Článek
V roce 1964 bylo mojí sousedce paní Viole dvacet let. Právě se přistěhovala do Prahy, bydlela u své ovdovělé bezdětné tety, která jí vybavila práci písařky na jednom z ministerstev. Teta měla spoustu známostí, byla vychytaná krejčí, vyučená ještě za první republiky, chodily k ní manželky a dcery komunistických papalášů.
Viola byla venkovská dívka. S tetou poznávala jiný svět. Teta ji někdy vzala na kávu a zákusek nebo „koňáček“. Našla si i kamarádky ve svém věku, rády chodily tancovat nebo do kina.
Pro mladou dívku to byla tehdy fantastická doba
Přišlo uvolnění, dostávaly se k nám věci ze Západu, když to v roce 1968 skončilo, brala to jako tragédii. V tom roce jí bylo 24 let a ještě nebyla vdaná ani neměla vážnou známost.
Opět zasáhla její teta. Seznámila ji se zubařem Rudolfem. Byl o 14 let starší, vlastnil vilku v okrajové čtvrti města, měl auto, kopu desek a knih, do ambulance k němu chodili i známí lidé. Viola jím byla okouzlena. Byl to velký fešák, zdvořilý, kulturní člověk, její kamarádky za ním šílely.
Vzali se rychle. Rudolf to vysvětloval tak, že má už svá léta, a Viola byla tak zamilovaná, že neváhala.
Po asi dvou letech manželství plného večírků, koncertů a výstav se Viola začala trápit, že se jí nepodařilo otěhotnět. Tehdy bylo úplně normální, že za problém se považovala žena, a tak zašla k lékaři. Byl to takový starší, zdvořilý pán a ten ji řekl, že z gynekologického hlediska nevidí žádný problém. Pak se jí zeptal, jak často mávají s manželem pohlavní styk. Když mu odpověděla, zatvářil se zadiveně a řekl, že při tak nízké frekvenci už tomu začíná rozumět. Vtiskl ji do ruky informační brožuru a poradil i nějakou literaturu.
Viole celou cestu domů zněla v hlavě věta: Takhle dítě mít nebudete, milá paní
Řekla to Rudolfovi, byť jí to nebylo příjemné. Rudolf byl její první sexuální partner, a ona mu ve všem důvěřovala, a vzhledem k tomu, že měl blízko ke čtyřicítce, předpokládala, že má dost zkušeností.
Rudolf se začal více snažit, útrpně postupovali podle brožury od lékaře, zkoušeli jiné polohy, ale Viola cítila, že něco není v pořádku. Jejich manželství bylo skvělé, ale v ložnici to bylo nanic. Žádná vášeň, o které četla v knihách.
Takhle to bylo asi sedum let. Viola během nich měla své krize. Ptala se Rudolfa, jestli se mu nelíbí, jestli ji nemiluje, cítila se jako nechtěná. On jí odpověděl, že ji miluje, kupoval jí květiny, porcelánové figurky, které sbírala, nikdy nebyl na ni hrubý.
Protest proti homosexualitě v tradičně katolickém Polsku.
Našel toho pravého
Pak na jednom silvestrovském večírku u přátel začal jeden z nich, pořádně opilý, vykřikovat a urážet Rudolfa. Že všichni vědí, že jeho manželství je jen zástěrka, že je znát, že je „úchylák“, že by takové, jako je on, měli střílet.
Viola přišla domů v totálním šoku. Rudolf nepopíral, že je homosexuál, tehdy se říkalo „teplouš“. Řekl, že to ví léta, ale nikdy se neodvážil mít vztah, vždyť v Československu to bylo do začátku 60. let trestné a i policisté takové lidi obtěžovali. Řekl jí, že si myslel, že když si najde hezkou mladou ženu, tak třeba ho to přejde. Zní to možná směšně, ale tehdy se pokoušeli homosexualitu i léčit.
Po Rudolfově přiznání se v jejich životě moc nezměnilo. Už si na sebe zvykli, bylo jim spolu dobře. Spadl jí kámen ze srdce, protože pochopila, co se děje.
Po skandálu na večírku se víc uzavřeli, byli častěji doma. Rudolf opakovaně Viole říkal, že mu nebude překážet, pokud si najde milence, dokonce by i přistal na to, kdyby s ním otěhotněla, a dítě by bral jako své vlastní.
Viole se to ale nezdálo správné. Asi rok a půl po jeho „coming-outu“ se Rudolf začal měnit. Nebyl tolik doma a když byl, Viole se zdálo, že se jí vyhýbá. Ženy nějak vycítí, že je partner podvádí.
Rudolf si našel přítele. Navrhl Viole rozvod, ona to akceptovala. Proplakali tehdy celý večer. Prosila ho, aby byl opatrný, aby se nedostal do řečí. Rozvedli je rychle, byli bezdětní, o majetek se nehádali.
Nakonec měla i děti
Rudolf se přestěhoval do bytu na sídlišti, jeho přítel si našel podnájem nedaleko. Podle Violy se jen navštěvovali, nikdy spolu nebydleli. Rudolf byl v očích sousedů rozvedený muž ve středním věku, takových bylo po sídlištích plno.
S Violou se celou dobu navštěvovali, slavili spolu narozeniny, někdy přišel i Rudolfův přítel. Ona jim ten jejich vztah přála, i toho přítele si oblíbila, přestože ji vlastně odlákal manžela.
Když pak Rudolf vážně onemocněl jeho příteli nechtěli v nemocnici nic říct, protože byl cizí člověk, proto požádal ji, jestli by to jako bývalá manželka nezkusila, jinak Rudolf neměl žádné žijící příbuzné. Viole vyhověli. Tehdy ji ho bylo moc líto. Umíral mu nejbližší člověk a jeho ani na pokoj nepustili.
Když byla na hrobech rodičů ve své rodné vesnici, potkala bývalého spolužáka. Byl vdovec se třemi školáky. Zapovídali se, začali si psát, navštěvovat se. Vdala se za něj, spolu vychovali jeho děti, které jí říkají maminka. Už je i vícenásobnou babičkou.
Rudolf zemřel v roce 1987, nedožil se toho, že o lidech jako on se přestalo lhát, říkat, že jsou nemocní, zkažení a že jejich orientace je způsobena nějakou jejich pasií. Viola moc dobře ví, jak se Rudolf snažil, aby zapadl, jak si namlouval, že se to dá nějak změnit. Nelituje ani jednoho dne s ním, tak jak nelituje ničeho z druhého manželství. V obou dostávala lásku a snažila se ji i dávat.
Anketa
Zdroje:
Pavlína Janošová: Homosexualita v názorech současné společnosti, Karolinum, Praha, 2000, 219 stran, ISBN 80-7184-954-5
Michal Černoušek, Šílenství v zrcadle dějin, Grada, Praha 1994, ISBN 80-7169-086-4
