58 hodin pod zemí. Příběh malé Jessicy, který sledoval celý svět

Je neděle, 14. října 1987. Na dvorku domu v Midland je klid a 18měsíční Jessica McClure si hraje na dohled své matky. Náhle si matka uvědomí, že dceru nevidí.

Volá na ni, ale odpověď nepřichází. Pobíhá po dvoře, rozhlíží se. Pořád nic. Začíná to být nepříjemné. Plíží ses ten zvláštní pocit, kdy víte, že se něco stalo, jen ještě nevíte co.

Někdo z dospělých si všimne otvoru v zemi. Úzký vrt, sotva pár desítek centimetrů široký. Když se k němu skloní, není vidět vůbec nic. Jen tma. A pak to uslyší.

Slabý dětský pláč, který přichází z hloubky. Jessica spadla dolů. Do úzké studny, kam se nedá natáhnout ruka, kam se nevejde dospělý člověk a odkud ji nikdo nedokáže jen tak vytáhnout.

Na dvorku, kde ještě před chvílí byl klid, teď stojí lidé a dívají se do díry v zemi. Nikdo přesně neví, co dělat jako první. Jediné, co je jisté, je to, že čas začne hrát proti nim.

Na dvorek začínají přijíždět první hasiči. Sirény přitáhnou pozornost sousedů, během několika minut stojí kolem desítky lidí. Nikdo ale neví, jak dítě dostat ven.

Otvor je příliš úzký. Nejde do něj spustit dospělého člověka, který by dítě zachránil. Každý pokus o přímé vytažení znamená riziko, že ji zatlačí ještě níž nebo jí ublíží.

Zkoušejí improvizovat. Spouštějí dolů světlo, snaží se odhadnout, kde přesně je. Někdo přináší mikrofon, aby bylo možné slyšet, jestli reaguje. Pláč se ozývá nepravidelně, někdy slabší, někdy silnější. Je dole. Žije.

Po prvních pokusech je jasno. Tudy cesta nevede.

Jeden z hasičů navrhne řešení, které začne postupně dávat smysl všem ostatním. Nepůjdou přímo dolů. Vykopou vedle studny druhou, širší šachtu. Dostanou se na stejnou úroveň a pak se k ní prokopou ze strany.

Bude to pomalé a náročné. A nikdo nedokáže říct, jak dlouho to bude trvat.

Na dvoře mezitím přibývá technika. Přijíždějí další týmy, přivážejí nástroje, nářadí, osvětlení. Místo, kde si ještě před chvílí hrálo dítě, se mění v improvizované záchranné stanoviště.

A dole, několik metrů pod zemí, je rok a půl stará holčička sama.

Práce začínají téměř okamžitě. Záchranáři se musí nejdřív dostat skrz vrstvu tvrdé horniny, což postup výrazně zpomaluje. Vrtačky narážejí na odpor, nástroje se přehřívají, postup se měří na centimetry.

Čas běží jinak. Každá minuta má váhu, protože dole je malé dítě, které nemá kam uhnout, nemůže si lehnout ani změnit polohu. Zůstává zaklíněná v úzkém prostoru, odkázaná jen na to, co k ní shora dokážou dostat.

Na místě se mezitím střídají týmy. Někteří kopou, jiní odvážejí vytěženou zeminu, další řeší techniku. Práce pokračují i v noci, kdy prostor osvětlují silná světla.

Zpráva o nehodě se rychle šíří. Nejprve v okolí, pak dál. Přijíždějí novináři, kamery, další lidé. Celý svět se zastavil a sleduje zprávy. Každý chce vědět, jestli je dítě v pořádku a kdy bude venku. Odpověď ale nikdo nemá.

Práce pokračují bez přestávky. Týmy se střídají, ale tempo zůstává stejné. Každý ví, že zpomalit si nemůžou dovolit, jenže tělo má svoje limity. Únava se začíná podepisovat na každém pohybu, koncentrace kolísá a každá chyba by mohla znamenat zdržení, které si nemůžou dovolit.

