„Maminko, neboj, já ti neumřu,“ utěšoval 5letý Honzík svou vražedkyni, než zemřel

Honzík Rokos byl usměvavý blonďatý kluk, který měl celý život před sebou. Ti, kteří ho znali, na něj vzpomínají jako na bystré a neobyčejně hodné dítě. Díval se na svět s nekonečnou důvěrou a jeho smích dokázal prosvětlit i ten nejšedivější den.

Jeho rodiče, Roman Rokos a Antonie Stašková, se však časem odcizili. Po rozpadu vztahu nastal boj o to, v čí péči bude pětiletý chlapec vyrůstat. Ten byl svěřen do výhradní péče svého otce. Roman Rokos pro svého syna dýchal a snažil se mu vytvořit stabilní a bezpečný domov, kde by mohl zapomenout na neshody mezi dospělými.

Pak ale přišel květen roku 2007. Antonie Stašková si vyzvedla syna na pravidelnou, soudem posvěcenou návštěvu. Měl to být jen společný víkend s mámou. Jenže když nastal čas, kdy se měl Honzík vrátit domů k tátovi, nikdo nepřišel.

Zatímco policie v záznamech vedla Honzíka jako „pohřešovanou osobu“, pro pětiletého kluka začalo zvláštní, smutné dobrodružství. Červené osobní auto se stalo jeho celým světem. Už žádná vlastní postel, žádný teplý oběd u stolu. Místo toho jen zadní sedadla auta, která se stala ložnicí, jídelnou i hernou.

Antonie Stašková a její partner Pavel Grepl se rozhodli pro život mimo systém. Cestovali křížem krážem po republice, spali v lesích, na odlehlých parkovištích nebo v opuštěných chatách. Žili jako štvaná zvěř, myli se v ledových potocích, jídlo kradli v obchodech nebo vybírali z popelnic za supermarkety.

Honzík nebyl dítě, které by v autě plakalo, vztekalo se nebo se dožadovalo návratu k otci. Byl neuvěřitelně hodný. Své matce věřil každé slovo a „strejdu Pavla“ poslouchal na slovo. I když musel hodiny sedět v tichosti, i když měl hlad nebo mu byla zima, nedělal problémy.

Zatímco trojice v červeném autě kočovala z místa na místo, Honzíkův táta prožíval peklo. Sám pátral, sám zjišťoval svědectví a policii předával konkrétní tipy.

Atmosféra v autě se ale postupem času měnila. Peníze docházely a zima se blížila. Stašková s Greplem věděli, že Honzíka dříve nebo později budou muset vrátit. Jenže to Stašková nechtěla dopustit. Podle svých slov Honzíka milovala, ale svého ex nenáviděla mnohem víc.

V prosinci 2007 se naděje na záchranu definitivně rozplynula. Antonie Stašková a Pavel Grepl už nehledali cestu, jak přežít, ale jak ukončit život pětiletého chlapce, který jim v jejich očích začal „překážet“. To, co 9. prosince následovalo v lese, se do historie české kriminalistiky zapsalo jako jeden z nejvíce zrůdných činů vůbec.

Honzík až do poslední vteřiny nepochopil, že mu lidé, které miloval, chtějí ublížit. Když ho odvedli z červeného auta do mrazivého lesa, nebránil se. Dokonce i ve chvíli, kdy už byla v zemi vykopaná jáma, Honzík věřil, že je to jen další část jejich zvláštního života na cestě.

Jako první se vrahové pokusili o „čistou“ smrt. Pavel Grepl držel chlapce v autě na klíně – v pozici, která má být pro dítě symbolem největšího bezpečí. Honzík se ani nepohnul, když mu jeho vlastní matka, Antonie Stašková, začala do ruky bodat injekční stříkačku. Věřil jim. Myslel si, že mu pomáhají. Jenže v jehle nebyl lék, ale vzduch, který mu chtěli vpravit do žíly a tím ho usmrtit.

Když tato metoda selhala, protože minuli žílu, rozhodli se pro jiný způsob. Stašková odvedla chlapce k vykopanému hrobu, vzala nůž a svého syna dvakrát bodla do břicha. Honzík se v bolestech díval na svou matku. Naříkal, že ho to bolí, a pronesl slova, která vhánějí slzy do očí každému, kdo o případu slyšel: „Maminko, neboj, já ti neumřu.“ I v tuto chvíli, kdy z něj vyprchával život, chtěl svou matku utěšit. Viděl její „trápení“ a chtěl jí být oporou.

Jak později uvedl Grepl, bylo mu Honzíka líto, a proto se rozhodl, že ho udusí.

To, co následovalo po vraždě malého Honzíka, popírá veškeré zákony lidské psychiky.

Stašková s Greplem Honzíka zakopali v lese. Po dvou dnech se pro něj ale vrátili, údajně proto, aby se mohli rozloučit. Jeho bezvládné tělíčko naložili na zadní sedadla auta a vydali se opět na cestu křížem krážem po republice.

Vrcholem všeho byly Vánoce. Dvojice si v autě, které bylo nasáklé smrtí, udělala vlastní „svátky“. Dokonce slavili i u své příbuzné, a když se ptala na Honzíka, řekli, že je u kamarádky. Nůž, kterým dítě zavraždili, dál používali jako kuchyňský. Prostě jen otřeli krev a šli nakrájet chleba.

Jejich lhaní a hraní divadla skončilo až 28. prosince 2007, kdy si podezřelého červeného vozu konečně všimla policejní hlídka. Když policisté auto otevřeli, naskytl se jim pohled, na který do smrti nezapomenou.

V tu chvíli definitivně skončilo pátrání, ale i naděje Romana Rokose, že svého syna ještě někdy obejme. Pro vrahy začala cesta k soudu, pro Honzíka cesta poslední.

Soudní proces s Antonií Staškovou a Pavlem Greplem byl jedním z nejsledovanějších v historii novodobé české kriminalistiky. Veřejnost, otřesená detaily vraždy a neuvěřitelným cynismem vrahů, žádala nejvyšší možné tresty. V soudní síni zazněly znalecké posudky, které potvrdily to, co se zdálo nemožné, tedy že oba pachatelé byli při smyslech a jednali s mrazivým rozmyslem.

Rozsudky byly přísné, přesto pro mnohé, kteří znali Honzíkova poslední slova, nedostatečné. Antonie Stašková byla odsouzena k 24 letům vězení. Pavel Grepl k 20 letům.

Policie a úřady byly podrobeny tvrdé kritice za svou počáteční nečinnost a lhostejnost k otcovu volání o pomoc. Podle inspekce ale nikdo nijak nepochybil.

Antonie Stašková projevila lítost nad smrtí syna. Když se jí ale ptali, proč mu nepomohla, odpověděla „Zachránila bych ho, kdybych věděla, že mi ho nevezmou. Proč bych to ale dělala. Pořád mi ho někdo bral.“