Článek
Těhotenství - období, kdy má být klid, láska a harmonie. Má být… ale ty ideální scénáře ne vždy vyjdou.
Proč musí některé matky řešit hádky, napětí a nejistotu?
Zvláštní, s jakým očekáváním někdy vstupujeme do vztahu, mateřství, života…
Říká se, že dítě cítí všechno, co prožívá jeho matka.
Tehdy jsem to vnímala jen jako frázi. Hladila jsem maličkého skrze břicho a věřila, že společně napravíme ty občasné výkyvy emocí a záplavy stresu.
Až později, když jsem viděla, jak je syn neklidný, citlivý na každý tón hlasu, hluk i na změny nálad, mi to začalo dávat hlubší smysl.
Dítě nečte mezi řádky. Ono to cítí. Ticho po hádce, jiný tón hlasu a ten zvláštní chlad, když se dveře zavřou napůl.
Rozpad vztahu přišel po necelých třech letech.
A spolu s ním i nová etapa, ve které dítě hledá jistotu, kterou mu dospělí sami neumějí dát. V tu chvíli jsem ji hledala i já.
Dnes, o další tři roky později, vnímám dětské emoce po rozchodu jako něco, co už nejde přehlížet. Nejsou to jen slzy a otázky. Často je to vztek, agrese, mlčení. Někdy apatie.
Ten malý člověk, se snaží zpracovat zmatek, na který je i pro dospělého těžké najít slova.
Znovu a znovu si připomínám, že děti nejsou rozmazlené, když se chovají „jinak“. Jen se učí vyrovnávat s tím, že jejich svět se změnil. A potřebují cítit, že zůstávají milované. Že rozchod není jejich vina. Že rodičovská láska je tu stále, i když se rodina proměnila.
Je to volání po bezpečí, stylem, jakým to zatím umějí.
Vídám, jak se v očích mého syna mísí otázky, na které hledáme společně správnou a jasnou odpověď.
„Proč je táta jinde doma?“
„Proč už nejsme všichni spolu jako ostatní děti ze školky?“
Snažím se mu vysvětlit, že někdy ani velká láska nestačí, aby rodina vydržela. Že je to takto pro nás všechny správně. Že jsme šťastnější…
Největší lekcí pro mě bylo přestat se trestat za to, co nevyšlo a začít vědomě tvořit prostor pro emoce dítěte. Přijmout jeho smutek, dovolit mu se ptát a zejména být s ním i v jeho vzteku.
Rozchod a rozpad rodiny bolí. Ale zanechal v nás i velmi cennou stopu, kterou je učení se odolnosti.
Učí nás, že i z rozbitých kousků se dá složit nový obraz. Jiný, ale stále plný barev.
A děti, byť citlivé na stres a napětí, mají úžasnou schopnost růst znovu, když mají dost lásky a prostoru.
I když je to občas náročné, jsem vděčná, že to spolu zvládáme. Všichni.
Krok za krokem. Den za dnem…
