Článek
Když se děti sbírají jako limitované edice kabelek
Představte si klasický scénář: potkáte muže svých snů, přeskočí jiskra a začnete plánovat společnou budoucnost. Většina párů v této fázi řeší hypotéku nebo barvu závěsů v obýváku..
Když ale tehdy jednadvacetiletá ruská rodačka Kristina potkala tureckého milionáře Galipa Ozturka, jejich plány byly, řekněme, trochu velkorysejší. Spojila je totiž hluboká, čistá a penězi poháněná láska k dětem.
A protože Galipovy účty vykazovaly solidní přetlak a Kristina měla slabost pro megalomanské projekty, rozhodli se, že nezůstanou při zemi. Vyhlásili cíl, ze kterého by většinu lidí trefil šlak: pořídit si rovných 105 dětí.
Brzy se ale ukázal drobný logistický zádrhel. Lidská biologie je trestuhodně neefektivní a odnosit takové množství potomků by Kristině trvalo skoro jedno století kontinuálního těhotenství (pokud by měla jednočetná těhotenství). Jenže když máte na účtu miliony, nebudete se přece zdržovat evolučními limity. Pokud si můžete domů objednat jídlo nebo oblečení, proč byste si stejným způsobem nezařídili rodinu?
Pár proto bleskově najal celou armádu náhradních matek. V Gruzii je náhradní mateřství legální a komerčně velmi dobře fungující byznys, takže stačilo podepsat smlouvy, zaplatit v přepočtu cca 200.000 korun každé a byznysplán mohl začít běžet na plné obrátky.
Během necelých dvou let se jejich luxusní sídlo zaplnilo jednadvaceti novorozenci. Kristina tak dosáhla světového unikátu: stala se z ní vícenásobná matka v rekordním čase, aniž by jedinkrát porodila.
Generální ředitelka korporátu Rodina
Ukočírovat jednadvacet stejně starých dětí (plus jedno starší z Kristinina předchozího vztahu) ale čistě lidsky nejde. Kristina proto zavedla režim, za který by se nemusela stydět ani elitní vojenská jednotka. Zapomeňte na to, že by se miminko nakrmilo prostě proto, že má hlad. Kdepak. Všechno mělo svůj pevný řád, tabulky a procesy.
Aby se z toho mladá influencerka nezbláznila, najala si armádu chův pracujících na nonstop směny. Tyto placené tety měly k dispozici interní manuály, každá musela do sdílených deníků zapisovat každý gram zkonzumované kaše, každý mililitr vypitého mléka, přesnou stopáž spánku a – abychom byli dostatečně romantičtí – samozřejmě i přesnou konzistenci a frekvenci obsahu plen.
Kristina pak celému tomuhle kolosu velela z pozice generální ředitelky. Na Instagramu sice pózovala s dětmi v dokonale barevně sladěných oblečcích, ale její reálná práce spočívala spíš v HR managementu, kontrole excelových tabulek a plánování směn.
A tady přichází na řadu ta drobná psychologická matematika, kterou Kristina ve svém nadšení pro hromadné nákupy zřejmě nedomyslela. Den má pro každého stále jen 24 hodin, bez ohledu na to, kolik máte peněz. Když od toho odečteme čas na spánek, jídlo a focení selfíček na sociální sítě, zbude nám pro každé z 22 dětí zhruba 10–15 minut individuální pozornosti denně. 10–15 minut na to, aby máma budovala to pověstné hluboké mateřské pouto.
Nabízí se tedy otázka: Je tohle ještě vůbec rodina? Nebo jde o drahý sociální experiment, kde děti slouží jako roztomilé živé rekvizity pro sbírání lajků a plnění osobního megaprojektu?
Když tátu (a hlavního sponzora) odvede zásahovka
Všechno to ovšem mělo jeden drobný háček. Systém totiž fungoval na principu, který zná každý majitel luxusního auta: provoz je extrémně drahý a nádrž musíte neustále doplňovat. Platy pro 16 chův, hory plenek, hektolitry umělého mléka a údržba domu spolykaly v přepočtu miliony korun ročně.
Jenže v květnu 2022 do téhle nablýskané insta-pohádky vtrhla realita v podobě gruzínského protidrogového a protikorupčního komanda. Výsledkem policejní razie bylo zatčení hlavy rodiny a následný rozsudek, který Galipa poslal na osm let do vězení za ilegální držení drog, psychotropních látek a přidružené finanční delikty jako praní špinavých peněz.
Kristině zbyly jen oči pro pláč, obří dům, hromada nevyřízených faktur a – abychom nezapomněli – 22 dětí, které zrovna vcházely do toho nejlepšího věku, kdy intenzivně objevují svět a testují nervovou soustavu dospělých. Kristina najednou zjistila, jaké to je, když vám z prosperujícího rodinného podniku náhle zmizí majoritní akcionář a vy musíte tenhle rozjetý kolos uřídit z jednoho skromného influencerského platu.
Galip sice dostal 8 let „natvrdo“, ale v roce 2025 byl propuštěn. Penězovody se tedy opět propojily, chůvy dostaly zaplaceno a instagramový algoritmus mohl začít slavit návrat krále.
Byla by adopce málo nóbl?
Při pohledu na tuhle hromadnou dětskou výrobu se ale člověk neubrání jedné zásadní etické otázce. Pokud má někdo na účtu zbytečné miliony a jeho srdce údajně tak strašně přetéká láskou, že touží naplnit svůj domov stovkou dětských duší, proč sakra nejde radši do adopce? Světové sirotčince jsou plné dětí, které zoufale potřebují domov a stabilní zázemí.
Místo toho, aby manželé pomohli bytostem, které už na světě jsou a trpí, raději investovali do zakázkové výroby zcela nových „produktů“. To jen potvrzuje, že tady nešlo o filantropii nebo mateřský pud, ale o čistý, bezohledný egoismus, kde se lidský život stal jen dalším doplňkem k luxusnímu životnímu stylu.
Celý příběh Kristiny Ozturk a její „instantní“ rodiny tak zůstává jedním z nejextrémnějších sociálních experimentů naší doby. Ukazuje fascinující a zároveň trochu děsivý svět, kde se z rodičovství stal spotřební artikl. Svět, kde si díky neomezenému rozpočtu můžete objednat 21 dětí na zakázku a pak vesele postovat dokonale nastajlované rodinné fotky.
Otázkou zůstává, co tenhle megalomanský projekt udělá s psychikou dvaadvaceti dětí, které vyrůstají v podstatě v korporátním režimu plném chův a tabulek, kde mámu vidí jen při „práci“ na fotkách a streamech pro algoritmy.
