Článek
„Unesli mi dceru“
Je čtvrtek 5. září 1996, krátce před desátou večer. Na policejní služebnu v Jeseníku vchází zděšený Jaroslav Planý a hlásí, že mu unesli dceru.
Podle jeho slov vzal neznámého stopaře, který ho v lesích poblíž Rejvízu napadl a přímo z auta mu unesl jeho čtyřletou dceru Karolínku. Pachatele však nedokáže moc dobře popsat. Tvrdí, že se probral vedle auta a nic víc si nepamatuje. Dcera už byla pryč.
Reakce policie je okamžitá. Rozjíždí se jedna z největších pátracích akcí v historii regionu. Do terénu vyrážejí hlídky, psovodi i lesníci, uzavírají se hranice. Každému je jasné, že v členitém terénu Jeseníků hraje roli každá minuta. Čím déle je dítě v lese, tím menší je šance na jeho záchranu.
První zlom přichází ve chvíli, kdy na tu samou služebnu dorazí švagr Jaroslava Planého. S sebou nese igelitovou tašku a v ní věc, která celou verzi o stopaři okamžitě rozmetá na kusy. Nelegálně drženou pistoli.
„Předal jsem ji emigrantům“
Policisté měli v rukou zbraň a svědectví příbuzných, které bylo v přímém rozporu s tím, co jim Planý tvrdil před chvílí. Švagr totiž vypověděl, že se mu Planý přiznal k vraždě Karolínky.
Když Jaroslav Planý pochopil, že historka se stopařem neobstojí, přišel s novou verzí. Tentokrát žádné násilí. Tvrdil, že dceru dobrovolně předal známým – emigrantům z Ameriky, kteří ji prý odvezli do bezpečí za oceán.
Zkušeným kriminalistům to ale nedávalo smysl.
Každá prověrka jeho slov vedla do slepé uličky. Policie sice oficiálně dál pracovala i s verzí, že Karolínka může být v zahraničí, ale smyčka kolem otce se utahovala. Zatímco lesníci a dobrovolníci dál marně prohledávali okolí Rejvízu, na služebně došlo k incidentu.
Během jednoho z výslechů využil Planý chvilkové nepozornosti policisty. Vyskočil na židli, pak na stůl a vší silou proskočil zavřeným oknem ve druhém patře budovy. Po pádu na beton skončil se zlomeným obratlem a otřesem mozku v nemocnici. Pro vyšetřovatele to byl to čirý akt zoufalství člověka, který věděl, že jeho plán na zmizení dcery se hroutí a on nedokáže čelit následkům.
„Když ne já, tak nikdo“
Zatímco se Planý v nemocnici zotavoval ze zranění po skoku z okna, vyšetřovatelé začali rozplétat nitě jeho soukromého života. Nedokázal se smířit s rozvodem a faktem, že Karolínka žije s matkou. Boj o dítě pro něj nebyl snahou o její štěstí, ale válkou, kterou hodlal vyhrát za každou cenu.
Kriminalisté se při pátrání v minulosti dostali až k šokujícímu svědectví pracovnice úřadu, se kterou Planý jednal jen tři týdny před osudným dnem. Právě tam padla věta, která se později stala klíčem k celému případu. V návalu vzteku tehdy prohlásil: „Pokud ji nebudu mít já, nebude ji mít ani ona.“
V tu chvíli se pohled na celé dívčino zmizení definitivně změnil. Už to nebyl jen neúspěšný únos nebo nešťastná náhoda. Pro vyšetřovatele to byl jasný důkaz o předem promyšleném plánu. Bylo jim jasné, že Planý svou čtyřletou dceru zastřelil.
Rozsudek bez doznání
I přes chybějící přímý důkaz – tělo oběti – se vyšetřovatelé rozhodli Jaroslava Planého obžalovat z vraždy. Spis stál na uzavřeném kruhu nepřímých důkazů: svědectví příbuzných o jeho doznání v osudnou noc, nálezu pistole, vražedném motivu a jeho vlastním zkratkovém jednání.
15. září 1999 vynesl Krajský soud v Olomouci konečný verdikt. Jaroslav Planý byl uznán vinným z vraždy své dcery a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 13 let.
Jaroslav Planý svou vinu u soudu nikdy nepřiznal a po celou dobu trvání trestu odmítal prozradit, co se s Karolínkou skutečně stalo. Svému okolí i spoluvězňům dál opakoval verzi o tom, že dcera žije v zahraničí.
Co skrývají Mechová jezírka na Rejvízu?
Karolínčino tělo se nikdy nenašlo. Tato nejistota byla nejtěžší pro její matku Bohdanu. Zatímco policie skládala mozaiku vraždy, ona se až do poslední chvíle upínala k naději, že se mýlí. Nedokázala uvěřit, že by otec mohl své vlastní dceři skutečně ublížit.
„Pořád jsem doufala a věřila, že ji jen někde schoval. Že mi chce jen ublížit tím, že ji neuvidím, ale že by jí neublížil,“ vracela se později k tehdejším pocitům.
Vyšetřovatelé však v této verzi viděli jen další krutou hru. Pokud by Planý dceru skutečně jen někam schoval, proč by se pokoušel o sebevraždu skokem z okna? Proč by si vymýšlel absurdní historky o stopařích? Všechny indicie – od nalezeného jehličí v autě, přes balistiku a krev na oblečení až po psychologický posudek – ukazovaly k jedinému, tragickému konci.
Kriminalisté byli a dodnes jsou přesvědčeni, že Jaroslav Planý využil své znalosti prostředí Rejvízu a Karolínčina těla se zbavil právě někde v Mechových jezírkách. Věděl, že pokud tělo ukryje hluboko do rašeliniště nebo pod spleť kořenů v bažině, nikdo ho nenajde. A taky nenašel.
