Článek
Potkali jsme se, je tomu už nějaká doba. Potkali jsme se cíleně, přišel sis pro potkání – ne pro poznání. Nic neobvyklého. To muži dělají, když se chtějí seznámit se ženou. Takže důvod našeho potkání byl zřejmý, ale o tom tvém víme víc, řekli jsme si to. Bylo to jasný. Transparentní. Tak to má většina mužů… A ač existuje mnoho důvodů, proč se muži s ženami seznamují, stejně každý směřuje do jednoho bodu.
Ale…
Nerozloučili jsme se. Důvod našeho potkání jak kdyby se měnil s časem. Ale to tak taky občas bývá. Nic neobvyklého. Prošli jsme si několika křivkami našeho poznání. Avšak nějak jsem si byla celou dobu jistá, že jsme si měli projít úplně jinou křivkou. Nestalo se. Neděje se…
Jsme teď na vlně – jak ty říkáš, každý jinde.
Co si myslím já, není vůbec podstatné. Mám na tebe jednoduchou otázku. Když jsme nedávno spolu mluvili o těch energiích – o měsíci. Příliv/odliv, vzpomínáš? Kde je teď každý z nás? Na jakou stranu by ses ty postavil?
Po tom všem, co jsem teď napsala si říkám, jak si mohu být tak jistá tím, že jsme měli projít jinou křivkou poznání ? - Nebýt právě těch našich křivek poznání, těch okolností, které nás ovlivnily, jsme teď vlastně úplně na jiné vlně. Řeknu to jinak. Úplně jinak, ať se neztratíme v metaforách. Mohly to být různé vlny. Klidné vlny. Bouřlivé vlny. Něžné vlny. Vlny lásky. Žádné vlny. Ale tohle všechno jsou stejně spekulace. Reálný je jen Příliv a Odliv.
Rozumíš tomu co píšu?
Pokud ne, tak se teď trochu víc vrátím právě k té realitě. To jsou fakta. Tvoje „rozpolcená“ mysl mi dělá mnohdy moc problému vyznat se v tobě. V nás. Ale dává mi poznání sebe samotné. Jen, víš, tohle mě prostě opravdu, ale opravdu, trápí. Já mám ráda v důležitých věcech fakta… Ty to máš naopak. Tak se zase učím něčemu novému. Ty ničemu. Učím se žít i s tímto modelem. A jde mi to dobře. Než zase přijdeš a všechno mi v tom mém nastavení přeházíš.
Píšeš mi, že mě chceš jako milenku – kvůli sexu.
Píšeš mi, že mě chceš jako kamarádku - kvůli tomu, že si rozumíme.
Píšeš mi, že žárlíš, že nechceš, abych měla jiné muže.
Píšeš mi, že nevíš co chceš, ale nechceš mě.
Píšeš mi, že mě chceš jen pro sebe.
Vyhýbáš se mi.
Přesto to děláš pořád dál… Pořád dál mě chceš. Nechceš. Chceš někoho jiného. Mě. Hledáš sebe. Ale nechceš se najít.
Rozumím ti. Teda… snažím se o to. A jdu vedle tebe, tak jak potřebuješ. Ale proč o tom se mnou nemluvíš? Jdu někdy smutná. Ale jsem ráda za každou vteřinu, kterou jsi mi věnoval. Věnuješ. Budeš snad i věnovat. Tak někdy potlačuji svoje pocity. Pak je vypustím. Vstřebám. Přijmu. Nebo prostě nepřijmu a odhodím.
Je to absolutně skvělé učení se. Učení se, jak se netrápit. Jak brát život tak, jak je. Ale jak se naučit neabsorbovat takový ten smutek – ten, co tě tíží v hloubi, ale venku není vidět? Kde nalézt obecný pocit štěstí?
Psal jsi, že je důležité psát si o svých pocitech.
Děláš to?
Podle mě ne. Nebo v tom neumím číst?
(jen můj pocit, který není reálně založen na ničem… chceš o tom se mnou mluvit?)
A dělám to já?
Umíš v nich číst? Podle mě ano, ale děláš, že to nečteš.
(jen můj pocit, který není reálně založen na ničem… smím o tom s tebou mluvit?)
A víš, nad čím přemýšlím já nejčastěji? Jak se asi máš a chci, aby ses měl dobře. Aby ses naučil brát pravdu jako nejdůležitější součást reality, bytí. Aby ses naučil brát lásku jako základní stavební kámen pro všechno.
Víš taky, jak mi to trhá srdce na kusy, když vím, že to máme prostě jinak, ale tohle se nedá urvat. Prostě to neumíš.
A taky chci, abych já se měla dobře. Neberu to jako fakt. Beru to jako dar. Jako práci. Jako to, že jsi tady, abys mi ukázal, že láska může mít mnoho podob. Platonickou. Smutnou. Veselou. Neopětovanou. Prázdnou. Trpělivou. Opravdovou. Nekonečnou. Nikdy nekončící…
Stále se snažím poznávat a pochopit sebe a svět kolem mě.
Tebe.
Ale prostě pořád jsem jen z masa a kostí. Cloumá ve mně moc emocí a pocitů. Víš, jak často si připadám neviditelná. Jen tak se kolem tebe vyskytující. Jak chci zařvat, že jsem tady, tak proč mě není vedle tebe vidět?! Jak bych si někdy přála být „jiná“, aby to bylo víc snadný. Ale nebudu. Nejsem taková. Budu pořád empaticky poletovat v hlavách a srdcích tolika lidí a sama v sobě budu mít tolik samoty. Prázdna. Nepochopení.
Dočkám se. Věřím tomu. Jen ne hned. A tohle všechno…? Díky za to, tohle může být cesta ke štěstí. Díky tobě… jen díky tobě. A já po ni jdu a snažím se nikam neodbočit.
Mohla bych to říct snadněji. A víš co… udělám to.
Protože chci, abys to pochopil. Zcela jasně. Mohla bych to říct tak, že tě chci milovat do konce života. Že chci, abys to měl stejně, a že mě trápí, že to tak není. Že je těžké smířit se s faktem, že já a ty tvoříme něco, co bych chtěla, aby bylo jinak. Ale že zároveň cítím, že tak je to tak správně. Že si rozumíme v tolika věcech. Ale nějak se ztrácíme v realitě.
Že díky tím střídmým nejasným a nejistým krokům jeden k druhému poznáváme daleko víc aspektů nás samotných.
Je taky těžké přijmout fakt, že si s tím vším, a se mnou, možná trochu pohráváš a možná se v tom sám ztrácíš. Že často děláš, že tomu nerozumíš. A já dělám, že to nevidím.
Nebo tomu skutečně nerozumíš?
Tomu, že celému tomuto textu předchází jen jediná prostá myšlenka. Že už nemůžu pořád dokola začínat znovu a znovu, každý den tě od začátku poznávat, chci tě chytnout za ruku, prožívat s tebou úplně vše a už nikdy ji nepustit…
(Tvoje) Veronika ♥
