Ztracen v divočině Katahdin: neuvěřitelný příběh Donna Fendlera

Všechno to začalo malichernou hádkou. 17. července 1939 stál dvanáctiletý Donn Fendler z Rye ve státě New York na vrcholu hory Mount Katahdin, třesouc se od zimy a hněvu. Pohádal se se svým bratrem Ryanem a v dětské prchlivosti učinil rozhodnutí, které ho téměř stálo život.

„Jdu dolů sám!“ vykřikl a zmizel v husté mlze, která pohltila vrchol hory rychlostí dravce.

Hádali se o to, kdo je rychlejší a kdy mají začít sestupovat. Chtěl dokázat, že cestu dolů zvládne sám a rychleji. Chtěl být v táboře první. Chtěl dokázat, že je silnější. Namísto toho udělal osudný krok mimo chodník. Mount Katahdin je známá tím, že se na ní počasí mění během vteřin. Mlha, která padla, byla tak hustá, že Donn ztratil vizuální kontakt s turistickou stezkou už po několika metrech. Za pár minut už neslyšel hlasy otce, bratrů ani průvodce, jen tlumený hukot větru.

Když si uvědomil, že nikoho neslyší a nevidí, namísto toho, aby zůstal na místě, začal běžet. Don běžel a bloudil. Běžel hlouběji a hlouběji níž do lesa, dokud v bažinatém terénu neztratil obě boty. Chtěl najít cestu zpět k ostatním, ale místo k nim zamířil přesně na opačnou stranu hory - do neprobádaného údolí Great Basin.

Nejhorší byla první noc. V tu první noc, pod chladným nebem Maine, pochopil krutou realitu. Seděl pod stromem, třásl se zimou a slyšel zvuky, které si neuměl vysvětlit. Tehdy si řekl: „Donn, pokud teď zpanikaříš, už nikdy neuvidíš mámu.“

Další den mu proud v potoce odnesl kalhoty. Zůstal bosý, jen v tričku a šortkách. Donn nebyl jen vystrašené dítě. Byl skautem druhé třídy (Second Class Scout) v oddíle 2 v Rye, NY. Věděl, že jeho přežití závisí na pragmatických skautských pravidlech. A právě znalosti z přírody a disciplína jsou klíčové pro jeho přežití.

Vzpomněl si na slova otce a skautský výcvik: „Sleduj potok, ten tě dovede k řece a řeka k lidem.“ Sledoval každý potůček, dokud se nezměnil na říčku doufaje, že ho dovede k civilizaci. Skauting mu nedal jen techniku, dal mu disciplínu nezastavit se.

Jeho největším nepřítelem nebyla divoká zvířata a medvědi. Skutečným peklem byly mouchy a komáři. Jeho tvář byla tak oteklá, že si musel prsty roztahovat oční víčka, aby vůbec viděl, kam klade nohy. Bylo to, jako by ho tisíce jehel píchalo každou vteřinu.

Našel starý pytel z juty (burlap sack), do kterého si udělal díry na ruce a hlavu. Byl to jeho jediný štít proti podchlazení. Bosé nohy měl dořezané do krve od ostrých skal a jehličí. Hlad zaháněl lesními plody, které znal z atlasu a strach modlitbami. Mluvil s Bohem i se svým bratrem. V lese myslel na tu hloupou hádku na vrcholu. Představoval si, jak se Ryanovi omluví. To byl jeho motor - chtěl se vrátit, aby Ryanovi řekl, že ho to mrzí. Víra v Boha a láska k rodině byly důvody, které ho přinutily učinit další krok, když už ho nohy neposlouchaly.

V nejtěžších chvílích mu v hlavě zněla tato otcova rada, kterou dostal ještě před výletem. Stala se jeho mantrou. Když měl nohy dořezané do krve, když mu tvář i oči opuchly od tisíců štípanců a když hladem téměř ztrácel vědomí, si Donn opakoval: „Ještě jeden krok k tamtomu stromu. Ještě jeden metr vedle potoka.“

Byly situace, kdy to chtěl vzdát. Lehnout si do listí a jednoduše říct, ať to jde do pytle, ale prostě pokračoval dál. Byla to jeho vůle žít.

Donnův otec a strýcové pátrali v terénu každý den. Jeho matka zůstala v nedalekém dívčím skautském táboře Camp Natarswi. Místní vedoucí a skautky jí poskytovaly stravu a emocionální podporu. Během náročného pročesávání hustého a neschůdného terénu hory Katahdin utrpěl Donald Fendler zranění oka. Kvůli tomuto zranění a celkovému vyčerpání byl hospitalizován v nemocnici Bangor General Hospital.

V kostelech po celém Maine se konaly nepřetržité modlitby. Do pátrání se zapojilo stovky dobrovolníků, místní dřevorubci z papíren v Millinocketu, civilní ochranné sbory, národní garda, skauti a místní průvodci, kteří hory znali jako vlastní dlaň. Mnozí z nich opustili práci a trávili v lese celé dny na vlastní náklady. Místní podniky poskytovaly pátračům jídlo, kávu a vybavení zdarma. Jelikož až 90 procent rozlohy státu pokrývají lesy, letecké pátrání bylo prakticky bez šance na úspěch.

Newyorská státní policie vyslala letadlem speciálně cvičené barváře (bloodhounds). Psi ale museli být staženi, protože si na ostrém skalnatém terénu hory Katahdin do krve dořezali tlapy. Katahdin je tvořen usazenými horninami, které z dálky připomínají hladké žulové skály, ale při doteku se jejich ostré částice nepříjemně zapíchávají.

Po několika dnech se šance na nalezení živého dítěte v tak drsném terénu bez vybavení blížila k nule. Mnozí pátrači byli přesvědčeni, že hledají už jen tělo.

