Článek
Když Světlana (31) opouštěla svého muže, myslela si, že to nejhorší už má za sebou. Neměla! - Ale ta tlustá čára za starým životem jí zase ukazovala, jak začít znovu žít.
Čára za životem, který byl plný ponižování a urážek. Ať už těch vulgárních, tak i těch, které bolí daleko víc, urážek na cti. Její ego bylo rozcupované na kousky a zašlapané do země, stejně tak jako její vysněné pohádkové manželství.
Do Libora se zamilovala už na střední. Krátký „románek“ byl pro Libora zpestření nudného školního výletu s protivnou přísnou třídní, ale pro Světlanu mezníkem v jejím životě. Něco mezi dětstvím a dospělostí. To tak je, některé školní lásky, přijdou a zase odejdou, některé neodejdou nikdy a Světlaně tato láska z hlavy nikdy neodešla.
Po maturitě se jejich společné cesty rozešly. Libor se oženil a i Světlana si po nějakém čase našla přítele, se kterým více než tři roky žila. Její „krátce osudová láska“ pro ni tedy zůstala pouze vzpomínkou.
Když jednoho dne objevila ve schránce pozvánku na třídní sraz, první, co jí blesklo hlavou, bylo to, že se opět s Liborem potká. Zašla si ke kadeřníkovi, nakoupila nové oblečení a celá nedočkavá se na sraz vydala. Přišla mezi prvními, těšila se. Se vzrušením se každou chvilku otáčela ke dveřím útulné vinárny, než se dočkala. Konečně tam stál, byl mezi dveřmi a mávl do davu na pozdrav a její srdce se rozbušilo jako o závod. Vzplanula z jediného pohledu, jako tenkrát. Během večera se z vyprávění dozvěděla, že je Libor čerstvě rozvedený. S manželkou to prý neklapalo.
A tak Světlana ten večer zapomněla na celý svět. Druhý den se probudila v Liborově bytě. Když odcházela, nechtěla, aby jí zase odešel ze života. Aby zase skončil tento večer stejně jako jejich „školní výlet“. Domluvili se, že se brzy uvidí.
Rozešla se s přítelem a stále častěji se s Liborem scházela. Jejich schůzky nebyly nikterak romantické. Většinou je trávili u Libora v posteli. Ale pro ni bylo krásně romantické jen to, že byla v jeho přítomnosti. Dělala vše, co mu na očích viděla, co si přál. Byla „skvělá“ jak jí často říkal.
„Milovat není jen mít rád, milovat je věřit, odpustit a znovu podat ruce, milovat je rozdělit duši i srdce.“ Tato slova si vybrala na svatební oznámení. Uplynulo sotva pár měsíců od srazu, byla sama překvapená, že ji tak brzo požádal o ruku, ale toto překvapení bylo nejkrásnější v jejím životě. Její vysněný pohádkový život byl na samém vrcholu.
„Ano.“ Špitla a utírala si slzy dojetí. Novomanželský polibek se jí zdál letmý a až zbytečně moc chladný, ale těšila se, že si těch vášnivých v manželství užije ještě dost.
Bohužel, namísto polibků a vášně čím dál častěji slýchávala kritiku a všemožné výčitky. Začalo to nevinně. Tu a tam poznámkou, že není dost dobře uklizeno. Že neupekla buchtu. Že špatně třídí odpad. Že je neupravená. Že sousedka má lepší zahrádku. Ale postupem času se vše stupňovalo. Stejně tak se stupňovalo i to, že byla stále víc oddaná a pokorná. Chtěla být lepší manželkou.
Postupně ztrácela přátelé, protože na ně neměla čas a chtěla se věnovat svému muži, jak si přál, a stejně se Liborovi nezamlouvali. „Ta je rozvedená, ta je hloupá, ta je toxická…“ Byla nakonec sama. Sama pro něj.
Netušila, jak na první pohled ta romantická věta z jejich svatebního oznámení bude časem měnit svůj význam a zároveň i její život k nepoznání. Byla to jen ona, která se dělila o svoji duši a srdce. Slovo „rozdělit“ bylo postupně nahrazeno slovem „odevzdat“ a nikoliv jen duši a srdce, ale sebe samou.
