Vydával se za pohřešovaného teenagera. Měl jiné oči, přízvuk i věk, přesto mu rodina uvěřila

Nicholas Barclay byl třináctiletý kluk ze San Antonia v Texasu. V červnu 1994 odešel ven a už se nevrátil. Naposledy ho lidé viděli, když si hrál s kamarády. Pak jako by se po něm slehla zem.

Policie pátrala a rodina čekala. Dny, týdny, měsíce, roky. Nicholas ani jeho tělo se nikdy nenašlo a neobjevil se ani žádný spolehlivý důkaz, který by vysvětlil, co se s ním stalo.

Jak známo, děti se vyvíjejí a jejich rysy se mění. Chlapci se mění v muže. Jak moc se může změnit kluk mezi 13. a 16. rokem života?

Na podzim roku 1997 přišla zpráva ze Španělska. Nicholas žije.

Mladík tvrdil, že má za sebou otřesné roky. Prý byl unesen, sexuálně zneužíván a převážen mezi různými zeměmi. Taková zkušenost dokázala vysvětlit téměř cokoli: proč si nepamatuje věci, které by si Nicholas pamatovat měl, proč se chová jinak nebo proč mluví zvláštně. Mladík ale znal jména příbuzných a měl dokonce tetování, které odpovídalo Nicholasovu.

Nicholasova starší sestra Carey odletěla do Španělska, aby ho vyzvedla. Uvěřila, že před ní stojí její bratr, a pod přísahou potvrdila, že jde o Nicholase a že je americkým občanem. Španělské ani americké úřady tak jeho identitu nezpochybňovaly. Dostal americký pas a odletěl s ní do Texasu.

A tak se ztracený syn vracel po třech letech domů. Až na jeden poměrně zásadní detail. Nebyl to on.

Skutečný Nicholas měl modré oči a světlé vlasy. Mladík, kterého rodina přivezla ze Španělska, měl oči hnědé a vlasy uměle zesvětlené. Také mluvil s francouzským přízvukem. A rozhodně mu nebylo 16.

Rodina přesto přijala vysvětlení, podle kterého byly rozdíly následkem let únosu a týrání. Mladík tvrdil, že únosci záměrně změnili jeho vzhled. A příběh o traumatickém zajetí mu dával téměř univerzální odpověď na každou další nesrovnalost.

Je snadné se na to po letech dívat a říct si: Jak tomu proboha mohli věřit? Jenže oni neviděli neznámého člověka, kterého měli objektivně posoudit. Dívali se na někoho, o kom jim úřady oznámily, že je jejich syn a bratr Nicholas. Na kluka, kterého tři roky hledali. Na dítě, které podle svého vyprávění přežilo něco strašného a konečně se dostalo domů.

A když člověk chce něčemu věřit opravdu hodně, začne být překvapivě vynalézavý ve vysvětlování toho, co mu do příběhu nezapadá.

Mladík navíc nebyl úplný amatér. Znal informace o rodině, oslovoval příbuzné jmény a měl Nicholasovo charakteristické tetování. Podle Carey používal některé detaily, které její pochybnosti pomáhaly rozptýlit.

Některých rozdílů si přesto nešlo nevšimnout. A viděli je i lidé mimo rodinu.

Do příběhu vstoupil texaský soukromý vyšetřovatel Charlie Parker. S „Nicholasem“ se setkal během natáčení televizní reportáže. Poslouchal jeho vyprávění a něco mu na něm nesedělo, například přízvuk. Pak se zadíval na starou Nicholasovu fotografii a na mladíka před sebou.

Parker si vzpomněl, že tvar lidského ucha bývá velmi charakteristický. Požádal kameramana, aby při natáčení zabral mladíkovy uši zblízka. Později záznam porovnal s Nicholasovou fotografií. Neshodovaly se.

Parker tím neskončil. Obrátil se na oční lékaře a ptal se, zda by se modré oči mohly působením chemikálií změnit na hnědé. Odpověď byla záporná. Konzultoval také přízvuk s odborníkem na jazyk, který jeho pochybnosti dál posílil.

Vyšetřovatel následně upozornil úřady i Nicholasovu matku. Jenže narazil na zvláštní problém. Rodina „Nicholasovi“ věřila a úřady už ho jako Nicholase přijaly. Sám Parker později připustil, že chvíli přemýšlel, zda se do celé věci vůbec dál míchat. Koneckonců, kdo by měl vlastní dítě poznat lépe než jeho matka?

Nakonec se ale do případu zapojila FBI a klubko lží se začalo rozmotávat.

Muž, který několik měsíců žil v Texasu jako pohřešovaný teenager, se ve skutečnosti jmenoval Frédéric Bourdin. Byl Francouz a bylo mu 23 let, ne 16.

Bourdin byl navíc něco jako profesionální měnič identit. Už od mládí si vymýšlel nové životy a vydával se především za opuštěné nebo týrané děti. V průběhu let používal desítky identit v mnoha evropských zemích. Později tvrdil, že jich byly stovky. Francouzská média mu dala přezdívku Chameleon.

A způsob, jakým se stal Nicholasem Barclayem, je snad ještě absurdnější. V říjnu 1997 pobýval Bourdin v zařízení pro mladistvé ve španělském Linares. Soudkyně mu dala krátkou lhůtu, aby prokázal, že je skutečně nezletilý. Jinak měly přijít na řadu otisky prstů, které by odhalily jeho pravou identitu i záznamy, které o něm vedl Interpol.

Bourdin proto začal telefonovat do Spojených států. Vydával se mimo jiné za pracovníka španělského zařízení a snažil se najít pohřešované dítě, jehož popis by alespoň přibližně odpovídal jeho vzhledu.

A tak se dostal k Nicholasovi. Nechal si poslat jeho pátrací leták a když uviděl nekvalitní faxovanou fotografii, usoudil, že by to mohlo projít. Potřeboval změnit barvu vlasů, opatřit si správné tetování a hlavně vymyslet příběh, který vysvětlí všechno ostatní. A prošlo mu to.

Podvod trval téměř pět měsíců, než byla Bourdinova identita definitivně odhalena. V USA skončil ve vězení a po propuštění byl deportován do Francie. Jeho posedlost falešnými identitami tím ovšem neskončila a po návratu do Evropy se znovu vydával za děti a mladistvé.

Bourdin později tvrdil, že rodina musela poznat, že není Nicholas. Podle něj bylo rozdílů příliš mnoho na to, aby je mohli všichni jednoduše přehlédnout. Zašel ještě dál a vyslovil podezření, že někdo z Nicholasových blízkých mohl o jeho zmizení vědět víc.

Některé okolnosti byly podezřelé i vyšetřovatelům a policie se začala zabývat možností, že za Nicholasovým zmizením mohl stát někdo z rodiny. Prověřovali jeho matku Beverly a nevlastního bratra Jasona. Nic konkrétního se ale prokázat nepodařilo a nikdo z rodiny nebyl v souvislosti s Nicholasovým zmizením obviněn.

Bourdinova verze má navíc jeden zásadní problém. Pochází od člověka, který strávil velkou část života lhaním a přebíráním cizích identit. Jeho podezření proto nelze brát jako důkaz, i když některým vyšetřovatelům připadalo natolik zajímavé, že se jím skutečně zabývali.

Skutečný Nicholas se nikdy nenašel. Dodnes tak není jasné, zda z domova utekl, stal se obětí cizího člověka, nebo se mu stalo něco úplně jiného. Případ, který na chvíli vypadal jako neuvěřitelný návrat pohřešovaného dítěte, tak nakonec zanechal dvě záhady místo jedné.