Článek
Bylo to krátce po absolvování studia. Dřímala jsem za stolem, zabalená do deky. Na stropě se komíhaly stíny větví nad lampou dole v parku. Byla noc. Zazvonil telefon.
„Dobrý večer, linka důvěry.“
Na druhém konci bylo ticho. Potom se ozval smutný hlas, tak šestnáctileté dívky:
„Jaký je podle vás smysl života?“
To mě probralo: „Láska…“ řekla jsem.
A ona po chvilce: „A co když vás láska zradí?“
A mě jí najednou přišlo tak líto. Vzedmula se ve mně vlna soucitu, jakou by si konzultant na lince důvěry asi neměl dovolit. Ale mně to bylo jedno. Myslela jsem na všechny ty, kdo se dnes rozešli, anebo se rozejdou, a třeba i mají děti, ale nemají si už co říct. A najednou se slyším, jak jí říkám:
„Láska vás nemůže zradit. To není jenom vztah dvou lidí, to je základní síla celého vesmíru, z ní jsme se sem všichni narodili. Je ve všem, v kytkách, ve stromech, je v srdci ptáků, ve větru, v moři a v kamenech … a je taky třeba ve slunci.“, mluvila jsem klidně, konejšivě a v duchu jsem ji objímala a hladila, jako plačící dítě.
„My jsme láska. Máme ji v sobě všichni a je i na konci každého konfliktu…odpuštění, usmíření a láska. I vy jste láska, a můžete ji dát tomu, kdo si to opravdu zaslouží…“
Po chvilce řekla: „Děkuju.“ A zavěsila.
Otevřela jsem okno. Koukala jsem na hvězdy a napadlo mně, že všechny ty smutné dívky na světě asi nezachráním.
