Článek
Smrt na rukou lékařů nejen v pražských porodnicích
V polovině 19. století byla medicína na vzestupu, ale na porodních sálech vládla hrůza. Úmrtnost na takzvanou horečku omladnic dosahovala v některých nemocnicích až 30 %. To znamená, že každá třetí žena, která překročila práh ústavu, se už domů nevrátila.
Situace byla tak děsivá, že ženy na kolenou prosily, aby mohly porodit raději na ulici. Tradovalo se totiž, že pouliční porody jsou bezpečnější. A dokonce tehdejší doktoři věřili, že horečku způsobuje špatný vzduch nebo psychický šok z vyšetření. Nikoho nenapadlo, že největší nebezpečí představují sami lékaři.
Ti totiž běžně prováděli dopoledne pitvy zemřelých pacientů a s rukama, které si jen zběžně otřeli do kapesníku (nebo vůbec), odcházeli rovnou vyšetřovat rodící ženy. Právě tento „mrtvolný jed“, jak mu později začal říkat Ignác Semmelweis, vnášeli přímo do těl matek, které neměly šanci se bránit.
Krutá zkušenost, která odhalila pravdu
V roce 1847 si ve Vídeňské všeobecné nemocnici doktor Ignác Semmelweis všiml něčeho, co nedávalo smysl. V jeho nemocnici fungovala dvě oddělení. Na prvním rodily ženy za asistence lékařů a studentů medicíny a úmrtnost tam byla děsivá. Na druhém oddělení rodily ženy v péči porodních bab a tam se téměř neumíralo. Ženy to věděly a u dveří učených lékařů doslova plakaly hrůzou.
Rozuzlení přišlo s tragédií. Semmelweisův přítel, profesor soudního lékařství, se během pitvy nešťastně řízl do prstu. Zemřel za pár dní se stejnými příznaky, jaké měly umírající matky. Semmelweisovi to v tu chvíli došlo. Lékaři přenášejí smrt z pitevny přímo na porodní sály.
Okamžitě nařídil revoluční opatření: každý, kdo přichází z pitevny, si musí ruce vydrhnout roztokem chlorového vápna. Výsledek byl okamžitý a šokující. Úmrtnost klesla z 18 % na necelá 2 %. Místo vděku se ale dočkal jen nenávisti a posměchu.
Pýcha pánů doktorů nad životy matek
Pro tehdejší lékařské kapacity byla Semmelweisova teorie urážkou. Představa, že by ruce váženého gentlemana a učence mohly být špinavé nebo dokonce smrtící, byla pro mnoho lékařů nepřijatelná. „Lékař je gentleman a gentlemanovy ruce jsou čisté,“ zněl jeden z tehdejších argumentů.
Kolegové se mu vysmívali, sabotovali jeho nařízení a tvrdili, že horečku omladnic způsobuje „miasma“ (špatný vzduch) nebo strach z kněze, který v nemocnici zvonil umíráčkem.
Semmelweis se stal v lékařských kruzích vyvrhelem. Frustrace a zoufalství z toho, že jeho kolegové dál „vraždí“ ženy svou ignorancí, ho nakonec stála duševní zdraví.
Foto: Ilustrační
Ironie osudu a smrt v blázinci
Semmelweisův příběh končí tak temně, že by to nevymyslel ani nejlepší scénárista. Muž, který zasvětil život boji proti smrti a hlouposti svých kolegů, nakonec psychicky zkolaboval. Byl to důsledek neustálého boje s větrnými mlýny. Nemohl unést, že lékaři dál odmítají mýt si ruce, zatímco na sálech zbytečně umírají další a další ženy.
V roce 1865 ho přátelé pod záminkou prohlídky nové nemocnice vlákali do ústavu pro choromyslné v Döblingu u Vídně. Když Semmelweis pochopil, že jde o past a že ho tam chtějí zavřít, pokusil se o útěk. Došlo k potyčce se zřízenci, při které byl brutálně zbit.
Ironie osudu byla dokonána o pár dní později. Semmelweis při rvačce utrpěl zranění na ruce, do kterého se mu dostala infekce – ta samá septická nákaza, před kterou celý život varoval. Zemřel ve věku 47 let v naprosté izolaci na následek sepse (otravy krve).
Trvalo další desítky let, než mu svět dal zapravdu a začal ho uctívat jako „Zachránce matek“.
Mladí pražští lékaři a jejich tichá revoluce proti autoritám
Zatímco staří profesoři na pražské fakultě Semmelweisovy dopisy o čistotě rukou s úšklebkem zahazovali, u mladších lékařů a asistentů zasel pochybnost. A v 50. letech 19. století se v Praze zformovala skupina mladých mediků, kteří už odmítali přihlížet zbytečnému umírání.
Tito mladí muži začali provádět „partyzánskou medicínu“. Protože jejich nadřízení oficiálně mytí rukou nenařídili a považovali ho za ztrátu času, mladí asistenti si začali nosit vlastní nádoby s chlorovým vápnem a ruce si drhli tajně nebo pod záminkou, že se chtějí zbavit „pitevního zápachu“.
Když se pak ukázalo, že na pokojích, které měli pod správou tito „rebelové“, úmrtnost zázračně klesá, začalo se o tom mezi pražskými lékaři šeptat. Právě tato mladá generace, která se nebála jít proti zkostnatělým autoritám, nakonec Semmelweisův odkaz v Praze zachránila.
Trvalo sice ještě pár let, než se z „mytí rukou“ stala v Praze povinnost, ale bez odvahy těchto mladých asistentů, kteří riskovali svou kariéru proti názorům svých profesorů, by se v českých porodnicích umíralo mnohem déle.
