeba jiného ministra války.“

V dubnu Štefánik v Římě urovnával spory mezi spojeneckými misemi a navštívil snoubenku. Plány mu však změnil naléhavý telegram od Vavra Šrobára, ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, který ho kvůli hrozbě maďarské ofenzívy urgentně povolal do Bratislavy.

Na Slovensku se měl Štefánik konečně setkat s rodinou a následně jet za Masarykem do Prahy. V jaké pozici přicházel? Byl ministrem války, což však byla duplicitní funkce ztrácející na významu. V nové vládě byl totiž ministrem obrany Čech Václav Klofáč a pro Štefánika v ní už místo nebylo. Vznikl tak problém, co s ním. Navzdory jeho zásluhám Masaryk zvažoval nabídnout mu jen post velvyslance v Římě.

Podle vzpomínek francouzského generála Maurice Janina měl Štefánik plán stát se po návratu viceprezidentem na Slovensku. Štefánik měl autoritu hlavního reprezentanta Slovenska a organizátora desetitisíců legionářů, bylo by proto obtížné odstavit ho z politiky proti jeho vůli. Pokud se chystal na takový post, znamenalo to i ohrožení centralistické koncepce státu s nadvládou Prahy. Byl to důvod k atentátu?

Do třímotorového dvouplošníku Caproni 450 nastoupil Štefánik v neděli 4. května 1919 v 8 hodin na letišti Campoformido u severoitalského Udinu. Doprovázeli ho dva italští piloti a jeden mechanik. Po třech hodinách bez mezipřistání dorazil stroj nad Bratislavu.

Podivné je, že ve městě v té době nebyl žádný vysoký hodnostář, který by ho přivítal. Ministr Šrobár s italským generálem Luigim Piccionem, hlavním velitelem vojsk na Slovensku, v ten den ráno odešli sázet do Skalice lípy svobody. Namísto čekání na Štefánika dali přednost lidové slavnosti a skalickému vínu.

Když se dostalo Caproni nad město, vystřelil po něm strážný voják Jozef Meško, o čemž je oficiální záznam. Podle různých svědectví, často i protiřečivých, však po letadle stříleli vícekrát - z kasáren a z jiných míst. Zdůvodňovalo se to omylem, vojáci si prý spletli italské barvy stroje s podobnými maďarskými.

Namísto toho, aby letadlo co nejrychleji přistálo, kroužilo dlouhé minuty v podivných manévrech. Když se posádka už už chystala přistát, jako by si to rozmyslela a opět nabrala výšku a změnila směr. Proč?

Caproni se najednou nedaleko Ivanky u Dunaje zřítilo. Někteří svědci viděli krátce předtím záblesk u motoru. Celá posádka na místě zahynula.

Zpráva o tragédii se rychle roznesla, žádné podrobnější vyšetřování se však nekonalo. Oficiální verze byla, že pád stroje způsobil prudký vítr, o střelbě se pro cenzuru a výjimečný stav mluvit nemohlo. Druhý den přijel narychlo prozkoumat havárii italský kapitán Federico Zapelloni, který přitom zjevně chtěl ochránit pověst italského letectva. Ve svých závěrech vyloučil jako příčiny vítr, poruchu stroje, jakož i chybu pilotů.

Za možné důvody označil nevolnost Štefánika při pilotování nebo přetržený drát radiostanice zapletený mezi táhla kormidla. Štefánik však stroj neřídil, při odletu seděl na místě pozorovatele a jeho výměna s pilotem během letu by byla nesmyslným, až akrobatickým kouskem.

Masaryk psal po tragédii Benešovi do Paříže telegram: „Milan je mrtvý - i ten skon je v souladu s jeho kariérou… Pozor na Milanův byt a sbírky.“ O Štefánikovu pozůstalost si prezident dělal obavy, na pohřeb ani později na slavnostní otevření mohyly na Bradle však nepřišel.

Četná svědectví o střelbě a rozbouřené veřejné mínění si vyžádaly zřízení vyšetřovací komise. V jejím čele stál vedoucí prezidentské vojenské kanceláře generál Stanislav Čeček. Sbírali, ale také zpochybňovali se výpovědi svědků o střelbě z pušek, či dokonce děl, nebo o tom, že jeden italský člen posádky měl na hlavě čerstvou ránu obvázanou obvazem.

