Článek
Soukromá organizace musí poskytovat nejméně tak kvalitní péči jako nemocnice státní, ale hospodaří lépe, motivována ziskem. Mohou nabízet komfortnější prostředí, širší výběr lékařů, ale také vyšší ceny. Mají větší flexibilitu a mohou se více zaměřit na individuální potřeby pacientů, což může vést k lepšímu výsledku léčby.
Státní nemocnice není závislá na kvalitě péče, kterou poskytuje, ani nemusí hospodařit tak, aby se vyvarovala dluhu. Mohou mít širší spektrum služeb a větší zázemí, ale také dlouhé čekací lhůty a méně pozornosti pro pacienty.
Příběh první se stal ve zdravotnickém zařízení státním
Den, který začínal s úsměvem na tváři a s pocitem, že kolegyně Anička pod srdcem nosí už 4.měsíc dítě, nekončil happy endem. Ale silnou bolestí a šokujícím oznámením její gynekoložky, že ta malá dušička se rozhodla docela jinak. Následují opakovaná vyšetření v nemocnici, což když přece to je jinak. Potvrzují se slova lékařky. Anička se pomalu snažila strávit tuto hroznou skutečnost. Vše probíhalo velmi rychle, hospitalizace byla nutná. Sestřička ji přivedla na lůžkové oddělení, a ona čekala na příjem.
Pan doktor sedíci za psacím stolem se neobtěžoval zvednout oči od právě rozepsaného formuláře. Ptal se na jméno, adresu, datum narození. Žádné dobrý den paní, já jsem váš doktor, rád bych s vámi sepsal přijímací protokol. Pan doktor šel hned k věci, nač takové trapnosti. Zeptal se, co se jí stalo. Řekla, že přišla o dítě. Pan doktor se tvářil, že je to nejpřirozenější věc na světě, co na tom, že je psychicky na dně. Stačí nekoukat do obličeje a vypisovat formulář. Chtělo se jí zakřičet: „Pane doktore, já nejsem pytel brambor. Jsem žena, která právě přišla o své dítě. Nepotřebuji lítost, ale snad trochu ohleduplnosti by nezaškodilo!“ Jakpak by se asi choval, kdyby na její místě seděla jeho manželka, nebo dcera? Možná by stačila i neznámá žena s bakšišem v kapse? Operace se vydařila, ale na její duši zůstala ještě dlouho bolest a špatná vzpomínka na pana doktora.
Příběh druhý se udál ve nestátním zdravotnickém zařízení
Z recepce mě uvedla sestřička do ambulance s nejmodernějším vybavením. Zněla přitom příjemná hudba. Nečekala jsem ani minutu. Pan doktor se tvářil mile, představil se a podal mi ruku. Po mém usednutí do pohodlné židle se zeptal, s jakým problémem jsem k nim přišla. Řekl mi, jaké navrhuje řešení. Bylo třeba ještě provést předoperační vyšetření, ale v jiném zařízení vzdáleném 700 m. Jestli by to byl pro mně problém, byl k dispozici odvoz autem. Operace dopadla dobře, cítila jsem se skvěle fyzicky, ale také psychicky. Odcházela jsem s lékařskou zprávou a s dobrým pocitem, že pro někoho nejsem jen pytel brambor. Výdaj v jedném i druhém případě byl 40o korun. Zbytek byl hrazen ze zdravotního pojištění.
Výběr nemocnic je v podstatě záležitostí dvou ukazatelů – vzdálenosti od místa bydliště a především, ve výrazně větší míře, kvality poskytované zdravotní péče
Výzkumy z minulých let poukazovaly na určitý smířlivý přístup ze strany veřejnosti k problematice zdravotnictví. Zdravotnictví bylo sice považováno za problémovou oblast, kterou je třeba řešit, na druhé straně se ustálil názor, že zdravotnictví nějak funguje a dokud nedojde k zásadnímu zvratu, není to věc bezprostředních starostí obyčejných lidí.
Výzkum ukázal, že názory obyvatel na postavení soukromých nemocnic jsou celkově pozitivní. Soukromé nemocnice jsou v porovnání se státem řízenými nemocnicemi vnímány jako zařízení, která mohou poskytovat kvalitnější péči, efektivněji hospodařit a poskytovat méně prostoru pro korupční jednání.
Naše zdravotnictví potřebuje především větší množství peněz. Nejen 8,8 procenta českého hrubého domácího produktu, sousední Němci 12,5. Jsme hluboko za průměrem vyspělých evropských zemí, ale přitom chceme mít naše zdravotnictví kvalitní a dostupné. Za stávající peníze to není možné.
