Článek
Dívala jsem se na svatební fotku. A celá zvědavá jsem se vyptávala:
„Strejdo Jendo, jé, to jsi ty? Ty jsi byl ale fešák a kdo je ta překrásná paní, to je moje teta?“
Je to moc hodný pán, ale smutný. Často jsem za ním jezdila na prázdniny. Žil sám, bez manželky, bez dětí. Bez vnoučat.
A vždy měl radost, když jsem za ním přijela. Je to takový můj třetí dědeček. Říká mi štramando a já jemu Jendo. Vím, že děti má, ale nikdy jsem je nepoznala a stejně tak jeho manželku.
Když jsem se ho ptala, proč žije sám, odpovídal mi, že jeho děti jsou už velké a mají svoje rodiny.
A také, že kdysi měl jednu krásnou vílu, ale ta odešla, a protože jí slíbil lásku, oddanost a věrnost, žádnou jinou vílu už nikdy potom neměl a ani nehledal.
Čas plynul a prázdninové několikadenní radovánky se u Jendy měnily v rychlé návštěvy, jejichž perioda se víc a víc zvětšovala.
Není to tak dlouho, co jsem za ním přijela, tentokrát po opravdu dlouhé době.
Seděl v obývacím pokoji v houpacím křesle a v ruce držel tu stejnou svatební fotku, o které jsem se už zmínila.
„Tak co, je to moje teta? Jak vůbec odešla? Je nádherná, povídej mi o ní.“
„Tak dobrá, štramando,“ a začal mi zasněně vyprávět svůj příběh.
Ano, tohle je tvoje teta. Tato fotografie je ze dne 10. července roku 1976. A v ten den jsem se oženil s touto krásnou paní, s Marikou. Někdy mi to přijde jako včera. Někdy jako věčnost.
Znal jsem ji jen dva měsíce a otěhotněla.
Víš, ono to tak dříve bylo. Ne, jako dnes, kdy vy mladí žijete jen tak na hromádce i několik let. Co já bych za to tehdy dal. Když jsem se dozvěděl, že je těhotná, chtěl jsem být milující partner, ale zůstat stále bez závazků.
Měl jsem rád ženy. Moc rád. A přiznávám se, že jsem ani na chvíli nevěřil tomu, že se svatbou něco změní. Ale říct si spolu před Bohem „Slibuji Ti lásku, oddanost a věrnost,“ to už není jen tak.
Ale víš, změnilo se toho moc!
S ní bylo všechno jinak.
Nikdy jsem žádné ze svých dam lásku nesliboval, ač jsem je měl všechny opravdu moc rád.
Jen Mariku, tu jsem miloval. Opravdu, z celého srdce a tu slíbenou lásku a oddanost jsem jí dával od začátku až do doby, než si ji přestala ode mě brát.
Oči se mu leskly a fotografii svíral pevně v ruce. Po krátké pauze pokračoval ve vyprávění.
S Marikou, s mojí ženou, to bylo opravdu jiné. Už od prvního pohledu, od prvního dne, kdy se naše pohledy střetly.
Byl jsem u závodního doktora a Marika tam dělala zdravotní sestru. Otevřela dveře, celá v bílém a řekla svým líbezným hlasem: „Další, prosím.“ Byla překrásná. Stála tam a já od ní nemohl odtrhnout oči. Její blonďaté husté vlasy zdobily její křehký, skoro až dětský obličej. Koukal jsem se upřeně do jejích pomněnkových očí.
Vždy jsem věděl, jak ženě zalichotit, ale na tuto ženu byly všechny lichotky málo dobré. Podával jsem jí lahvičku s močí a vykoktal ze sebe: „Anděl, slečno, vy musíte být anděl!“
„Naozaj? Ale nie, som Marika.“
Odpověděla a doprovodila mě do ordinace. Její hlas, slova, to nejde ani popsat, to byl balzám pro moje uši, byla to ta nejromantičtější serenáda.
