Článek
Loupež bez masky
Byl 6. leden 1995. McArthur Wheeler společně s Cliftonem Earlem Johnsonem přepadli dvě banky v oblasti amerického Pittsburghu.
Bankovní loupež by sama o sobě nebyla z pohledu kriminalistů nijak výjimečná situace. Ovšem Wheeler si nijak zvlášť neskrýval obličej. Žádná kukla, punčocháče přes hlavu ani jiná klasika z kriminálních filmů.
Přitom bezpečnostní kamery v bankách samozřejmě byly a Wheeler o nich věděl. Jen byl přesvědčený, že pro něj nepředstavují problém. Jeho plán měl totiž jednu tajnou ingredienci.
Dopadení díky kamerám
Kamery Wheelera zachytily a policie tak měla k dispozici použitelné snímky. V dubnu se Wheelerova fotografie objevila v televizním vysílání v rámci pořadu Pittsburgh Crime Stoppers a veřejnost zafungovala přesně tak, jak policisté doufali. Přišly tipy od lidí, kteří muže na záběrech poznali, a necelou hodinu poté už policisté Wheelera zatýkali.
Případ tímhle mohl celkem obyčejně skončit. Lupič podcenil kamery, jeho tvář se dostala do televize a někdo ho poznal. Jenže při výslechu přišel okamžik, kvůli kterému se na Wheelera vzpomíná dodnes.
„Kamery mě vidět neměly!“
Když policisté Wheelerovi ukázali snímky z bezpečnostních kamer, nebyl prý jen zklamaný. Byl upřímně překvapený.
Podle pozdějšího popisu případu reagoval v podstatě otázkou, jak je vůbec možné, že je na záznamech vidět. Vždyť měl na obličeji citronovou šťávu! Postupně vyšlo najevo, že to opravdu nemyslí ironicky, jak se policisté domnívali. Wheeler skutečně věřil, že citronová šťáva potřená po obličeji zabrání kamerám zachytit jeho tvář.
Ale vždyť jsem měl tu šťávu!
Dokonce si svůj nápad předem ověřil. Potřel si obličej citronovou šťávou a vyfotil se Polaroidem. Výsledná fotografie mu údajně dala za pravdu. Jeho obličej na ní nebyl.
Proč, to se nikdy s jistotou nevysvětlilo. Detektivové uvažovali například o vadném filmu, špatně nastaveném fotoaparátu nebo o mnohem prozaičtější možnosti, že Wheeler při fotografování jednoduše nenamířil přístroj správně.
Bizarní loupež, která zaujala psychology
Příběh mohl zůstat jen jednou z mnoha kriminálních historek, které se po letech vyprávějí pro pobavení. Jenže se dostal k profesoru psychologie Davidu Dunningovi z Cornellovy univerzity, kterého velmi zaujal.
Nejenže Wheeler zvolil naprosto nefunkční způsob, jak se skrýt před kamerou. On si zároveň nedokázal uvědomit, že jeho plán nefunguje. Dunning společně s Justinem Krugerem začali zkoumat, zda se podobný problém objevuje i v jiných oblastech.
V roce 1999 publikovali známou studii Unskilled and Unaware of It (Jsou neschopní a nevědí o tom). Wheelerův příběh stojí hned na jejím začátku.
Z jejich práce později vzešel pojem, který dnes známe jako Dunningův–Krugerův efekt. Často se zjednodušuje do věty, že hloupí lidé si myslí, že jsou chytří. Ve skutečnosti je myšlenka zajímavější – pokud člověku v určité oblasti chybějí znalosti nebo schopnosti, může mu chybět právě i to, co potřebuje k rozpoznání vlastních chyb.
Nejenže tito lidé docházejí k chybným závěrům a dělají nešťastná rozhodnutí, ale jejich neschopnost je zároveň připravuje o schopnost si to uvědomit.
Kruger a Dunning ve svých experimentech zjistili, že lidé s nejhoršími výsledky v testech logiky, gramatiky nebo humoru své výsledky výrazně nadhodnocovali.
McArthur Wheeler tak pomohl psychologům položit velmi zajímavou otázku: Jak poznáme, že něco neumíme, když nám právě naše neznalost brání poznat, že to neumíme?
