Článek
- V dobách rakousko-uherské monarchie podléhali občané mužského pohlaví odvodní povinnosti. Odvodní povinnost byla tříletá, mezi 21. a 23. rokem věku - to znamená, že každý muž byl povinnen dostavit se k odvodu v roce svých 21. narozenin, pokud nebyl odveden ani trvale zproštěn vojenské povinnosti, tak opět v roce svých 22. narozenin, a pokud opět nebyl odveden, tak v roce svých 23. narozenin.
- Po vzniku první ČSR stanovil branný zákon délku pravidelné vojenské prezenční služby (VPS). Zpočátku měla trvat 14 měsíců, postupně se prodlužovala na 2 roky.
- Po částečných mobilizacích kvůli expansionismu nacistického Německa v roce 1938 prišlo také k vyhlášení všeobecné mobilizace československých ozbrojených sil. Následovala druhá světová válka. Branná povinnost byla v té době považována za čestnou službu národu a týkala se všech mužů od 20 do 50 let, kteří zde měli trvalé bydliště a neměli jiné státní občanství. Židé a Romové byli vyloučeni.
- Po skončení války a po nástupu komunistů k moci v roce 1949 byl přijat nový zákon, který několikrát novelizován platil téměř 50 let. Všichni muži museli po dovršení 18 let nastoupit na „vojnu“, výjimku měli ti, kteří ještě studovali. Délka služby se v průběhu let měnila. Nejprve dva roky, pak 18, 12 a později 9 měsíců. Těsně před zrušením v roce 2005 to bylo 6 měsíců. Co se týče státní služby, ta byla obecně delší a její trvání se po revoluci také měnilo.
Koncem prosince 2005 opustili kasárna poslední vojáci z řad civilního obyvatelstva
Republika se ubírala jiným směrem. Vstup do NATO v roce 2004 a ambice vybudovat profesionální armádu zajistily, že již nebylo potřeba narukovat, nebo schánět legendární „modrou knížku“.
Zatímco kdysi byli vojáci snad v každém větším městě, dnes v majetku státu zbyla jen torza budov. Ministerstvo spravedlnosti prodalo velké množství bývalých kasáren a továren. Podrobnou evidenci podle svých slov nevede.
Vojenská knížka vydaná Ministerstvem národní obrany.
Pro někoho povinná vojenská služba zdaleka nebyla zábava, co potvrzují i zoufalé činy a útěky
To říká o účastnících základní vojenské služby můj strýc, který většinu svého profesního života opravoval tanky a další techniku. Každý, kdo byl na vojně, ví, o čem to bylo.
Dva vojáci utekli i se samopaly a zastavili autobus. Chytili je tak, že autobusu vjel do cesty tank. Pak jeden voják utekl i s pistolí. Tři dny ho hledali, nasazeno bylo přes 1000 vojáků. Uprchlík se chtěl dostat na Západ. Přijel na nádraží, ale omylem nastoupil do špatného vlaku, který mířil na Ukrajinu. Uvědomil si to až ve Vranově nad Topľou. Pár dní se pak skrýval v chatě na Domaši, ale nakonec ho dopadli. Všichni, kteří se pokusili o útěk, skončili ve vězení, popisoval strýc.
Touha po odplatě v kasárnách, podle strýce, pochopitelně existovala. Nejpikantnější bylo, když se jednomu vojákovi podařilo utéct. Z Německa pak poslal nenáviděnému důstojníkovi telegram s textem: „Vlaštovka letí, vlaštovka letí.“ Důstojníka se pak zmocnili kontráši.
Armáda byla za socialismu rozdělena do dvou teritoriálních vojenských okruhů, Západního a Východního
Západní vojenský okruh (s velitelstvím v Táboře) dislokovaný na území České socialistické republiky, z části i na Slovensku, byl předurčen válečně k vytvoření Československého frontu a měl ve své podřízenosti kolem 85% pozemního vojska. Důvod byl pragmatický – území bylo blíže nepříteli. Takhle si to soudruzi představovali. Frontová linie měla být na hranici socialismu a kapitalismu.
Východní vojenský okruh (velitelství v Trenčíně) byl dislokován převážně na území Slovenska, měl ve své podřízenosti zbývajících 15 % počtu pozemního vojska, a na jeho teritoriu byly umístěny zejména vojenské školy, sklady, opravárenská a další týlová zařízení. Opravna tanků byla v Martině, transportérů v Dubnici.
Strýc odsloužil základní vojenskou službu při studiu na Vysokém učení technickém v Brně. Později, jak bylo běžné ještě před pádem režimu, se jako Čech dostal na Slovensko. Režim se snažil míchat Čechy a Slováky. To bylo do roku 1989 téměř pravidlem, že Češi sloužili vojnu na Slovensku a Slováci v Čechách. Stát chtěl vojáky dostat co nejdál od domova, aby se nepokoušeli o útěk, nebo se neflákali s kamarády.
Pěšky jako tank!
Přestože se Československá lidová armáda(ČSLA) během bojových cvičení soustředila na důsledný výcvik branců, významnou roli sehrál i ekonomický faktor. Tank jezdí na naftu, má motor třikrát větší než náklaďák a spálí typicky 250 až 600 litrů na 100 km, v závislosti na modelu, terénu a stylu jízdy. I proto bylo podle strýce cvičení v mnoha případech jako trénink „na suchu“.
