Nalila si do očí čistič odpadů, aby oslepla. Psychická porucha, kdy zdraví lidé touží po handicapu

Představte si, že se ráno probudíte, podíváte se na svou nohu a zaplaví vás vlna čiré hrůzy. Ne proto, že by byla zraněná nebo nemocná. Naopak, je naprosto zdravá, silná a funkční. Jenže váš mozek vám každou vteřinu dne s neúprosnou intenzitou našeptává, že tam ta noha nepatří. Že je to cizí předmět, parazit, kterého se musíte zbavit, abyste byli konečně kompletní.

Většina z nás vnímá pevné zdraví jako nejvyšší životní výhru. Pro lidi trpící vzácnou psychicko-neurologickou poruchou známou pod zkratkou BIID (Body Integrity Identity Disorder, česky Porucha integrity vnímání vlastního těla) je však zdravé tělo celoživotním vězením.

Aby dosáhli vytouženého handicapu a ulevili své trýzněné mysli, jsou schopni riskovat vlastní život. Výzkumy ukazují, že v jejich mozku existuje vrozená chyba – mapa těla, kterou si mozek projektuje, zkrátka neodpovídá realitě. A tito lidé pak udělají cokoli, aby realitu přizpůsobili své vnitřní mapě.

Jedním z nejmrazivějších a celosvětově nejznámějších příkladů toho, kam až dokáže porucha BIID člověka dohnat, je příběh Američanky Jewel Shuping. Její osud šokoval veřejnost a rozpoutal divoké debaty o hranicích lidské příčetnosti a lékařské etiky. Jewel totiž udělala něco, co je pro zdravého člověka naprosto nepochopitelné. Dobrovolně a vědomě se připravila o zrak.

Její touha přitom nebyla žádným náhlým zatměním mysli. Jewel už od svých tří nebo čtyř let cítila, že se měla správně narodit jako nevidomá. Jako malá holčička trávila hodiny tím, že v noci potmě chodila po domě. V dospívání pak začala nosit tmavé sluneční brýle a na veřejnosti se pohybovala výhradně se slepeckou holí.

Když bylo Jewel jednadvacet let, našla na internetu psychologa, jemuž se svěřila se svými starostmi. Ten jí však místo léčby navrhl, že jí pomůže její sen realizovat.

V osudný den jí tento lékař nakapal do obou očí agresivní čistič odpadů, vysoce koncentrovaný hydroxid sodný. Jewel později popsala, že bolest byla absolutně nesnesitelná. Chemikálie jí doslova leptala rohovky a tkáň v oku. V nemocnici, kam ji následně dopravili, se lékaři pokusili její zrak proti její vůli zachránit. Ta si ale přála, aby léčba selhala.

Trvalo to sice několik měsíců, než se zrak definitivně vytratil, ale její přání se splnilo. Dnes vidí pouze rozmazané šmouhy a je prakticky nevidomá. Když se jí novináři s odstupem let ptali, zda svého činu lituje, její odpověď šokovala svět: „Cítím, že takhle jsem se měla narodit. Když se ráno probudím a uvědomím si, že jsem slepá, zaplaví mě vlna absolutního štěstí a klidu.“

Osud britské vědkyně Chloe Jennings-White ukazuje jinou, neméně trýznivou tvář poruchy BIID. Její příběh ilustruje fenomén, kterému se v komunitě říká pretending, tedy dlouhodobé předstírání handicapu, jež postiženým umožňuje vůbec přežít v běžné realitě.

Chloe je vysoce inteligentní žena, vystudovala prestižní univerzitu v Cambridge a vybudovala si úspěšnou kariéru ve vědeckém výzkumu v USA. Navenek má všechno – intelekt, úspěch i plně funkční, zdravé tělo.

Jenže její mysl od útlého dětství odmítá nohy. Jako devítiletá záměrně sjela na kole z vysokého srázu s jediným cílem – zlomit si páteř a ochrnout od pasu dolů. Tehdy měla „smůlu“ a přežila bez trvalých následků. Později v dospělosti utrpěla vážné zranění při autonehodě a její první myšlenka v nemocnici patřila naději, že už nikdy nebude chodit. Když jí lékaři oznámili, že se plně zotaví, místo úlevy pocítila hluboké zklamání.

