Rodiče 9 let vychovávají dítě bez určení pohlaví. Tají ho před celým světem

Když se v rodině narodí dítě, dojmou se i ti největší tvrďáci. Telefon vibruje, WhatsApp pípá, Facebook se plní oznámeními typu „Je to kluk!“ nebo „Naše princezna už je na světě!“ Je to rituál. Takový automatický, očekávaný, skoro povinný. Pohlaví dítěte je první informace, kterou svět dostane.

A pak je tu Kanada a jedno dítě, u kterého tahle věta prostě nezazněla. A to už 9 let.

V listopadu 2016 se v Britské Kolumbii narodilo dítě jménem Searyl Atli Doty. Nikdo ale neuvedl, jestli je to kluk, nebo holka. Rodiče se rozhodli, že právě tuhle kolonku ve formuláři nevyplní.

Podle nich není pohlaví něco, co by se mělo dítěti přidělovat při narození. Tvrdili, že až dítě vyroste, rozhodne se samo. Do té doby má zůstat neutrální, bez škatulek, bez očekávání.

Ideologie je to možná hezká, nebo minimálně zajímavá, ale v realitě dnešních dní a administrativy dosti problematická.

První problémy začaly už při vyplňování formuláře k rodnému listu. Ten byl jasný. Obsahoval i kolonku „pohlaví“ a u ní dvě možnosti: „M“ nebo „F“. Jasný pokyn: vyberte jednu z možností. Jenže rodiče nevybrali žádnou.

Tohle se ale úřadům nelíbilo. Rodný list totiž tuto kolonku vyplněnou mít musí a doteď se nikdo nepokusil odporovat. Rodiče však trvali na svém. Požadovali, aby v dokumentech pohlaví uvedeno nebylo. Argumentovali lidskými právy, identitou a svobodou dítěte rozhodnout o sobě samém. Úředníci mezitím listovali manuály, směrnicemi a zákony, které s takovou variantou prostě nepracovaly.

To, co zvenčí vypadá jako filozofická debata, se rychle změnilo v praktický problém. Bez rodného listu dítě oficiálně neexistuje. Nelze řešit ani zdravotní pojištění a další dokumenty.

Nakonec došlo na kompromis, který z případu udělal mediální bombu. Úřady povolily alternativní zápis a vydal dítěti rodný list bez tradiční kolonky pohlaví. Ale jen jako výjimku, a to velmi opatrně.

Výchova bez znalosti pohlaví nezní jako něco, k čemu by se dodával manuál. Rodiče neměli brožuru, tabulku ani plán na pět let dopředu. Měli jen jedno pevné rozhodnutí: nepředjímat.

Dítě nebylo oslovováno jako syn ani dcera. Žádný chlapeček, žádná holčička. Jazyk byl opatrný, neutrální, místy krkolomný a nutno říct, že to nebylo vůbec přirozené.

Oblečení nebylo rozdělené na růžové a modré hromádky. Bylo prostě oblečením. Stejně tak hračky – dítě mělo panenky i autíčka. Výběr měl být svobodný, i kdyby to znamenalo chaos.

Rodiče tvrdili, že dítěti nic neberou. Jen mu nevnucují roli, kterou si samo nevybralo. Žádná očekávání, žádné předpoklady, žádné „jednou budeš“.

Zvenčí to ale působilo spíš jako experiment. Každá návštěva, každé setkání, každá otázka mířila na totéž: „A je to kluk, nebo holka?“ Odpověď nepřicházela. A svět, zvyklý na rychlé škatulky, s tím měl problém.

Dítě si zatím hrálo, smálo se, rostlo. Neřešilo, co řeší dospělí, netrápily ho jejich otázky. Bylo to prostě dítě.

Dokud fungujete pouze doma, dá se hodně věcí obejít. Vlastní pravidla, vlastní jazyk, vlastní bublina. Jenže dřív nebo později dítě vyjde ven. A venku svět funguje jinak.

U lékaře padá otázka na pohlaví hned po otázce na jméno. Ve formuláři je hvězdička, která označuje povinné pole. Bez něj se dál nepokračuje. Počítač nechce filozofii, chce konkrétní odpověď. Buď, a nebo.

Rodiče znovu a znovu vysvětlují, že pohlaví neuvádějí. Někdy to projde, jindy ne. A systém často přemýšlí, co s tím.

Ve školce to bylo ještě složitější. Ne kvůli dětem, ty se neptají. Ty řeší, kdo má lopatku a kdo sušenku. Ptají se dospělí. Učitelé, ředitelé, administrativa. Ti všichni chtějí vědět, kam dítě patří. A odpověď „nikam a všude“ se špatně zapisuje.

A rodiče neustále bojují a řeší tady ta drobná tření. Každý papír a formulář je malý test trpělivosti a odhodlání. Stále ale trvají na tom, že chrání budoucnost dítěte. A ta ochrana má svou cenu. Čas, energii a neustálé vysvětlování.

Samozřejmě se případ zmedializoval a lidé se v tomto směru rozdělují do několika skupin. Někteří rodičům fandí a mluví o nesmírné odvaze stát si za svým a bojovat za to, co je podle nich pro dítě nejlepší. Jiní mluví o šílenství a touze po pozornosti. A další zase o tom, „kam ten svět spěje“ a „jak by to tady vypadalo, kdyby to dělal každý“.

Dítě roste, je mu už 9 let. Žije běžný život, chodí mezi ostatní děti, hraje si, učí se. Doteď stále ještě neoznámilo, kým je nebo kým se cítí být.

A tím to vlastně prozatím končí.

Nevíme, jak se dítě jednou bude identifikovat. Nevíme, jestli ho společnost brzy nezařadí sama s tím, jak se začne fyzicky vyvíjet jedním nebo druhým směrem. A nevíme ani, jak bude toto rozhodnutí svých rodičů zpětně vnímat.

Ale s tím žijeme všichni, kdo máme děti. Všichni jsme někdy stáli před rozhodnutími s dlouhodobým dopadem nebyli jsme si jistí. A ani my nevíme, jestli nám naše děti v budoucnu poděkují, nebo řeknou „Měli jste to udělat jinak.“ To je prostě rodičovství.