Jak komunisté vynalezli svátky jara: fronty na šunku a zajíc v hlavní roli

Velikonoce v Československu se výrazně nelišily od těch, které známe dnes. Všechno bylo na stole, ale mluvím o způsobu, jakým se jídlo získávalo, protože jste ho prostě museli shánět. Teď máme všechno. To je ten zásadní rozdíl.

Komunistické úřady neměly rády Velikonoce. Stejně jako žádný jiný významný křesťanský svátek. Podobně jako Vánoce, které byly nazývány „Svátky klidu a míru“, se pokoušely nazývat Velikonoce „Svátky jara“.

Režim vymazal zmrtvýchvstání a nahradil ho budováním socialismu a oslavou práce. Poutě byly omezovány a jakákoliv zmínka o katolickém původu svátků byla v tisku zakázána.

Navzdory propagandě a omezování víry se lidé, hlavně na Slovensku, dál hrnuli na mše. S velikonočními dary v rukou tak v tichosti svědčili o své oddanosti duchovní tradici.

Nedostatek masa a prázdné regály režim maskoval propagandou. Tisk horlivě publikoval bezmasé jídelníčky, čímž z nouze zásobování dělal uvědomělý postní zvyk.

Kromě jídelních lístků publikovaly ženské časopisy recepty s radami, jak nahradit různé ingredience, nebo vytvořit levnější verze pokrmu. Například použití kandované mrkve místo kandovaných pomerančů.

Protože byl politicky nezávadný. Zatímco beránek příliš připomínal Krista, zajíc byl jen lidový symbol jara, který se dal snadno zasadit do socialistické ideologie.

Lidé to označují jako komercializace nebo sekularizace. Nutno říci, že zajíček je starobylý symbol plodnosti. Kromě toho legenda říká, že když Spasitel vstal z mrtvých, byl údajně prvním tvorem, který ho viděl, protože zajíčci spí s otevřenýma očima.

Velikonoční zajíček (Osterhase) jako nositel vajíček se poprvé písemně objevuje v Německu v 17. století, odkud se tradice rozšířila i k nám.

Těsně před Velikonocemi nabyly slavnostního, jarního rázu, zejména u národních podniků jako Pramen a Jednota. Byly přehlídkou bizarní kombinace ideologie a nedostatku.

Aranžéři museli používat symboly jako zajíce, kuřátka, pomlázky a kraslice, aby zdůraznili lidový a přírodní charakter svátků. Nikdy ne kříž nebo náboženské motivy.

Do výloh nebylo možné dát skutečné potraviny, které byly navíc úzkoprofilové. Tak je nahradily sádrové odlitky. K vidění byly umělé šunky, klobásy a bizarní sádrové kachny, krůty a slepice, které snášely hliněná vejce.

Velikonoce představovaly nejen ideologický problém, ale také praktický. Centrální plánování nezvládalo ani základy. Bylo obtížné sehnat i ty nejzákladnější potraviny.V prvních letech režimu byl omezen prodej téměř všeho – od zápalek až po brambory.

Babička říkala, že největším problémem bylo maso. Před Velikonocemi se do obchodů házely šunky, ale byly strašně drahé. Takže někteří lidé kupovali maso na trhu od rolníků. V jejich rodině byl zvyk, že příbuzným na venkově přispívali na prase. Před Velikonocemi se poráželo a dělaly se z něj klobásy nebo šunka.

Bez potravinového lístku jste maso nekoupili. Později lístky nahradily nekonečné fronty nebo nutnost mít známého vedoucího masny.

Lidé tam často stáli hodiny, nakonec nic nekoupili, protože zboží nebylo nebo se vyprodalo.

Babička si pamatuje, jak jednou před Velikonocemi dostala tip, že k řezníkovi přijíždí velká zásilka. Nakonec vstala ve tři ráno, aby se postavila do fronty. Informace o tom, kde a co prodávají, získala od spřátelených prodavaček nebo známých.

V obchodech byla k dostání nekvalitní chlazená vejce, ke kterým měla babička odpor. Mnohem vzácnější byla čerstvá vejce nebo kuřata z farmy, která tehdy babička v práci dostávala jako bonus v naturáliích. Podobně jako dnešní dárkové poukázky.

