Rodák z Hostinného prodal Eiffelovu věž a pak podvedl i Al Caponeho

Victor Lustig se narodil 4. ledna 1890 v Hostinném, tehdy v Rakousku-Uhersku. V dospělosti cestoval po Evropě i Spojených státech, používal falešná jména a živil se tím, že lidem prodával velmi přesvědčivé lži. Pomáhalo mu vystupování. Byl elegantní, vzdělaný, mluvil několika jazyky a rozhodně nepůsobil jako někdo, komu máte důvod nevěřit.

Mezi jeho triky patřil třeba údajný přístroj na rozmnožování bankovek. Při jeho předvádění měl několik pravých bankovek měl schovaných uvnitř, takže zařízení zpočátku skutečně „fungovalo“. Než ale kupující zjistil, že další peníze už nevyrobí, byl Lustig dávno pryč.

Pak přišel nápad, vedle kterého působily podobné krabičky jako kapky v moři.

Dnes je Eiffelova věž symbolem Paříže, ale ve 20. letech ještě neměla tak nedotknutelné postavení. Vznikla pro světovou výstavu v roce 1889 a původně se rozhodně nepočítalo s tím, že bude stát navždy. Navíc měla od začátku spoustu odpůrců a její údržba stála nemalé peníze.

Lustig narazil v novinách na článek právě o nákladech na opravy a domyslel si k tomu zbytek. Zájemcům o koupi tvrdil, že vláda už nechce do věže dál investovat, rozhodla se ji rozebrat a kov prodat jako šrot. Veřejnost se o tom ale zatím nesmí dozvědět, protože by kolem demolice slavné stavby vznikl poprask.

Byla to samozřejmě lež, jenže docela dobře postavená. Utajování vysvětlovalo, proč o prodeji nikdo neví, proč není veřejná soutěž a proč se jedná jen s několika vybranými zájemci.

Lustig se vydával za vysokého úředníka ministerstva pošt a telegrafů. S falešnými dokumenty obeslal několik obchodníků s kovovým odpadem a pozval je na diskrétní jednání do pařížského Hôtel de Crillon.

Tam jim vysvětlil, že vláda chce Eiffelovu věž kvůli nákladné údržbě odstranit a její kov prodat. Celá záležitost je ale citlivá, takže musí zůstat přísně tajná. Dokonce zájemce odvezl přímo k věži na prohlídku.

Byla to další jednoduchá, ale účinná součást hry. Eiffelovka byla veřejně přístupná, Lustig tedy nemusel zařizovat vůbec nic. Stačilo chodit kolem stavby s dostatečně důležitým výrazem a mluvit o tunách železa a ceně šrotu.

Z oslovených obchodníků si Lustig vybral Andrého Poissona. Ten se chtěl v pařížském obchodním světě prosadit a podobná zakázkapro něj mohla znamenat velký posun. Jeho manželce se ale celý obchod začal zdát podezřelý a pochybnosti postupně přenesla i na něj.

V tu chvíli mohl Lustig zmizet. Místo toho ale udělal pravý opak. Naznačil Poissonovi, že jako státní úředník není nijak zvlášť dobře placený a za přiklepnutí zakázky by očekával určitou osobní odměnu. Jinými slovy si řekl o úplatek.

Paradoxně právě to Poissona uklidnilo. Představa zkorumpovaného úředníka mu připadala věrohodnější než celý předchozí příběh. Za Eiffelovu věž tedy zaplatil a přidal i úplatek. Lustig vzal peníze a odjel z Francie.

Očekával skandál, jenže nic se nedělo. Poisson sice brzy pochopil, že naletěl, ale na policii nešel. Zřejmě se příliš styděl přiznat, že koupil Eiffelovu věž od člověka, kterému navíc ještě dobrovolně předal úplatek.

Lustig tak zjistil, že jeho podvod nemá žádné následky. Po čase se vrátil do Paříže a zkusil stejný trik znovu s další skupinou obchodníků. Tentokrát už ale jeden ze zájemců začal být podezřívavější a Lustig raději zmizel dřív, než se do věci zapojila policie.

Později Lustig přesvědčil Al Caponeho, aby s ním do akcií investoval 50 000 dolarů. Po dvou měsících mu však peníze vrátil s tím, že obchod neuskutečnil. Caponeho tato Lustigova upřímnost natolik překvapila, že mu za pomoc a záchranu jeho 50 000 dal 5 000 dolarů. To ovšem byl přesně Lustigův cíl. A byl to tedy další podvod, který mu prošel.

Po návratu do Spojených států pokračoval v dalších podvodech a později se zapojil do rozsáhlého padělání peněz. Právě to se mu nakonec stalo osudným. V roce 1935 ho zatkli federální agenti. Ještě se mu podařilo utéct z vazby, ale policie ho brzy dopadla znovu. Skončil v Alcatrazu, kde v roce 1947 zemřel.