Článek
Dita, mladá žena, která prodává automobily, jako kdysi její otec, kterého nadevše milovala. Žila s ním sama, maminka jí zemřela u porodu, když byla ještě mladá, stejně tak, jako její bratříček, kterého znala pouze schouleného u maminky v bříšku.
Každé odpoledne, když se Dita vracela z práce domů, pohltila ji samota svého starého temného činžáku. Odemkla dveře a vždy cítila ten stejný pocit a stále ten stejný zápach. Pocit prázdna. Samoty. Pokaždé, když překročila práh a nadechla se, bodlo jí u srdce. Už několikrát se stěhovala a utíkala od těchto pocitů. Ale vždy to dopadlo stejně, stále ten opakující se pach a pocity, jako by ji pronásledovaly celým jejím životem.
Sedla si na parapet svého robustního okna. Otevřela je dokořán. Venku už byla tma. V jedné ruce svírala láhev červeného, v druhé jí dohořívala cigareta, ze které si potáhla jen jednou, když si ji zapalovala.
Byla omámená. Stále se dívala do toho okna protějšího bytu. A čekala, zda se zase objeví.
Okno, které ji oslňovalo a svítilo do jejich očí, stejně jak z temné noci oslňoval měsíc do tmy pohlcenou Zemi.
Doufala, že se zase objeví. Alespoň na těch pár minut, aby tam zase na chvilku nebyla sama. Byla tím pohledem posedlá. Byla na něm závislá.
Dočkala se. Za novým oknem, které zdobí barevné květináče se konečně objevila. Žena v tenké noční košilce, která lemovala její nádherné křivky. Její andělsky blonďaté dlouhé vlasy měla tentokrát schované v ručníku. Dívala se na ni. Nehybně. Skoro bez mrknutí oka sledovala každý její pohyb. Zrovna zalévala květiny. Potom se zasněně zadívala do dáli a takto tam stála ještě několik minut.
Lokla si z láhve a nevědomky trochu ucukla hlavou. Měla pocit, že se jejich pohledy střetly. Ale neodešla, neschovala se. Stále tam seděla a dívala se k tomu rozkvetlému oknu. A také ona, ta krásná dáma tam za druhým oknem tam stále byla a upřeně se dívala podobným směrem, kde seděla Dita.
Do té doby, než je vyrušil on.
Přišel. Jako vždy. Vysoký zdatný muž. Upravený. V dokonale padnoucím obleku. Zjevil se za ní, otočila se. Stáli tam, asi metr od sebe, ona hlavu sklopenou dolů a on divoce gestikulovat. Serval jí z hlavy ručník a vypustil ven její andělsky blonďaté vlasy, které po chvilce svíral ve svých dlaních. Cuknul s nimi tak silně, že zaklonila hlavu dozadu. Druhou rukou ji objal kolem prsou a ona byla v plné moci jeho paží. Jen chvilku. Pustil ji. Jeho ruce, teď už volné, začaly opět zběsile gestikulovat, pak ji udeřil. Z jejich pohledů šlo snadno vyčíst, jak ho prosila, aby toho nechal, ale on nepřestával a vybíjel si na ní svoji zlost. Udeřil ji několikrát a potom, tak jako vždy, odešli a usnuli vedle sebe.
Dita seděla a přemýšlela, čím ho ta andělská tvář tolik zlobila. Proč jí musel udeřit. Proč ji opakovaně trestal. „Musela určitě moc zlobit. Vždy ji potom krásně a něžně objal. Miloval ji. A ona ho zlobila. Proč?“
Najednou před sebou viděla zase sebe. Stála tam za tím oknem několik let zpátky. Taky měla blonďaté dlouhé vlasy. Za ní stal otec. Držel ji za vlasy a křičel na ni, že pokud už nebude hodná, tak jí je všechny vyrve z hlavy ven. Dal jí facku. Plakala. Prosila ho. Slibovala, že už bude hodná. Že se bude lépe učit. Že bude víc pracovat. Že se už nikdy nevrátí pozdě domů. Milovala ho. Žili spolu sami. Nikoho jiného neměla. Ale tak moc ho zlobila. I když nechtěla…
Žena, která zažila fyzickou bolest a teď prožívá bolest psychickou. Žena, která je uzavřená sama do sebe se svojí bolestí, osamoceností a minulostí. Minulostí, kterou má ráda víc než dnešek, protože v ní nebyla sama.
Když otec zemřel, vychovávala ji chvíli tátova sestra, do té doby než odešla studovat a tak bydlela na internátu. Po škole se odstěhovala pryč. Daleko od všeho. Pryč do velkého města, kde si myslela, už nebude tak sama. Kde se přestane cítit nechtěná a osamělá, ale nepodařilo se jí to. Už nikdy nikoho nechtěla milovat, nikoho zklamat, nikoho zlobit, proto si taky nikoho do své samoty nepustila.
Když se zase za několik dní Dita dívala ven směrem k tomu oknu, objevila se v něm uplakaná žena a kolem ní bylo spoustu mužů v uniformách. Potom odjeli. I s ním. Odvedli ho pryč. Zůstala tam sama. Několikrát prošla celý byt tam a zpět, toulala se po něm a ztrácela se ve tmě, vypadalo to, jak kdyby ho hledala. Potom přistoupila k oknu, odsunula květiny, sedla si na parapet, otřela si slzy a dívala se dlouhým prázdným pohledem ven.
Když se na ni Dita podívala, jejich pohledy se teď doopravdy střetly. Potkaly se. Dita odložila láhev vína vedle popelníku, kde opět samovolně dohořívala cigareta a projela si prsty svoje na ježka ostříhané vlasy, které jí už nikdy neměly připomínat ztrátu milovaného člověka. Pohřbila je tehdy zároveň s ním.
Vzala znovu láhev a několika loky se napila - až na samé dno. Byla prázdná. Odložila ji, a když potom znovu otočila hlavu k protějšímu oknu. Viděla tam osamocenou ženu. Sebe.
Tenkrát naposledy…