Pod zemí se situace nemění. Jessica je stále zaklíněná v úzkém prostoru, bez možnosti se pohnout. Záchranáři se snaží udržet ji při vědomí, mluví na ni, pouštějí dolů zvuky, aby věděla, že tam nahoře někdo je. Odpovědí je někdy pláč, jindy jen ticho, které je horší než jakýkoli zvuk.

Jak se hloubí vedlejší šachta, začíná být jasné, že to potrvá déle, než všichni doufali. Každý metr stojí hodiny práce. Zároveň roste napětí.

Matka je pořád na místě. Čas pro ni ztrácí smysl, jednotlivé hodiny splývají. Sleduje světla, pohyb lidí. Jediné, čeho se drží, je vědomí, že práce pokračují. A že někde dole je její dcera, zatím stále živá.

Po desítkách hodin se práce konečně dostávají do bodu, na který všichni čekali. Vedlejší šachta je dostatečně hluboká a záchranáři se začínají opatrně prokopávat směrem ke studni, ve které je Jessica.

Teď už nejde jen o rychlost, ale především o přesnost. Každý zásah musí být kontrolovaný, protože stačí malá chyba a hrozí sesunutí půdy nebo ohrožení holčičky. Postupují pomalu, centimetr po centimetru, v prostoru, kde se sotva dá pohnout.

Když se konečně dostanou na úroveň, kde by měla být, přichází chvíle, která rozhodne. Jeden ze záchranářů se posouvá směrem k holčičce a snaží se ji uvolnit.

Není to jednoduché. Jessica je zaklíněná, tělo má zkroucené v nepřirozené poloze s jednou nohou nahoře a každý pohyb musí být opatrný. Trvá dlouhé minuty, než se ji podaří uvolnit natolik, aby ji bylo možné vytáhnout.

A pak se to konečně povede.

Nahoru se nejdřív dostane zpráva, že ji mají. Napětí, které by se dalo krájet, se po dlouhých hodinách uvolní.

A pak Jessicu vytáhnou ven.

Malinké batole, špinavé od hlíny, zraněné, ale živé. Dívenku okamžitě přebírají zdravotníci a odnášejí k sanitce. Na místě se ozývá potlesk, někteří lidé pláčou, jiní mluví o zázraku.

Po téměř 58 hodinách je Jessica zpátky na světle. Živá.

Jessica přežila. Po převozu do nemocnice lékaři řešili zlomeniny a poškození tkání, část prstu jí museli amputovat. Jinak se ale zotavila. Vrátila se k normálnímu životu, mimo kamery a mimo pozornost, která ji obklopovala v prvních dnech po záchraně. Dnes žije v Texasu, má rodinu a na tento boj o svůj život si vůbec nepamatuje.

Ne každý si ale z těch vypjatých 58 hodin odnesl jen úlevu.

Jedním z těch, kteří byli u samotného konce, byl hasič Robert O'Donnell. Patřil mezi muže, kteří se dostali dolů a podíleli se na záchraně. To on tenkrát holčičku vytáhl.

V následujících dnech se z něj stal symbol celé operace. Média ho zvala do pořadů, lidé ho poznávali na ulici. Byl hvězda.

Časem ale pozornost polevila. U Roberta se postupně začaly objevovat psychické problémy a posttraumatická stresová porucha. Mluvil o tom, že se nedokáže vrátit k běžné práci, že se mu vracejí obrazy z místa zásahu. Přidal se tlak okolí a očekávání, která nedokázal naplnit.

Začal brát léky a později i drogy. Přišel o práci u hasičů. A když pak viděl jeden z hrdinských hasičských zásahů, uvědomil, že on už toho součástí nikdy nebude. V roce 1995, krátce před narozeninami svého syna, spáchal sebevraždu.

Příběh malé Jessicy skončil záchranou, kterou si lidé pamatují dodnes. Ukázal, co všechno dokážou lidé udělat, když jde o život dítěte. Zároveň ale připomíná, že některé následky nejsou vidět hned a ne každý se z podobné situace dostane tak, jak by čekal.