Aby se Chloe nezbláznila z neustálé úzkosti a deprese, našla způsob, jak svému mozku ulevit. V soukromí žije jako stoprocentní vozíčkářka.

Doma se pohybuje výhradně na invalidním vozíku. Když už musí chodit, používá speciální těžké ortézy, které jí pevně fixují kolena, aby jimi nemohla hýbat, a opírá se o berle. Fyzicky by sice mohla běžet maraton, ale psychicky jí pohyb na vozíku přináší nepopsatelnou úlevu. Sama to popisuje tak, že teprve když se posadí do vozíku, cítí se konečně ve své kůži a její úzkost jako zázrakem mizí.

Australan Nick O'Halloran desítky let trpěl pocitem, že jeho pravá noha k němu nepatří. Popsal to jako stav permanentního psychického mučení. Jako byste měli k tělu neustále pevně izolepou přilepený cizí, těžký předmět. Každou vteřinu, každý den. Tento stav ho dovedl k těžkým klinickým depresím. Věděl, že jediná věc, která by ho zachránila, je amputace.

Protože však v civilizovaném světě žádný chirurg zdravou končetinu neodoperuje, Nick se v naprostém zoufalství obrátil na internetové podsvětí. Na černém trhu nabídl v přepočtu zhruba půl milionu korun někomu, kdo tvrdil, že je ochotný mu nohu chirurgicky amputovat. Výsledek byl předvídatelný – dotyčný shrábl peníze a už se nikdy neobjevil.

Když selhala tato cesta, rozhodl se Nick pro děsivý domácí experiment. Vzal stříkačku a sám si do tkáně a cév pravé nohy aplikoval čistý alkohol. Doufal, že alkohol nenávratně zničí nervy a cévy, noha začne odumírat a lékaři v nemocnici ji budou muset v rámci záchrany jeho života amputovat.

Následovalo peklo. Noha mu šíleně natekla, zmodrala a Nick prožil dny nepředstavitelné fyzické bolesti. Lidské tělo je však až nečekaně houževnaté. I přes drastické poškození se Nickův organismus s otravou dokázal vyrovnat a tkáň nakonec zregenerovala. Noha zůstala na svém místě a zcela funkční.

Bezmoc, stud před okolím a naprosté zoufalství Nicka dohnaly až na samotný okraj. Musel opustit svou práci učitele a v naprosté izolaci se pokusil o sebevraždu. Tento tragický moment se ale stal bodem zvratu. Nick přežil a rozhodl se vyhledat odbornou psychologickou pomoc.

Dnes spolupracuje s vědci ve Skotsku, kteří se snaží pomocí stimulace mozku utlumit ty signály, jež mu jeho zdravou nohu neustále odcizují. Místo domácího mrzačení se rozhodl o BIID otevřeně mluvit v médiích, aby ukázal, že tito lidé nepotřebují odsuzování, ale urgentní vědeckou a lékařskou pomoc.

Tato medicínská realita staví lékaře a etiky před jedno z nejbrutálnějších dilemat současnosti. Základní lékařská přísaha zní: „Primum non nocere“ – Především neškodit. Žádný chirurg v civilizované zemi nesmí amputovat zdravou končetinu nebo záměrně oslepit pacienta. Bylo by to klasifikováno jako těžké ublížení na zdraví a trestný čin.

Jenže výše popsané příběhy (a nejen ty) ukazují odvrácenou stranu této etiky. Pokud lékaři odmítnou pacientům s BIID pomoci v bezpečném prostředí operačního sálu, pacienti se dříve či později pokusí zmrzačit vlastními silami. Používají k tomu suchý led, motorové pily, střelné zbraně, nebo toxické látky, čímž se vystavují obrovskému riziku bolestivé smrti na sepsi nebo vykrvácení.

Nabízí se tedy logická otázka: Je etičtější nechat pacienta, aby se v bolestech a zoufalství pokusil o sebevraždu či domácí amputaci na špinavé podlaze, nebo mu kontrolovaně, sterilně a humánně vzít nohu, a zachránit tak jeho psychiku a možná i život?