Často si sama pro sebe posteskla, kam se vytratila Liborova láska…
Ale co si budeme nalhávat, kam by se mohla vytratit, když tam nikdy žádná nebyla? Našel si takovou ženu, která by pro něj udělala vše možné, nemožné. Našel si Světlanu, kterou potřeboval pro svůj pohodlný a nezdravým egem přesycený styl života. Stále dělala vše, aby se mu zalíbila, aby ji měl rád, ale stále to bylo málo „Byla k ničemu“.
Pořád se jen omlouvala, za jídlo, „Které se nedá žrát“, za zpoždění autobusu, když domů nepřijela včas, za to „Že je nemožná“. Trápilo ji to. A když tu a tam zapochybovala, zda je opravdu dobré v manželství setrvat, jestli by nebylo lepší Libora opustit, donesl jí kytku, vzal na dovolenou nebo občas dokonce řekl něco pěkného. Světlana tak nakonec začala spíše než o vztahu pochybovat víc a víc sama o sobě.
„Sakra, Světlano, co se to s vámi děje? Jestli se nevzpamatujete, budu vás muset vyhodit!“ Touto větou před rokem a půl zpečetila celou tu nešťastnou etapu jejího života. Vše se jí najednou zhroutilo jako domeček z karet. Dříve byla úspěšná obchodní zástupkyně, nyní pokulhávající zaměstnanec s výsledky někde daleko za nováčky. Ztratila motivaci, sílu, sebevědomí. Tolik se snažila vzpamatovat, jak jí bylo řečeno, ale nevěděla jak na to. Dostala ještě šanci, ale neuměla s ní naložit. „Je mi to líto, ale jinak to nepůjde, dlouhodobě neplníte cíle.“ Duchem nepřítomna si přebírala za pár měsíců Zápočtový list.
„Já ti to říkám pořád, že seš nemožná, divím se vůbec, že to tam s tebou tak dlouho vydrželi. Navíc, podívej se na sebe, jak vypadáš, takto chceš někoho reprezentovat? Jen já to s tebou musím pořád trpět.“
Marně hledala práci, občas někde vypomáhala, například uklízela jako záskok v obchodním centru, což se na jejím poničeném sebevědomí podepisovalo ještě víc a její závislost na Liborovi se těmito okolnostmi ještě prohlubovala. O peníze na nákup doslova škemrala. „Něco za něco.“ Neustále se musela ponižovat, ať už to byly Liborovi přehnané nároky na domácí práce, na její vzhled, tak i neobvyklé požadavky, které uspokojovaly jeho sexuální potřeby.
„Tak to je ona, Iveta, kolegyně z práce.“ Stála tam na chodbě, drobná maličká blondýnka, která se svoji nervozitu snažila potlačit pod křečovitý úsměv. Světlana pozdravila a omluvila se, musela si odskočit do koupelny. Opláchla obličej ledovou vodou a namlouvala si, že to zvládne.
„Sleva na nájmu v jejich společném bytě na oplátku za sex ve třech.“ Neměla peníze, neměla kam jít. Libora milovala. Musela to zvládnout.
Vrátila se z koupelny. Libor s Ivetou seděli na sedačce a připíjeli si vínem. „Ivetko, nemáš hlad, Světlana ti něco připraví.“ Pohladil mladičkou krásku po blonďatých vlasech a díval se směrem ke dveřím, kde stála Světlana jako přikovaná. „Ne, nemám, děkuji, pojď si dát s námi víno,“ kývla na Světlanu. I když z Liborova výrazu četla, že se mu to moc nezamlouvá, přisedla si. „Tak slyšíš, co tady sedíš, tak si dones skleničku.“ Docela byla i ráda a doufala, že s vínem přejde ta křeč, kterou v sobě měla.