Vojáci jen běželi a zkoušeli taktiku dobývání kopců pěšky. Řidič, velitel a střelec stáli vedle sebe a učili se držet jednotnou linii. V podstatě simulovali tank. Takové cvičení je v armádě běžné i dnes.
Pozice velitele v T-80.
O čem se nemluví
Mezi negativní stránky patřil fenomén, který dodnes trápí mnoho velkých kolektivů v různých sférách – šikana. Mezi branci vládla hierarchie, která šla ruku v ruce s tiše tolerovaným fyzickým či psychickým týráním, zejména mladších, nebo poněkud introvertních členů uzavřené komunity v kasárnách.
Vůbec poprvé psal o šikaně, jako o skrytém problému ČSLA, historik Prokop Tomek. O tom, že to byl rozšířený fenomén, svědčí i zájem vojenské kontrarozvědky. Dokonce provedla několik průzkumů. Údaje byly zaznamenávány jenom sporadicky.
V letech 1978 až 1979 to bylo 16 případů, o rok později 28 a v letech 1983-1984 59 případů. V polovině 80. let bylo během 10 měsíců za šikanu potrestáno 265 vojáků. V roce 1986 dokonce soudy odsoudily více než 300 vojáků a velitelé rozdali přes tisíc trestů. O rok později bylo trestů přes tři tisíce.
Tři základní způsoby, jak se šikana projevovala
Příchozí byli nuceni uklízet, čistit boty starších vojáků nebo jim obstarávat jídlo. Tato forma byla přijata, protože nováčci věřili, že po roce postoupí ze své pozice a budou to oni, kdo bude šikanovat.
Šikana se projevovala i formou nucené zábavy. Byly to například různé vstupní rituály, mlácení páskem nebo úkoly jako běh přes překážky v místnostech a průchod sněhovým tunelem. Opět šlo o méně drastickou formu, která byla obecně akceptována.
Nejnepříjemnější a nejhorší byla třetí kategorie, která zahrnovala již ponižování a násilí. Tresty byly různé – vysilující kliky, mlácení do břicha lžící, mlácení dlaní do zátylku, fackování, noční buzení a nucené stání nebo mýtí nohou starším vojákům.
Přestože násilníci sklouzávali i ke krutostem, mlčení obětí a okolí je ochránilo před trestem. „Bonzáky“ nemají nikde v lásce a v kasárnách se není kde ukrýt. V armádě bylo těžké držet se stranou od kolektivu. Vojáci byli spolu 24 hodin denně a museli se na sebe umět spolehnout.
Jak by dnešní mladí kluci zvládali dril a tvrdou disciplínu?
Podle strýce je doba jiná, měkčí. Nedovede si představit 20leté kluky řídit tank, když je venku minus 20 stupňů. To bývalo běžné. Tvrdý režim ovšem neznal výjimky, i za těchto okolností vojáci cvičili celou noc.
V každém tanku byl řidič, pod zadkem měl polštář a na hlavě čepici. Venku na věži seděl instruktor. Cvičení začalo v 19:00. a skončilo ve 04:00.
Dvouletá vojenská služba a zejména její délka nebyla v těch letech velmi populární
Nezmění to ani dnešní nostalgické vzpomínky některých účastníků na různých webech. Jsou to spíš vzpomínky na mládí, nežli na tehdejší realitu. Dnes člověk vidí pravdu v jiných souvislostech, obohacený o životní zkušenosti, protože to mohlo dopadnout mnohem hůř. Konečně, přes všechno, alespoň v té době u nás vládl mír.
Jaký je Váš názor?
Anketa
Prameny:
Historie základní vojenské služby v českých zemích. www.mo.gov.cz. Ministerstvo obrany České republiky: https://www.mo.gov.cz/scripts/detail.php?id=3895,
Nařízení vlády č. 109/2004 Sb., kterým se pozastavuje pravidelná odvodní povinnost občanů podléhajících branné povinnosti. In: Sbírka zákonů. 2004. Ve znění pozdějších předpisů:http://zakonyprolidi.cz/cs/2004-109,
http://www.csla.cz/armada/druhyvojsk/csla.htm,
https://www.vhu.cz/bazanti-a-supraci-kde-byly-koreny-sikany-v-armade-pred-rokem-1989/,
vzpomínky strýčka autora, zvěřejněné s jeho souhlasem,
Ministerstvo obrany - Historie vojenských odvodů v Československu https://www.mo.gov.cz/scripts/detail.php?id=3895,
HLAVÁČEK, Jiří. Základní vojenská služba po roce 1968 jako nástroj výchovy k občanství: indoktrinace a ideologizace v narativní reflexi. Kulturní studia. 2021, čís. 2/2021: https://kulturnistudia.cz/zakladni-vojenska-sluzba-po-roce-1968/,
HLAVÁČEK, Jiří (ed.). Mezi pakárnou a službou vlasti. Základní vojenská služba (1968-2004) v aktérské reflexi. Academia: Praha, 2022, ISBN 978-80-200-3332-1,
Ministerstvo obrany - Historie vojenských odvodů v Československu https://www.mo.gov.cz/scripts/detail.php?id=3895,
Paměť národa - výpovědi pamětníků https://www.pametnaroda.cz/cs.