Zatímco stovky pátračů se psy a letadly hledaly tělo ztraceného chlapce, Donn ušel asi 80 mil. Jeho cesta vedla ze západní strany Katahdinu, severně od hory North Turner Mountain a Twin Ponds, poté na jihovýchod do tábora. Byla to oblast, kterou se tehdy jen zřídka chodilo.

Na devátý den, 25. července 1939, narazil na staré telefonní vedení a sledoval ho až ke břehu řeky East Branch Penobscot. Donn přišel k východnímu ramenu řeky Penobscot. Na druhé straně vody uviděl muže a začal křičet. Jeho hlas byl slabý. Nelson McMoarn později řekl, že to znělo jako hlas sovy. Ale McMoarn ho slyšel. Spolu s dalším mužem se na kánoi přeplavili k Donnovi a přivezli ho do sportovního tábora McMoarnových nedaleko Stacyville.

Byl dehydrovaný, vyhublý (ztratil přibližně 7 kg), černý od špíny, oteklý od štípanců a nohy měl dořezané od kamenů. Ale byl naživu. Byl při vědomí. A chodil.

Vzhledem k jeho stavu manželé McMoarnovy museli postupovat opatrně. Nelsonova manželka Lena ho nejprve uložila do postele, ošetřila mu rány a podávala mu jídlo a tekutiny po malých dávkách, aby jeho tělo neutrpělo šok. Tento moment, kdy po dnech jezení divokých jahod a „checkerberries“ konečně ochutnal skutečné teplé jídlo, Donn později popsal jako jeden z nejkrásnějších okamžiků svého života.

Řekl Donn, ačkoli sotva stál na nohou, jako první slova své mamince Ruth, když ji Nelson McMoarn kontaktoval klikovým telefonem.

Po prvním jídle a krátkém odpočinku v Lunksoos Camp ho navštívil lékař z Millinocketu. Následující den policejní hlídka přivezla jeho matku k táboru, kde se zotavoval. Teprve poté byl převezen kánoí a sanitkou do nemocnice v Bangoru, kde se konečně setkal se svým zraněným otcem.

Omluvil se za ztracené boty a tu nešťastnou hádku. Tato dětská upřímnost v momentě, kdy šlo o život, vhání slzy do očí dodnes. Otec ho však silně objal od úlevy. Celých těch dlouhých devět dní se totiž obviňoval, že syna neuhlídal. Donnovi sourozenci byli v době jeho záchrany s rodinou v Maine. Bratr Ryan si vyčítal, že kdyby nebylo té hloupé hádky, Donn by se nikdy neztratil. Rodina byla opět spolu a Amerika slavila zázrak.

Je to připomínka, že jsme silnější, než si myslíme. Skutečná odvaha totiž neznamená, že necítíme strach; je to schopnost učinit další krok vpřed, i když se chvějeme únavou a obavami.

Donnův příběh dodnes učí, že strach je přirozený, ale vůle je silnější než jakákoli divočina. Donn se do Maine vracel každý rok i jako dospělý. McMoarnové se stali jeho doživotními přáteli. Nazýval je svými druhými rodiči nebo anděly strážnými. Neboť bez jejich okamžité péče by v cíli pravděpodobně zkolaboval a zemřel.

Americký prezident Franklin D. Roosevelt mu za mimořádnou odvahu a statečnost udělil prestižní vyznamenání Army & Navy Legion of Valor (Medaile za chrabrost). Donn ji obdržel jako „Mladý hrdina roku 1939“.

V roku 1953 sa Fendler oženil s Maryrose Connollyovou; měli štyri deti. Prožil dlouhou a úspěšnou vojenskou kariéru, která trvala 28 let. Dosáhl vysoké hodnosti podplukovníka (Lieutenant Colonel) v Armádě USA. Zajímavostí je, že Donn vždy prohlašoval, že disciplína, kterou se naučil ve skautingu mu zachránila život nejen v lesích Maine, ale i později v boji.

Pro něj byl důležitější samotný vzkaz knihy než zisk. Dožil se 90 let.

Svůj příběh převyprávěl tisícům dětí, aby jim předal své největší ponaučení: „Nikdy, opravdu nikdy se nevzdávejte. Máte v sobě mnohem více síly, než si myslíte, když sedíte v bezpečí domova. Hora mě nezlomila, ona mě naučila, kdo ve skutečnosti jsem.“

Knihu „Ztracený v horách v Maine“ (Lost on a Mountain in Maine) napsal podle Donnova vyprávění v roce 1978 Joseph B. Egan. Stala se povinným čtením na školách v Maine. Filmovou podobu se stejnojmenným názvem dostala v roce 2024. Hlavní producenti byli Sylvester Stallone a Ryen Cook. Pro Cooka a herečku Caitlin FitzGerald (matka) měl film osobní přesah, protože se jako děti s Donnem Fendlerem osobně setkali ve škole.

Prameny:

https://en.wikipedia.org/wiki/Lost_on_a_Mountain_in_Maine_(film)

https://en.wikipedia.org/wiki/Donn_Fendler

https://www.csfd.sk/film/1231578-ztraceny-v-horach/prehlad/

Chlapec z Fendleru nalezen živý v lese osm dní poté, co se ztratil; nalezen v lesích státu Maine". The New York Times. 26. července 1939:.https://www.nytimes.com/1939/07/26/archives/fendler-boy-found-alive-in-woods-fight-days-after-becoming-lost.html

https://www.millinockethistoricalsociety.org/lost-on-katahdin-1939-donn-fendler

Donn Fendler, Joseph B. Egan: Ztracený v horách v Maine“ (Lost on a Mountain in Maine, HarperCollins Children's Book 1992, ISBN 068811573X