Článek
Žádný coming out za socialismu neexistoval, říkalo se, že jen západní imperialistická společnost vyrábí takové věci. Samozřejmě i v tomto období homosexuálové byli a měli i sexuální život.
Tehdy se spousta gayů a leseb ženila a vdávala, to bylo to nejjednodušší řešení života
Mému kolegovi Romanovi je 55 let. Od dětství vnímal, že jeho orientace je jiná, myslel si, že je pouze jediný takový na zeměkouli. Líbili se mu spíš kluci. Na střední škole si uvědomil, že to bude patrně problém. Zkoušel to i se ženami, v 18 letech měl vztah s dámou, která byla mnohem starší. Myslel si, že by to s ní mohlo vyjít, ale ověřil si, že to nepůjde.
Tehdy si řekl, že s tím musí něco udělat, a svěřil se rodičům. Chtěli to řešit, šli za psycholožkou do manželské a předmanželské poradny, která o této problematice nic netušila. Roman přerušil studium, propadl silným depresím, na nic se neuměl soustředit. Psycholožka mu předala kontakty na psychiatrickou kliniku, kde existovalo sexuologické pracoviště. Přijali ho k léčbě. Byl tam zavřený tři měsíce. Diagnózu měl sexuální deviace číslo 302, druhá byla abnormně psychopaticky strukturovaná osobnost, a pak to byla neuróza. Takové léčení absolvovalo více lidí, někteří si poté vzali život.
Celá terapie se jmenovala averzivní a neměla daleko od léčby alkoholismu
Terapie spočívala v tom, že doktor píchl Romanovi injekci, kterou ho stimuloval k relaxaci. Měl si představit situaci, že je se svým partnerem, že jsou oba nazí, že hrajou atraktivní sexuální hru, cítí se dobře a bezpečně. Najednou se otevřou dveře, vjíždí někdo cizí, nepříjemný, neznámý, který je vyruší. Měl se se vcítit do pocitu trapnosti, že se dopouští něčeho špatného, něčeho nesprávného.
Věděli, že se nevyléčí. Ve cvičeních Roman pokračoval doma, jeho pocit frustrace se velmi zhoršoval. Měl nepříjemné projevy, prudce dýchal, v rukách měl silné křeče, přestal spát, normálně reagovat. Dodnes má spánkový problém, i když je to už mnohem lepší. Léčbou chtěli vyvolat ve vztahu k jeho zaměření, aby se cítil co nejhůř, proto to volají averzivní terapie. Přestal cvičit. Bylo mu všechno jedno, ale zastavit se to nedalo. Dokud nepojedl s velkou radostí všechny léky, co měl.
Probral se na áru. Šel do dalšího programu na psychiatrii, jenomže byl dost tvrdý. Tam bylo vše pomícháno, alkoholici, neurotici, psychotičtí pacienti. Doktorka souhlasila s propuštěním pod podmínkou, že absolvuje skupinovou psychoterapii v Kroměříži, kde bylo specializované pracoviště na léčbu neuróz a psychóz.
Bál se jít opět na léčení. Skupinová psychoterapie mu pomohla. Vyhodili mu všechny léky, jako nepotřebné. Poprvé mu někdo řekl: „Počkej přestaň vymýšlet, buď sám sebou, ži takový život, jaký chceš. Ty sám můžeš rozhodnout, jestli budeš sexuálně aktivní nebo ne, ale už se nikdy nepředělávej ani nic podobného, začni se mít rád takový, jaký jsi.“
Lidé si přečetli o gayích a lesbách, a jak to s nimi je poprvé těsně po revoluci v časopise Mladý svět, který vycházel v Praze
Napsalo jim do redakce mnoho lidí. V 90. roce odešel Roman do Brna, žil v komunitě. Vznikl sice Ganymedes, ale situace LGBT lidí byla totožná s tou za socialismu. Chodíval do komunitní skupiny, kterou vedla mladá doktorka, mluvili o ní jako o matce „buzerantů“. V té skupině se potkávali různí ranění lidé.
V Brně byly podniky Korzo, pivárna Belová, to bylo smíšené i s hetero. Tam se děly i násilné věci, protože mnozí z nich umí být i hodně znatelní, když chtějí dát najevo, že jsou jiní, často z recese. A také tam byl Sklípek u Richarda, který vznikl ještě koncem 70. let. Tehdy tam chodily policejní razie. Členové komunity se navzájem setkávali. Komunita poskytuje člověku zcela nový rozměr sociálního zázemí.
Na návštěvě se společensky bavili, i sex tam byl. Taky v Praze existovaly veřejně známé kluby, kde se mohli členové sexuálních menšin beze strachu seznamovat. Roman byl v obou, jeden se jmenoval T klub, druhý U voka, a tam se šlo jen přes dveře na zvonění, a když neměl s sebou někoho, koho personál znal, tak jej nevpustili dovnitř. Zde se Roman seznámil se svým partnerem, žijí spolu již 15 let, a od roku 2007 v registrovaném partnerství.
Odhalování takových příběhů nám ukazuje, že tu ti lidé byli, jen se nemohli svobodně projevit. To, že je vidíme a mohou svou sexuální orientaci svobodně přiznat, je důkazem, že žijeme v demokratické společnosti, ať už má jakékoliv neduhy.
Anketa
Zdroje:
PUTNA, Martin C.. Homosexualita v dějinách české kultury. Praha: Academia, 2011, s. [1a]. ISBN 978-80-200-2000-0
SEIDL, Jan (ed.): Teplá Praha. Průvodce po queer historii hlavního města 1380–2000. Černé pole, Brno, 2014, 296 s. ISBN 978-80-260-6547-0.