Byla to moje píseň lásky.
Odešel jsem z ordinace a potom jsem venku čekal tak dlouho, dokud v práci neskončí a těšil se, že ji zase uvidím.
Další dva měsíce jsme se scházeli téměř každý den, doprovázel jsem ji do práce, čekal na ni po práci. Měl jsem oči jen pro ni.
V mém malém podkrovním bytě jsme spolu pak trávili večery. A já tolik rád poslouchal, jak mi povídala o svojí rodině, o jejím rodném městě a o životě v něm.
Miloval jsem ten její něžný hlas a jak jím skládala slova ve věty.
Když mi jednoho dne oznámila, že je těhotná a její rodina už plánuje svatbu, měl jsem najednou pocit, jak kdyby ta píseň lásky přeskočila několik slok.
Ten den jsem Mariku doprovodil do práce a jak se za ní zavřely dveře ordinace, složil jsem hlavu do dlaní… a nadával si.
Já vůl, já že se budu ženit? Já, milovník? Já, Jan Hladký, se budu ženit? Mariku mám rád, ale proč se hned ženit? Proč?! Protože se mnou čeká dítě!
Seděl jsem tam, ani nevím jak dlouho. Snad několik minut. Snad i několik hodin a v hlavě se mi honilo tolik otázek.
Přemítal jsem o svém životě.
Asi bych se měl změnit! Ano! Měl!
Chvíli jsem si namlouval, že jsem šťastný, potom jsem se podíval na svůj prsteníček a při představě, že tam bude ten zlatý kroužek, jsem doufal, že se probudím a oddechnu si, že to byl jen sen.
Nedokázal jsem si představit, že skončí moje svoboda. Bylo pozdě na všechny otázky.
„Strejdo, proč mlčíš, co se stalo? Vzali jste se, vidím fotku. Prosím, povídej co se stalo.“
Otřel si slzy a pokračoval ve vyprávění…
Ten den jsem musel jít tu novinu spláchnout. Sednul jsem do své oblíbené hospůdky, přemýšlel jsem a objednal si pivo.
Copak, že ses tady tak dlouho neukázal? Už jsem si myslela, že jsi na mě zanevřel? - Těmito slovy mě přivítala s nadšením Vlastička.
Moje stará dobrá Vlastička.
Byla to hodná holka, nešťastně ovdovělá s vyhaslou jiskrou v očích. Manžel jí zahynul v lese a nikdy už se nedokázala zamilovat. Plavá boubelka, vždycky jsem jí říkal, že má jedno kilo hezčí než druhé. Byla mi tak vděčná za moji občasnou náruč, za ten únik ze své samoty.
Donesla mně pivo, chytnul jsem ji za ruku a pověděl jsem jí, že se budu ženit.
Pohladila mě po tváři a řekla mi, že je to dobrá zpráva.
Snažila se se mnou vtipkovat, ale její úsměv byl zatuhlý, když mi říkala, že už o mě měla strach. „Tolikrát jsem si říkala, kde se zase touláš a ty ses mi mezitím zamiloval…“
Snad i zamiloval, to ano. Ale nedokázal jsem se radovat tak, jako každý zamilovaný muž. A víš proč? Byl jsem sobecký, moc sobecký, děvenko!
Ten večer otevřela Vlastička svoji náruč mně.
Tentokrát jsem tu nebyl já pro ni, ale ona pro mě.
Druhý den jsem se cítil provinile. Snad poprvé v životě.
Šel jsem oznámit svým rodičům, že s Marikou čekáme dítě a budeme se brát.
Po nějakém čase přijela i její slovenská rodina a vše jsme společně naplánovali. Ani jsem v tom shonu neměl čas přemýšlet a neměl jsem čas se litovat. Než jsem se nadál, byla tady svatba. Marika měla už pěkně kulaté bříško.
Ten den jsem stál vedle ní a koukal se do jejích pomněnkových očí stejně šťastně jako první den.
