Článek
Soupeřem nám není jen druhý člověk, ale i vlastní obavy – naše neochota uvěřit, že za branou nejistot můžeme najít něco krásného.
Pokusy o pochopení se někdy zdají až senzačně marné, nekonečné, jako hledání smyslu v neklidném pohybu bílých ovcí, které se rozbíhají do noci. Kolik pokusů je tedy třeba, abychom uvěřili, a kolik výjimečných okamžiků promarníme, zatímco se snažíme chránit před bolestí?
Možná je to jen otázka perspektivy – sklenice vína, pohled na jmelí zavěšené v tichu, a otázka, kterou si člověk pokládá, než zhasne světlo. Je láska skutečně silnější než naše pochybnosti?
Bílá v tmách mizí,
hra končí tiše.
Kolik pokusů zbývá,
než vyjdou klíče?
Víno je sladké,
jmelí se třpytí,
senzační okamžik-
svět náhle chytí.
Soupeřem sám jsem,
brána se hýbá.
Co je to láska,
když v ní je díra?
Je důvěra křehká,
či jenom naše?
A do kdy ji udržíme,
než ztěžkne… zase?
