Článek
- Jedna televize, jeden televizor a jeden program. To byly tehdy typické pondělky skoro v každé rodině.
- Většinou se spojují se socíkem, ale odhoďte předsudky. Právě tehdy začala vznikat tradice bratislavských televizních pondělků.
- Dodnes rezonují ve vzpomínkách zejména starší generace televizních diváků, přičemž je paradoxní, že více v Česku než na Slovensku.
Koncem roku 1958 Československá televize v pondělí nevysílala.
Slovenská část Československé televize léta bojovala o větší vysílací plochu v celostátním vysílání. Dělila se zhruba v poměru jedna ku dvěma, čímž kopírovala poměr obyvatelstva na Slovensku a v Čechách. Vedení Československé televize rozhodlo, že pondělí tedy dostane do vínku bratislavské studio.
V Bratislavě se potěšili a chopili příležitosti.
Odpoledne bude patřit pořadům pro děti a mládež a večer bude dramatika. Zpočátku se to přijímalo skepticky − v pondělí večer divadlo? Ale zafungovalo to. Právě televize se stala nástrojem, který shromáždil celou rodinu v touze vidět další hru od Shakespeara, Stendhala, Balzaca či Dostojevského.
Před inscenací televizní hlasatelka řekla o čem to bude. Po ní shrnula o čem to bylo.
První inscenace se vysílala ze studia na Zochové ulici.
Slovenská televize měla ve své historii v rámci Československé televize několik názvů:
- Československá televize - studio Bratislava.
- Když se přijal zákon o čs. federaci, byla pár roků Slovenská televize, což v dobách normalizace překáželo.
- Tak se stala Československou televizí ve Slovenské socialistické republice.
Zpočátku neměla vlastní prostory, a tak se první inscenace vysílaly přímo z vysílače Kamzík. Tam bylo maličké studio, které sloužilo pro zpravodajství, na malé programy pro děti a na Chvilky poezie. První Chvilka poezie se objevila 11. listopadu 1956.
První inscenace, která se vysílala 15. května 1957 ze studia na Zochové ulici, byla hra Na shledanou Lucienne.
Autorem byl Vladimír Novotný, režisérem Jan Roháč, hlavní role ztvárnily Marie Královovičová a Elo Romančík. Herci se ve vzpomínkách často k tomuto vysílání vraceli. Marie Královovičová říkala, že její kolegové z divadla si klepali na čelo.
Vy jdete nastudovat normální divadelní hru, vysílat ji naživo pro deset tisíc diváků a jen jednou ji zahrajete? Vyplatí se to?
Zdá se, že se to vyplatilo, neboť jsou díky inscenacím legendami nové éry. V archivu zůstal pouze scénář a pár fotografií, ještě neexistovala záznamová zařízení. Televizní část archivu RTVS vznikla až 1. září 1961 - přestože první vysílání bratislavského televizního studia bylo 3. listopadu 1956. To ale neznamená, že do té doby se nic nearchivovalo. Spíše se však uchovávaly materiály v jednotlivých redakcích.
Zatím co Češi měli pod palcem zejména seriály, Slováci se starali o populární televizní inscenace.
V 60. letech vznikla silná skupina herců koncentrovaných především ve Slovenském národním divadle a na Nové scéně. Mezi nimi například Karel Machata, Ctibor Filčík, Július Pántik, Viliam Záborský, Elo Romančík, Jozef Kroner, Ladislav Chudík, Leopold Haverl, Marie Královičová. A tí vychovali další velmi silnou generaci jako Ivana Mistríka, Štěpána Kvietika, Zdenu Gruberovou, Soňu Valentovou, Milku Vášáryovou či Zdenu Studenkovou.
S těmito herci pracovalo sedm-osm režisérů. Mezi nimi například Pavel Haspra, Martin Hollý, Ivan Balaďa, Ernest Stredňanský, Stanislav Párnický, Slavo Luther, kteří s nimi vytvořili jakýsi oblouk zpevňující se každý rok. Odborné poradce neměli, na druhou stranu to asi chtělo vnitřní odpovědnost.
Mnozí studovali na pražské FAMU, pohybovali se mezi zahraničními studenty, četli světovou literaturu. Pak to byla jen otázka dřiny, protože jedna příprava trvala i půl roku.
Museli mít skvělého architekta. V té době byli na Slovensku dva. Valerián Strážovec, který po roce 1968 emigroval a Roman Rjachovský. A pak byli herci ochotni dát i svou duši. Jen režiséři s ní museli umět pracovat. A najednou se stalo, že po třech či čtyřech letech se Praha začala na pondělky vysloveně těšit.
Ladislav Chudík
Na konci příběhu o slovenských televizních pondělcích stála změna společensko-politického systému.
A taky neschopnost uchránit si je, nebo pozoruhodná schopnost dokonale je zlikvidovat. Navíc se k tomu přidala ještě vlastnost pohřbít téměř vše, co se událo v minulosti bez vůle reflektování.
Podle tehdejšího managementu STV byly televizní inscenace přežitkem, legitimním ve svém čase, a už by se s takovým zájmem nesetkaly. Tradice inscenací ve veřejnoprávní televizi tedy skončila.
