Článek
Mýtus o éře gentlemanů má pachuť smrti
Když se dnes řekne první republika, většině z nás se vybaví elegantní prvorepublikové vily, naleštěná auta, noblesní kavárny s vůní čerstvé kávy a prvotřídní etiketa. Masarykovo Československo si v mysli hýčkáme jako ostrůvek kultivovanosti, prosperity a demokracie v srdci Evropy. Jenže tenhle půvabný obrázek, vystřižený ze starých filmů pro pamětníky, má své drsné, byť pečlivě skrývané pozadí.
Mimo světla pražských bulvárů totiž existovala jakási paralelní realita. Svět, kde lidé žili v nepředstavitelné bídě, v zimě se netopilo a jediná chyba míchala karty na celý život. Tím nejhorším, co se mohlo mladé ženě v tehdejším světě přihodit, nesporně bylo otěhotnění mimo manželství.
Dnešní optikou jde o banalitu, v meziválečném období však šlo o okamžitý společenský rozsudek. Pokud svobodná dívka, nejčastěji chudá služka z měšťanské domácnosti, švadlena nebo dělnice přivedla na svět nemanželské dítě, ztratila prakticky všechno.
Byla vyhozena z práce na hodinu. Měšťanská rodina, u které sloužila, si přece nemohla špinit pověst morálním pokleskem pod vlastní střechou. Vlastní rodina se od ní z hanby často odvrátila a na ulici se ocitla bez prostředků, bez střechy nad hlavou a v náručí s dítětem, které bylo pro tehdejší společnost stigmatem.
Muž, který dítě zplodil, z celé situace téměř vždy odešel bez ztráty kytičky. Žena zůstala sama. A právě na tomto zoufalství a bezvýchodnosti vyrostl v pražských uličkách neuvěřitelně výnosný a děsivý byznys, který stál životy stovky nevinných a mnohdy zdravých novorozenců.
První zastávka u Apolináře: Masky na obličeji a tajemství za zdmi porodnice
Symbolickým počátkem tohoto dramatu byla budova Zemské porodnice u Apolináře. Právě sem směřovaly kroky většiny těhotných žen z Prahy i širšího okolí, které se ocitly v úzkých.
Nemocnice totiž nabízela něco, co v tehdejším světě mělo cenu zlata – diskrétnost. Fungovalo zde takzvané tajné oddělení, kde mohla žena porodit pod cizím jménem, případně s obličejem zakrytým škraboškou, aby její identita zůstala skryta i před samotným personálem.
Foto: Ilustrační
Prostředky na zaplacení takového porodu dívkám častokrát poskytli sami vysoce postavení otcové (měšťané, továrníci či studenti z bohatých rodin), pro které to byla nejlevnější cesta, jak zamést hřích pod koberec a vyhnout se skandálu.
Jakmile však novopečená matka opustila brány ústavu, veškerá ochrana a anonymita skončily. S novorozencem v náručí stála na chodníku a věděla, že zpátky do služby ani do nájemního bytu s ním nesmí. Pokud nechtěla skončit na úplném dně nebo v řece, musela vyřešit jedinou otázku: Kam s ním?
Cesta po Nuselských schodech a obchod s dětským osudem
Od bran porodnice vedla pro většinu těchto žen jediná cesta, a to dolů po dlouhých Nuselských schodech. Ty tenkrát netvořily jen fyzickou spojnici mezi Novým Městem a Nuselským údolím, ale představovaly pomyslný práh mezi dvěma světy. Nahoře zůstávala nablýskaná Praha s kavárnami a salóny, dole v údolí se otevírala syrová realita přeplněných pavlačových domů, vlhkých bytů a chudinských kolonií.
Právě tam fungovala síť neoficiálních „pěstounských“ bytů. Získat kontakt na ženu ochotnou vzít si dítě „na vychování“ nebylo nijak složité. Inzeráty se točily v dobovém tisku pod nenápadnými formulacemi o „vřelé mateřské péči za mírný poplatek“, případně fungovala šeptanda přímo mezi služebnictvem.
