Článek
Každé odpoledne stojí u Albertu. Jeho jméno je Honza. Pořád usměvavý, radostný a vstřícný. Kupujeme si od něj pouliční časopis, který rozširuje pohled na svět, skrz oči lidí, kteří jsou v tíživé životní situaci, znevýhodnění nebo třeba, dle společnosti běžních norem, nepřispúsobiví.
On se s námi dělí o různé příběhy a laskavost. Je natolik přirozenou součástí toho místa a komunity, že ho tam podvědomě očekáváme a jsme zklamaní, když tam není. Nám je to celé moc sympatické a inspirujúci. Sociální spravedlnost je téma, které se našich srdcí, spolu s udržitelností, velmi dotýka.
Jedno pozdní odpoledne šla do nákupního centra i mladá maminka s přibližně pětiletým synkem na odrážedle. Podle SBS nemohli vstoupit dovnitř i s odrážedlem. Petr se jich hned ujal a slíbil chlapci, že mu odrážedlo pohlídá. Mladá maminka s malým synkem vstoupili do obchodu. Kromě svého nákupu přikoupili o horalku navíc. Maminka řekla synkovi, že je to pro toho dobrého pána, který jim pomohl, i když sám skoro nic nemá. Je to od něj hezké, protože je jen málo lidí s tak dobrým srdcem. Dohodli se, jak pánovi poděkuje. Když vycházeli ven, dala synkovi do ruky horalku.
Chlapeček ji schoval za záda, vykročil k Honzovi a rozpačitě řekl: „Děkuji, že jste mi pohlídali odrážedlo.“
„A co jsme se dohodli, že tomuto milému pánovi dáme, abychom mu udělali radost, když my máme toho hodně a on skoro nic?“ řekla maminka a dotkla se jemně ruky synka, která ukrývala za zády horalku.
Chlapec pohlédl překvapeně na maminku a odpověděl: „Má! Má víc než jiní, sama si to říkala!“
„Prosím, miláčku, co jsem říkala?“ usmívala se maminka.
„No říkala si, že má dobré srdce. Jinak by mi nepohlídal odrážedlo.“ Usmál se na Honzu a podal mu horalku.
Honza si poklekl k malému a dojatým hlasem řekl: „Děkuji já tobě.“
Na víc se nezmohl. V očích měl slzy. Pak už opět stál před nákupním centrem. Nabízel kolemjdoucím časopis, s milým úsměvem, který má vždy pro všechny.
Slza je rosou soucitu. Jenže chvíle pomoci je lepší než několik dní soucitu.