Sedla si na okraj sedačky a pomalu upíjela ze skleničky. Trpklo ji v ústech a namísto ztráty zábran se cítila každým lokem hůř a hůř. Seděla a poslouchala jejich rozhovor. Jak Libor s Ivetou laškuje. Pozorovala Ivetu, jak hltá Liborovi lichotky stejně tak vášnivě jako víno. Když jí Libor začal svlékat její miniaturní svetřík, chtěla utíkat daleko pryč. Možná by se i rozplakala, kdyby se její muž neozval. „Světlano, co tam zase jen tak sedíš, vždyť jsi sama chtěla, abych Ivetku pozval, tak se jí taky trochu věnuj!“ „Já…“ „Ty! Ty nic, tak honem nebo už snad nechceš…?“
Věděla to. Věděla, že nemá na výběr. Otočila se k Ivetě a ta si ji začala prohlížet. Potom svojí rukou sevřela její ruku a upřeně se jí zadívala do očí. Pohladila Světlanu po zádech a přetáhla jí tričko přes hlavu. „Tak pokračuj, Světlano!“ Ozval se přísným hlasem Libor. Světlana roztřesenými prsty pohladila Ivetu po tváři. Na Libora se ani nedívala. Nebyla toho schopna. Iveta ji objala, položila hlavu na její holé rameno a zašeptala jí do ucha: „Světlano, závidím ti, Libor tohle dělá všechno jen kvůli tobě. Máš úžasného muže…!“
„Ano, vidíš! A ty si ničeho nevážíš, dělám vše jen kvůli tobě, a i Ivetka přišla kvůli tobě a ty se jí moc nevěnuješ!“ Libor chytl Ivetu kolem pasu a políbil ji na krku a přitáhl si ji od Světlany k sobě. Seděla a dívala se, jak se její muž miluje s jinou ženou. Jak ji objímá a líbá. Tento pohled ji úplně zničil. Utekla pryč z pokoje. Pryč z domu. Už nikdy se tam nechtěla vrátit.
Celou noc proplakala schoulená v klubíčku. Venku na lavičce. Přemýšlela, že toto svoje trápení, ten svůj nemožný život, skončí jednou pro vždy. Vzpomínala. Přemýšlela. Nenáviděla celý svět a nejvíc nenáviděla sebe. Jsem nemožná. Jsem k ničemu. Zbytečná.
„Milovat není jen mít rád, milovat je věřit, odpustit a znovu podat ruce, milovat je rozdělit duši i srdce.“ Vyznání ze svatebního oznámení, slova, nad kterými nemusela dlouho přemýšlet, protože je měla vrytá do paměti, do srdce i do celého jejího Já…
Po tvářích jí tekly proudy slz a z úst jí nahlas vycházela slova vzdechu a otázky, na které hledala odpovědi.
- „Já mu odpustila. Já ho milovala. Já mu dala vše, co jsem měla, srdce, duši, tělo a co teď? - Co teď budu bez něj dělat? “
- „S ním mi to nejde, ale bez něj být neumím. Má tohle nějaké řešení?“
- „Mám mu odpustit? - Vlastně, nemám mu co odpouštět, vždyť si za to všechno můžu opět sama.“
- „A co on, odpustí mi, že jsem mu utekla?“
Chtěla se vrátit ke své životní lásce. Dokázal ji za těch pár let přesvědčit, že je ten nejlepší chlap na světě a ona tomu stále věřila. I po tom všem ho milovala, byla tím až posedlá, zhypnotizovaná touhou po Liborovi. Před očima se jí neustále zobrazoval ten obraz jeho a Ivety, který ji tolik bolel, ale vyčítala si nakonec, že ho nedokázala udělat šťastným, proto pozval Ivetu.
Světlana se ráno rozhodla vrátit domů. Chtěla se mu omluvit, připravit dobrý oběd a začít znovu. Neměla klíče, utekla večer bez všech věcí, zazvonila na zvonek, ale nikdo neotevíral. Věděla, že v tuto dobu musí být ještě doma. Po chvilce zazvonila ještě jednou a opřela se zády o dveře domu a čekala, až jí otevře.