Upozorňujeme orgány péče o mládež na rozmohlý nešvar v denním tisku, kde se pod rouškou lidumilnosti nabízejí soukromé osoby k převzetí dětí do trvalé péče za jednorázové vyrovnání. Za těmito inzeráty se téměř bezvýhradně skrývají staré firmy pokoutného andělíčkářství, které spekulují s neštěstím svedených matek. Nový zákon jasně praví, že takové zprostředkování bez povolení úřadů je trestné.
Setkání probíhalo rychle a bez zbytečných otázek. Matka odevzdala uzlíček s novorozencem a zchudlé pěstounce vyplatila jednorázový poplatek. Většinou šlo o několik stovek korun, což pro dívku znamenalo veškeré její těžce uspořené peníze. Výměnou získala ujištění, že o dítě bude dobře postaráno.
Jakmile se však za matkou zavřely dveře pavlačového bytu, začínal pro dítě boj o přežití, který nemělo šanci vyhrát.
Jak fungovaly „Továrny na andělíčky“?
Zatímco klasické andělíčkářky prováděly nelegální a často nebezpečné potraty, na nuselských pavlačích vládl jiný druh řemesla. Zdejším pěstounkám se v policejních mluvách přezdívalo „výrobkyně andělíčků“ nebo „andělské pěstounky“.
Děti v těchto bytech systematicky chřadly. Pěstounky je krmily jen naprosto nedostatečnou stravou, nejčastěji moučnou kaší vařenou ve vodě, zkaženým mlékem nebo pouhým odvarem ze sacharinu. Aby hladové a dehydratované děti neplakaly a nerušily sousedy v domě, používala se osvědčená praktika – namáčení dudlíků do silného odvaru z makovic.
Makový odvar působil jako spolehlivé sedativum. Děti po něm hodiny spaly, postupně se dostávaly do stavu chronické otravy opiem a postupně umíraly. Přivolaný lékař pak do úmrtního listu jako příčinu skonu nejčastěji zapsal „celkovou slabost“, „vrozenou neschopnost života“ nebo „akutní katar žaludku“. V době, kdy byla kojenecká úmrtnost obecně vysoká, nikdo nic hlouběji nezkoumal.
Když se jí soudce tázal, proč nevolala k nemocným dětem lékaře, odpověděla chladnokrevně, že děti byly od narození neduživé a že jim nebylo pomoci. Lékařští znalci však prokázali, že šlo o zdravé děti a ukrutné hladovění.
Lhostejnost společnosti, vrahové byli všichni a nikdo
Nejznepokojivější na celém tomto soukolí nebylo jen chování samotných pěstounek, ale hluboká lhostejnost okolí. Sousedé na pavlačích velmi dobře věděli, co se za dveřmi těchto bytů děje. Vídali neznámé dívky přicházet s uzlíčkem v náručí a odcházet s prázdnýma rukama. Slyšeli slabý, postupně utichající dětský pláč. Nikdo ale nic nenahlásil.
Úřady i policie dlouho zavíraly oči. Společnost nemanželské děti vnímala jako morální skvrnu a státní aparát neměl vůli kontrolovat tisíce soukromých bytů. Otce nehledal nikdo.
Zlom přišel až na přelomu 20. a 30. let pod tlakem narůstajících skandálů, otřesných odhalení v tisku a neúnavné práce pokrokových lékařů či právníků. Klíčovým krokem bylo zpřísnění legislativy o takzvané ochraně dětí v cizí péči.
Stát postupně zavedl povinnost každé pěstounství oficiálně hlásit a zřídil síť obvodních sociálních pracovnic, takzvaných ochránkyň dětí. Ty získaly právo provádět neohlášené kontroly přímo v bytech, prověřovat zdravotní stav novorozenců i čistotu prostředí.
Konec nekontrolovanému byznysu zasadila také reformovaná péče o matku a dítě a rozvoj sítě oficiálních kojeneckých ústavů. Jakmile do temných nuselských pavlačí vstoupila úřední kontrola a trestní postihy, tyto „továrny na andělíčky“ konečně ztratily svou živnou půdu.
Zdroje:
Odkazy:
Dobový tisk:
Národní listy, 1913
Právo lidu, 1922
Lidové noviny