Miloval jsem ji. Teď jsem to věděl. Jiná žena pro mě už neexistovala. Byl jsem šťastný.
Když jsem ji potom za pár měsíců doprovázel k lékaři na kontrolu a čekal jsem na ni v čekárně, jaká to byla náhoda, když tam vešla Vlastička.
Otočila se na mě a můj zrak sjel na její břicho.
Vlastičko, jé ty jsi….?!
Ano, jsem těhotná, čekám s tebou dítě. Odpověděla mi.
Když jsem se jí ptal, proč mi nic neřekla, odpověděla, že jsem ženatý a budu mít rodinu… A že je za to moc ráda. Že už konečně nebude celé dny a noci sama a bude mít alespoň kousek mě po svém boku.
Jak to dořekla, odešla do ordinace. Ani jsem nestihl odpovědět.
Seděl jsem zase jako zkoprnělý.
„Bude mít alespoň kousek tebe po svém boku…,“ zopakovala jsem po něm nechápavě. Co tím myslela?
Však víš, co tím myslela. Byla do mě zamilovaná, ale já to nechtěl vidět. A nikdy mi nic neřekla. A proč by taky měla. Stejně bych se na něco vymluvil. Nebo zmizel. Nic by se nestalo. Znala mě za ty roky, co jsme se vídali, moc dobře. Znala moje milenky, lásky na jednu noc, se kterými jsem z její hospůdky odcházel.
Ten den si Mariku po kontrole nechali v nemocnici. Řekli mi, že si mám ráno zavolat, že je možné, že během večera porodí.
Odjel jsem domů a celou noc jsem nezamhouřil oči. Tentokrát jsem ale neměl ani pomyšlení na to, abych se šel rozptýlit nebo na vše zapomenout do náruče některé z dam.
Myslel jsem na Vlastu. Zničil jsem jí život, určitě by si časem někoho našla, je to moc milá a hodná holka, teď z ní bude svobodná matka. Víš, tehdy to byla opravdu ostuda.
Myslel jsem taky na Mariku. Na svoji manželku. Vždyť já se ani nezeptal toho doktora, jestli je všechno v pořádku.
Ráno jsem volal do nemocnice. Do teď si pamatuji tu větu.
„Tatínku. Gratuluji, máte syna! Návštěvy jsou povolené od tří a leží na pokoji 302.“
Byl jsem šťastný. Mám syna! Honzíka.
Koupil jsem obrovskou květinu a spěchal za Marikou do nemocnice.
Pokoj 302.
Srdce mi bušilo. Otevřel jsem dveře. Bylo tam pět, možná šest maminek, přesně už nevím. Hned jsem spatřil moji blonďatou vílu. Moji milovanou ženu. Podívala se na mě, byla tak šťastná. Šel jsem k její posteli.
Najednou mě z mého kroku vyrušil známý hlas:
„Honzíčku, jak jsi mě našel? Ty jsi přišel? Podívej, jak máš krásného syna, Honzíka, je celý po tobě, ale je hrozně malinký, má dvě kila deset. Porodila jsem předčasně, ale všechno je v pořádku.“
„Vlasta?“ Ujistila jsem se.
Ano, ten hlas, který se ozval z postele vedle Mariky, patřil Vlastě.
Nemohla to vědět.
Vlasta nikdy Mariku neviděla, ani nevěděla, jak se jmenuje. Byla tolik šťastná, myslela si, že jsem se z hospody dozvěděl, že porodila a přišel jsem za ní.
Marice jsem se nedokázal podívat ani do očí.
Tu obrovskou kytici jsem rozdělil na dvě části.
Své ženě jsem jednu položil na okraj postele se slovy:„Promiň, lásko.“ Slyšel jsem, že plakala.
Druhou jsem dal Vlastě. I ona plakala, když pochopila, do jaké situace mě dostala.
A potom jsem odešel.
Ano, a to byl přesně ten den, jak jsem ti říkal, že si ode mě moje víla přestala chtít lásku brát…
