Hrála milionářku tak přesvědčivě, že jí uvěřili přátelé, hotely i banky

Anna Sorokin se narodila v roce 1991 v Rusku a jako dospívající se s rodiči přestěhovala do Německa. Po škole Anna zamířila do Londýna, Berlína a nakonec do Paříže. Tam pracovala jako stážistka pro módní časopis Purple a začala používat příjmení Delvey. Když se v roce 2013 dostala pracovně do New Yorku, rozhodla se zůstat. Město jí nabízelo něco, co se penězi koupit nedá – možnost začít znovu mezi lidmi, kteří o její minulosti nevěděli vůbec nic.

Z Anny Sorokin se tak stala Anna Delvey, německá dědička s majetkem v řádu desítek milionů eur. Kde přesně její rodina k penězům přišla? To se podle potřeby měnilo. Někdy šlo o umění, jindy o staré rodinné podnikání. Důležité bylo, že bohatství existovalo někde daleko v Evropě, kde se obtížně ověřovalo a ještě obtížněji vybíralo.

Byla to užitečná kombinace. Anna měla obrovské jmění, jen se k němu zrovna nemohla dostat.

Anna brzy pochopila, že k roli dědičky nepotřebuje rodokmen. Potřebuje správná místa, správné lidi a hlavně naprostou jistotu, že do jejich světa patří.

Objevovala se na módních akcích, v drahých restauracích a klubech. Znala lidi z umění, módy i realitního byznysu a jejich jména jí otevírala dveře k dalším kontaktům. Nosila značkové oblečení, bydlela v luxusních hotelech a personálu rozdávala vysoká spropitná v hotovosti. Lidé kolem ní si všímali, že s penězi zachází, jako by pro ni neměly žádnou cenu.

Ani se nesnažila být okouzlující nebo milá. Dokázala být chladná, panovačná i hrubá. Jenže právě to její příběh zvláštním způsobem podporovalo. Protože pokud se někdo chová jako rozmazlená dcera miliardáře, okolí si snadno řekne, že zřejmě rozmazlenou dcerou miliardáře opravdu je.

Anna také uměla využít společenské doporučení. Jakmile ji jeden bohatý nebo vlivný člověk představil druhému, její důvěryhodnost vzrostla. Nikdo nechtěl působit jako jediný neinformovaný člověk v místnosti, který netuší, kdo ta tajemná mladá dědička vlastně je. Jinými slovy, lidé jí věřili také proto, že viděli, jak jí věří ostatní.

Pokud Anna zrovna nemohla něco zaplatit, vysvětlila to poměrně snadno. Potíže s kartou, zahraniční banka zdržela převod, finanční správce se neozýval, platba byla odeslaná, ale zatím se neobjevila na účtu.

Takové komplikace se přece mohou stát každému. Zvlášť člověku, jehož údajné miliony leží kdesi v Evropě.

Anna si objednávala služby, cestovala, bydlela v hotelech a slibovala, že účet brzy vyrovná. Když bylo potřeba, ukázala potvrzení o převodu nebo naléhavě komunikovala s údajnými správci svého majetku. Dokumenty a e-mailové adresy byly však falešné. Podle později zveřejněných informací si vytvořila také fiktivního finančního poradce Petera Henneckeho. Když kolem něj začalo být příliš mnoho otázek, nechala ho zemřít a nahradila ho jiným smyšleným kontaktem.

Její metoda fungovala především díky tomu, že dokázala skutečné peníze občas ukázat. Když měla hotovost, platila velkoryse. Z jednoho získaného obnosu uhradila část předchozího dluhu, čímž si koupila další čas a důvěru. Nevypadala jako někdo, kdo nemá peníze. Vypadala jako někdo, kdo má pouze velmi nepraktickou banku.

Jenže přibývaly nezaplacené hotelové účty, půjčky od známých a sliby, které stále neplnila. A zatímco už měla problém zaplatit běžný pobyt, pustila se do plánu, vedle něhož působily luxusní večeře skoro až skromně.