Když se konečně dveře otevřely, doslova vpadla do náruče Ivety, která tam stála v Liborově košili, kterou mu Světlana dala k letošním narozeninám.
„Ahoj, kam jsi včera utekla? Libor se moc zlobil, šel teď koupit něco na snídani, tak pojď dál a posnídáme všichni společně.“
Světlaně se rozběhl v hlavě maraton otázek.
- „Pojď dál…?“ - Proč mě cizí žena zve dál do našeho domu?
- „Šel nakoupit na snídani?“ - On? Vždyť za celou dobu, co jsme spolu nikdy nakupovat nebyl.
- A co to znamená, že se moc zlobil? Najednou jak kdyby pochopila, že v jejich domě už pro ni není místo. Dostala strach, jak Libor bude reagovat na to, že večer odešla.
- Navíc přítomnost Ivety ji stále víc a víc rozrušovala a s ní i ta myšlenka, že spolu strávili celou noc.
„Jen jsem si přišla pro pár věcí“, vzala tašku, dala do ní pár nezbytných drobností a utekla pryč.
Už navždy, řekla si odhodlaně. A najednou ucítila úlevu. Jak kdyby ze sebe najednou sundala těžký kabát, kvůli kterému se nemohla hýbat, nemohla dýchat, nemohla nic…
Ano, a to byla ta tlustá čára, kterou udělala, a která ji zase nutila žít. Sebrala v sobě poslední zbytky sil, o kterých ani neměla tušení, že je v sobě má a začínala si plánovat život v hlavě dál.
Neměla kam jít. Chvíli se toulala městem, Chvíli posedávala po lavičkách. Neměla peníze, domov, přátele… Nic. V hlavě si přehrávala jejich společný život a snad i začínala chápat, že pro něj nikdy nic neznamenala.
Utrápená Světlana, kterou její Pan Božský vyměnil za mladší a atraktivnější. Za ženu, která je ochotna, stejně jako ona, pro něj udělat vše, ale je ještě plná sil. Pochopila, že i kdyby se vrátila, nikdy by jejich společný život nebyl takový, jak si ona přála. A taky pochopila, že žádný společný život vlastně neexistoval.
Centrum pro týrané ženy. Nervózně přešlapovala před vchodem. „Libor mě nikdy neuhodil, ne, nejsem týraná, nepatřím sem. Neměla bych se opravdu vrátit domů?“ Otočila se, odešla, pak se zase vrátila a takto ještě jednou. Nakonec zazvonila. Celá vyděšená, co to vlastně udělala, se otočila a chtěla utéct někam pryč, dostala strach, ale když se ozval za jejími zády laskavý hlas „Pojďte dál“, vešla dovnitř a našla tam útěchu. Porozumění. Vřelou náruč. Pomoc.
- „Tak, a tohle mám za vše? Za to, co jsem pro tebe udělal?“
- „Až budeš škemrat, že se chceš vrátit, myslíš, že se budu chovat jako ty? Že ti zabouchnu dveře? Ne, neudělám to! A ty to víš moc dobře. Dobře to víš, že tě mám rád a ty si mezi tím někde hraješ na schovávanou a chováš se jako puberťačka.“
- „Dávám ti ještě jednu šanci, zklameš mě zase?“
- „Podívej se na tu fotku, jak nám bylo krásně a zase bude. Ale musíme chtít. Já se snažím pořád, udělej taky konečně i ty něco pro nás.“
Dočetla pár SMS od Libora, byla to smršť, přišlo jich ještě dost. Některé byly hezké, některé naopak, jak na houpačce, ale všechny je spojoval společný jmenovatel - strach, vztek a manipulace.
Utřela si slzy. Telefon vypnula a odevzdala. Chtěla tomu věřit. Chtěla, aby ji měl rád a chtěla věřit tomu, že začnou znovu, ale svoje ruce už tentokrát Liborovi nenabídla. Nebylo v nich místo. Byly plné nových nadějí.
To nejhorší ještě zdaleka neměla za sebou.
Ale už na to nebyla sama.
Nikdy na to nejste sami…