Pomeranče se v obchodech objevily jen před svátky, ale byly téměř nepoživatelné. Symbol velikonočního luxusu z Kuby byl často zelený, hořký nebo měl tlustou a tvrdou slupku.

Co babičke během Velikonoc chybělo? Například majonéza. Sehnat v obchodech majonézu byl neřešitelný problém. Hospodyňky si tak musely radit samy a nahrazovaly ji směsí hořčice a zakysané smetany.

Zatímco sehnat kvalitní čokoládu byl problém, dutí čokoládoví zajíci balení ve staniolu, často s velmi nízkým obsahem kakaa, byli v regálech k dostání vždycky.

Mouky byl dostatek, ale sušené ovoce bylo vzácné. Bizarním vrcholem byl nákup želé. V obchodě ho prodali jen těm, kteří předložili lékařské potvrzení o bezlepkové dietě svého dítěte.

Pokud jde o velikonoční pečení, problém nebyl ani tak s výrobky, ale s troubami. V 50. a 60. letech byly vzácností, a tak se velikonoční koláče nosily upéct za poplatek do státních pekáren.

Sehnat kávu byl nadlidský výkon. Tu babička sehnala přes kamarádku, která pracovala v bance, kde měli kavárnu, která byla lépe zásobená než obchody zásobující běžné lidi.

Byl to křesťanský symbol svátků a úřady bojovaly s církví a religiozitou, jak jen mohly. Cukrového beránka jste si mohli koupit na trzích.

U rodiny babičky byla tradice, že se jedl jen na Velikonoční pondělí. Každé dítě dostalo kousek. Nebylo snadné ho krájet a chroupat, protože byl vždycky neuvěřitelně tvrdý. Pak si babička sehnala formu a pekla beránka doma.

Byl vždycky k dostání. To je krutá, ale přesná tečka za socialistickým velikonočním menu. Zatímco šunka byla za odměnu a vajíčka se kupovala do zásoby, tvrdý alkohol zářil v regálech.

Což je škoda, protože v dobách Československé republiky to byly hezké zvyky, které vytvářely jedinečnou atmosféru.

Vzhledem k omezenému výběru v obchodech se veškeré sváteční dekorace vyráběly ručně. Zdobily se zbytkem materiálů, které si každý nasbíral. Na rozdíl od dneška, kdy všechno hromadně vyhazujeme a pak bez váhání kupujeme opět.

Zvyk zdobení vyfouknutých skořápek se díky silné tradici udržel v domácnostech i ve školách. Obvykle se vyráběla z vyfouknutých vajec neboli skořápek, jejichž obsah se vyfoukl malým otvorem.

Techniky zdobení se lišily. Další metodou výroby velikonočních vajíček bylo barvení celých vajec ve vodě s přídavkem slupek cibule.

Režim pomlázku i polévání vodou (oblévačku) miloval – v televizi vypadaly jako radostný lidový zvyk, kterým šlo snadno vytlačit náboženský význam svátků.

Pletlo se doma z vrbového proutí. Děti dostávaly vajíčka nebo lentilky, ti nejšťastnější pak čokoládu z Tuzexu. Pro dospělé byla pomlázka hlavně záminkou pro rum nebo vaječňák.

Kdo neměl po ruce kýbl vody, použil kolínskou Živé květy. Její odér nešel z bytu vyvětrat ani do Prvního máje. Studené mokré silonky k dubnu patřily. V úterý se pak role otočily a holky mohly polévání klukům oplatit.

Babička, ačkoli říká, že život za komunismu nebyl snadný, má na Velikonoce hezké vzpomínky.

Prameny:

Vzpomínky mojí babičky,

https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/skladani-holubicek-a-nitka-pro-stesti-zapomenute-velikonocni-tradice-ukazuje_2603281623_jkd,

https://budejovice.rozhlas.cz/proc-je-zajicek-symbolem-velikonoc-7419890,

ZEMAN, Jiří. Hody hody doprovody, aneb jak se slavily Velikonoce ve Staré Praze Třebíč Akcent, 2010,

TYLLNER, Lubomír. Velké dějiny zemí Koruny české - Lidová kultura, Praha: Paseka, 2014, ISBN 978-80-7432-442-0.