Anna nechtěla být pouze bohatá. Chtěla být někým, komu bohatí lidé volají, když chtějí být u něčeho výjimečného.

Vymyslela proto projekt Anna Delvey Foundation. Měl tak vzniknout exkluzivní soukromý klub spojený s uměleckým centrem, restauracemi, výstavami a dalšími podniky. Vyhlédla si historickou budovu na prestižní adrese a začala jednat s právníky, developery i finančními institucemi. Anna kolem tohoto plánu vytvořila dojem skutečného a ambiciózního byznysu.

K realizaci potřebovala úvěr přibližně 22 milionů dolarů. Bankám předkládala dokumenty, které měly potvrdit, že v Evropě vlastní majetek kolem 60 milionů Eur. Jenže výpisy byly zfalšované a svěřenský fond neexistoval. Přesto s ní banky seriózně jednaly. City National Bank jí dokonce povolila dočasné přečerpání ve výši 100 000 dolarů. Část těchto peněz následně použila k úhradě nákladů, které si vyžádalo posuzování její další úvěrové žádosti.

Tady už člověk začíná pochybovat nejen o Anně, ale i o celém systému. Mladá žena bez financí a prokazatelného příjmu dokázala přesvědčit zkušené právníky a bankéře, aby s ní jednali o desítkách milionů dolarů.

K získání celého úvěru nakonec nedošlo. Když finanční společnost Fortress začala požadovat důkladnější ověření jejího majetku a chtěla se setkat s údajnými bankéři ve Švýcarsku, Anna žádost stáhla.

V roce 2017 pozvala Anna několik známých na cestu do Marrákeše. Skupina se ubytovala v luxusním hotelu La Mamounia, kde noc nestála zrovna cenu vhodnou pro běžného cestovatele.

Anna samozřejmě tvrdila, že vše zaplatí.

Když její karty nefungovaly, hotel začal požadovat jinou záruku. Anna proto přesvědčila svou kamarádku Rachel DeLoache Williamsovou, tehdejší zaměstnankyni Vanity Fair, aby dočasně použila firemní kartu. Útrata se vyšplhala přibližně na 62 000 dolarů, tedy částku vyšší než Rachelin tehdejší roční čistý příjem. Anna slibovala, že peníze okamžitě pošle. Následovaly týdny výmluv a falešná potvrzení o převodech.

Rachel nakonec případ oznámila a později pomohla policii Annu vypátrat. Ta byla v říjnu 2017 zatčena v Kalifornii.

U soudu sice nebyla Anna uznána vinnou z podvodu přímo vůči Rachel ani z pokusu získat celý úvěr 22 milionů dolarů, porota ji však v roce 2019 odsoudila za jiné případy krádeží, pokusů o krádež a nezaplacených služeb. Podle žalobců její podvody celkově dosáhly přibližně 275 000 dolarů.

Za podvody si Anna Sorokin odseděla přibližně tři roky. Po propuštění ji však téměř okamžitě zadržel imigrační úřad kvůli propadlému vízu a další rok a půl strávila v imigrační vazbě, načež byla propuštěna do domácího vězení s elektronickým náramkem. Přestože jí americké úřady opakovaně hrozily deportací do Německa, její právníci vyhoštění blokovali odvoláními. Stále tak žije v New Yorku a o její další pobyt ve Spojených státech se vedou právní spory.

Tím by příběh falešné dědičky mohl skončit. Jenže Anna Delvey dokázala proměnit i ostudu v kapitál. Její případ se stal předlohou seriálu Neskutečná Anna, vznikly o ní články, knihy a rozhovory a z odsouzené podvodnice se postupně stala známá mediální postava.

Heslo „fake it till you make it“ tedy v jejím případě svým podivným způsobem zafungovalo. Anna se nestala milionářskou dědičkou ani majitelkou prestižního klubu, ale získala něco, co chtěla možná ještě víc – jméno, které zná celý svět.