Podle závěrů vyšetřovací komise havárii zapříčinil silný nárazový vítr ze severozápadu. Výsledky šetření naznačují, že i pokud by došlo ke střelbě ze strany vojáků, nejednalo se o úmysl, nýbrž o tragickou nehodu způsobenou unáhleným jednáním a nesprávnou identifikací letounu.“.

Emil K. Kautský, v knize Kauza Štefánik, rozvíjí hypotézu, že havárie byla výsledkem úkladné vraždy, za kterou stál nejen Beneš a Masaryk, ale dokonce i francouzská tajná služba. Paříži měl překážet příklon Štefánika k italským politicko-vojenským kruhům, což ohrožovalo francouzské zájmy v Československu. V Bratislavě a jejím okolí byli podle Kautského rozmístěni odstřelovači s úkolem nedopustit, aby se Štefánik vrátil živý. Svědky pak prý tajná služba postupně likvidovala.

Ze všech teorií, knih a analýz, co jsem četla, se zdá nejpřesvědčivější teorie Pavla Kanise, kterou prezentoval ve filmu „Štefánik. Příběh hrdiny. Vlast“ (2010). Podle něj šlo o nehodu zapříčiněnou špatnými povětrnostními podmínkami. Teorie o vraždě nejsou dostatečně podloženy.

V roce 1927 začala Štefánikovu smrt vyšetřovat speciální vyšetřovací komise, která přišla k závěru, že na letadlo se střílelo. Avšak střílet měl pouze jeden voják z pušky, a tedy možnost, že by letadlo trefil a zapříčinil jeho pád, byla minimální.

Většina seriózních historiků tyto teorie považuje za nepodložené. Nicméně fakt, že Štefánik byl v době své smrti na politické periferii nového státu, je nezpochybnitelný.

Zejména s Benešem měl Štefánik několik sporů, což ovšem neznamená, že by ho měl dát sestřelit. Beneš byl chytrý politik a podařilo se mu odsunout Štefánika na druhou kolej, čili fyzicky ho likvidovat už nepotřeboval. Navíc by to bylo mimořádně komplikované. Myslím si, že do této teorie se spíše promítají protičeské tendence některých Slováků.

Na tuto otázku lze odpovědět pouze hypoteticky. Z více dokumentů můžeme dedukovat, že Štefánik měl trochu jiné představy o postavení Slovenska v ČSR. Nicméně nelze s jistotou tvrdit, že by se mu je podařilo prosadit, protože například v roce 1919 byla jeho pozice slabší než dříve. Navíc mohl své názory i měnit.

Zřejmě by to nemělo význam, protože to už dělala zmiňovaná komise z první ČSR. Mohli to udělat například za první Slovenské republiky, když žilo ještě mnoho svědků, ale nepustili se do toho.

Prameny:

https://www.reflex.cz/clanek/historie/109938/tragicky-konec-zakladatele-ceskoslovenska-objednali-si-smrt-stefanika-masaryk-s-benesem.html

https://www.epochtimes.cz/2025/10/25/28-rijen-jak-se-zaslouzili-o-stat-masaryk-benes-a-stefanik/

https://www.csfd.sk/film/281443-stefanik-pribeh-hrdinu-vlast/prehlad/,

Emil Karol Kautský: Kauza Štefánik, Matice slovenská 2007, ISBN 8089208685,

Autorský kolektív: Korespondence T. G. Masaryk – Edvard Beneš 1918–1937, Masarykův ústav AV ČR 2013, ISBN 9788087782064,

Dagmar Hájková, Ivan Šťovíček, Helena Nováčková - Edvard Beneš a M. R. Štefánik : svědectví jejich dopisů, Sborník archivních prací, ISSN 0036-5246, Roč. 54, č. 2 (2004),

ORT, Daniel, EICHLER, Patrik (eds.). Masaryk: Politik na evropské úrovni, Praha: Academia, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Masarykova demokratická akademie, 2022. ISBN 978-80-200-3163-1

Dušan Škvarna a kol. - Lexikon slovenských dějin, Slovenské pedagogické nakladatelství - Mladé letá 2006, ISBN 8010008729