Článek
Když se den otočí zády – a my s ním – zůstane chvíle, do které se nelze schovat. Nelze ji předstírat. A v tom neviditelném prostoru mezi tichem a spánkem se ptáme:
Byli jsme? Cítili jsme?
A třeba vůbec nejde o odpovědi
a jen stačí to, že…
(… jsme si všimli, že nám něco chybí. Že tam někdo byl.)
Možná to znáš taky – večery, kdy se svět nehroutí, jen se tiše vyklání z rámu.
Den se zpomaluje natolik, že slyšíš, jak přemýšlíš. Nevíš, jestli ti stačí polovina víry, polovina klidu, polovina nás…, ale možná právě tahle „poloviční jistota“ je všechno, co v ten moment potřebuješ.
Co když být v pořádku není stav, ale rozhodnutí?
Ne trvalé, ne úplné – jen natolik opravdové, aby sis večer mohl říct „dobrou noc“
a myslet tím: ještě jsme tady.
A pak to, co zůstává za zády (dne), někdy váží nejvíc –
a přitom se vejde do jediné tiché věty, kterou neřekneme nahlas.
...
Díváš se.
A svět se překlápí.
Počkej
– cože jsme to vlastně celý den žili?
Jedli jsme?
Pili jsme?
Byli jsme?
Ticho nechce mluvit.
Uklidím emoce do zásuvek.
„Bude to dobrý,“
řekneš,
a já ti věřím
– z poloviny.
Otočím se,
ne od tebe,
– jen od všeho.
Mám svět za zády,
a tebe před světem.
A My (?)
jsme v pořádku,
jak jen to jde
- alespoň pro dnešek…
Dobrou noc!
