Článek
Konec ranních nevolností v těhotenství
Píše se rok 1954. V německém městečku Stolberg se v laboratořích farmaceutické firmy Chemie Grünenthal zrodila látka s názvem thalidomid. Původně vědci hledali nové antihistaminikum, ale objevili něco úplně jiného – látku, která spolehlivě tlumila úzkost, napětí a navozovala hluboký spánek.
Když se lék v roce 1957 dostal na trh pod obchodním názvem Contergan, způsobil revoluci. Reklamní kampaně ho prezentovaly jako naprostý průlom. V době, kdy byly uklidňující léky často nebezpečné a hrozilo u nich předávkování, byl thalidomid prezentován jako zázrak: „Bezpečný jako kostka cukru.“ Tvrdilo se dokonce, že je netoxický i v extrémních dávkách.
Brzy si ale lékaři i pacientky všimli zajímavého „vedlejšího účinku“. Lék dokonale potlačoval ranní nevolnosti v těhotenství. Pro tisíce žen, které trápily první měsíce gravidity, to bylo vysvobození. Contergan se stal v Německu volně prodejným lékem a brzy se rozšířil do více než 40 zemí světa.
Věda tehdy věřila v jedno neotřesitelné dogma, a to, že placentární bariéra je nepropustná. Panoval obecný vědecký konsenzus, že žádný lék podaný matce nemůže proniknout k plodu a ublížit mu. To připravilo scénu pro největší medicínskou tragédii 20. století.
Šok v porodnicích a generace bez končetin
První varovné signály přišly nenápadně. Na Vánoce roku 1956 se v rodině zaměstnance firmy Chemie Grünenthal narodila dcera bez uší. Tehdy se to označilo za náhodu. Jenže v roce 1958 se začala situace dramaticky stupňovat.
Na svět přicházely děti, které vypadaly jako z jiného světa. Trpěly takzvanou fokomelií. Měly dlaně vyrůstající přímo z ramen nebo chodidla připojená přímo k pánvi. Mnohým chyběly ušní boltce, měly poškozené oči nebo vážné vady vnitřních orgánů.
Lékařská komunita byla v naprostém chaosu a hledal se viník. Byla to nová forma radioaktivního spadu z testů atomových bomb? Mohl za to nový typ postřiku v zemědělství? Nebo se snad šířil neznámý virus?
Průlom přišel až v roce 1961. Dva muži – německý pediatr Widukind Lenz a australský gynekolog William McBride – nezávisle na sobě vyslovili děsivou hypotézu. Všimli si, že matky těchto dětí mají jedno společné, a to, že v kritické fázi těhotenství užívaly Contergan.
Ukázalo se, že stačila jediná tableta užitá mezi 20. a 36. dnem po početí, aby došlo k nenapravitelnému poškození plodu. V tomto krátkém okně se totiž vyvíjejí základy končetin a orgánů. Thalidomid v těle matky zablokoval růst nových cév u plodu, čímž doslova zastavil vývoj rukou a nohou v čase.
Než byl lék v listopadu 1961 stažen z německého trhu (v jiných zemích to trvalo i o několik měsíců déle), narodilo se po celém světě odhadem 10.000 až 15.000 postižených dětí. Polovina z nich zemřela krátce po porodu.
Typické postižení končetin způsobené thalidomidem.
A jak to bylo u nás?
Zatímco se západní svět potácel v chaosu a v USA se díky odvaze jediné úřednice, Frances Kelseyové, podařilo katastrofu téměř úplně zastavit, socialistické Československo se tvářilo, že thalidomid neexistuje. Oficiální propaganda využívala Contergan k očernění „prohnilého a ziskuchtivého Západu“, který neváhá obětovat zdraví dětí pro peníze. Jenže pravda byla mnohem složitější a pro tehdejší režim nepohodlná.
Přestože thalidomid nebyl v ČSSR v běžné prodejní síti, do země se dostával neoficiálními cestami. Lidé, kteří měli tu výsadu a mohli cestovat na západ (diplomaté, sportovci nebo umělci) lék vozili svým manželkám jako „luxusního pomocníka“ na ranní nevolnosti. Další balení přicházela v zásilkách od příbuzných z emigrace, kteří chtěli svým blízkým v dobré víře ulevit od trápení.
I u nás se tak začaly rodit děti s nevysvětlitelnými deformacemi. Stát se k nim ale postavil s krutou lhostejností. Místo pomoci a přiznání, že se lék dostal i k nám, se o těchto případech mlčelo. Postižené děti se často odsouvaly do ústavů, mimo zraky veřejnosti, aby nenarušovaly obraz „zdravé socialistické společnosti“.
Ponaučení vykoupené bolestí
Katastrofa, která na přelomu 50. a 60. let otřásla světem, měla za následek jednu z nejzásadnějších změn v dějinách moderní medicíny. Do té doby byly testy léků na březích zvířatech naprostou výjimkou. Thalidomid toto dogma rozmetal na prach. Právě kvůli němu dnes musí každý nový lék projít drastickými testy na teratogenitu (schopnost způsobit vývojové vady), než se vůbec přiblíží k lékárenským regálům.
Pro oběti samotné však náprava přicházela jen pomalu. Firma Chemie Grünenthal se poprvé oficiálně omluvila až v roce 2012, tedy neuvěřitelných 50 let po stažení léku z trhu.
„Děti thalidomidu“ jsou dnes lidé v důchodovém věku. Celý život se museli potýkat s tělesným postižením v neustále se měnícím světě, učili se psát nohama, řídit speciálně upravená auta a bojovat o své místo ve společnosti.
Paradoxem historie je, že thalidomid z medicíny nezmizel. Dnes se pod přísným dohledem používá k léčbě některých typů rakoviny (mnohotného myelomu) nebo lepry. Ukázalo se, že to, co bylo pro plod smrtící, tedy schopnost blokovat růst cév, je v boji proti nádorům mocnou zbraní.
Hranice mezi zázračným lékem a jedem je někdy velmi tenká a slepá důvěra v neomylnost vědy a korporací se může změnit v tragédii, jejíž jizvy nezahojí ani čas.
