Shein vs. H&M – Kupujeme si jen čisté svědomí

V posledních letech se z Temu a Shein staly symboly všeho, co je na módním průmyslu špatně. Rychlá výroba, extrémně nízké ceny, špatné pracovní podmínky, kopírování designů a špatná kvalita materiálů.

Odsoudit Temu nebo Shein je jednoduché. Nevyžaduje to hlubší znalost dodavatelských řetězců ani složité přemýšlení o tom, odkud naše oblečení pochází. Stačí říct: „U nich bych si nic nekoupila.“ A pocit, že jsme se zachovali správně, je na světě.

Právě tady ale začíná být situace zajímavější. Upřímně, morální postoj, který nás nestojí žádné nepohodlí, není příliš náročný. Nevyžaduje změnu nákupních návyků, omezení spotřeby ani vzdání se levné módy jako takové. Znamená jen přesunout nákup jinam, ideálně ke značce, která působí důvěryhodněji, kvalitněji a civilizovaněji. Nebo se tak aspoň prezentuje.

Fast fashion jako model tím ale nezmizí. Pouze změní tvář.

Místo anonymní aplikace nastoupí známý obchod v nákupním centru. Místo podezřele nízké ceny přijde o něco vyšší částka, která vzbuzuje dojem, že za ní musí stát lepší podmínky, lepší materiály a férovější výroba. A především lepší pocit.

Pocit, který nám umožní říct si, že problém jsme vyřešili. Že my přece „nakupujeme jinak“. Jenže otázka zní, jestli jsme skutečně změnili způsob, jakým o oblečení přemýšlíme, nebo jen vyměnili značku, která nám dává morální komfort.

A právě na tomhle bodě stojí celé téma fast fashion mnohem víc, než se může zdát.

Kritika Temu a Shein má reálný základ. Nejde jen o pocit nebo předsudek vůči „levným čínským e-shopům“. V jejich případě se skutečně opakovaně objevují problémy, které nelze ignorovat.

Model ultra rychlé módy, na kterém tyto platformy fungují, je extrémní. Nové produkty vznikají a mizí v řádu dnů, někdy hodin. Tlak na cenu je obrovský a transparentnost výroby minimální. To samo o sobě vytváří prostředí, ve kterém je velmi obtížné zajistit důstojné pracovní podmínky, kontrolu dodavatelů i kvalitu materiálů.

U Shein se navíc nejedná jen o obecná podezření. Firma čelila konkrétním soudním sporům kvůli kopírování designů, byla pokutována za klamavé slevy a sama přiznala případy dětské práce ve svém dodavatelském řetězci. U Temu se objevují problémy s bezpečností výrobků, toxickými látkami i nulovou otevřeností vůči nezávislým auditům.

Tyto kauzy jsou zdokumentované, veřejné a často i mediálně velmi viditelné. Právě proto se z Temu a Shein staly symboly „toho špatného“ v módním průmyslu.

Ale kritizujeme skutečně fast fashion jako systém, nebo jen její nejviditelnější a nejméně sympatickou podobu?

Jakmile se ale podíváme za samotné značky a začneme se zajímat o to, jak fast fashion skutečně funguje, začne se obraz komplikovat. Protože Temu ani Shein nevymyslely tlak na cenu, rychlost ani objem výroby. Tyto principy tu byly dávno před nimi.

Fast fashion stojí na několika základních pilířích: nízké výrobní náklady, krátké výrobní cykly, časté obměny kolekcí a globální dodavatelské řetězce, které se táhnou přes země s levnou pracovní silou. Tento model není výjimkou, je normou a platí pro drtivou většinu značek, které dnes považujeme za „běžné“.

H&M, Zara a spousta dalších ale fungují na stejném principu. Liší se pouze dobře zpracovaným a viditelným marketingem. Základ však zůstává stejný – vyrábět hodně, rychle a za co nejnižší cenu. Bez ohledu na podmínky a věk zaměstnanců nebo skutečnou kvalitu materiálů.

A abych tu jen tak prázdně nemoralizovala, podívejme se na konkrétní kauzy.

Ani tak velký hráč, jako je H&M, neuniká vážným obviněním souvisejícím s pracovními a lidskými právy. V Myanmaru, kam mnohé oděvní firmy přesouvají výrobu kvůli levné pracovní síle, se objevily desítky hlášených případů porušování pracovních práv v továrnách dodávajících i pro H&M, včetně nucených přesčasů, zatěžujících podmínek a obvinění z dětské práce. Některé veřejné zprávy uvádějí, že v továrnách, jež vyráběly oblečení pro H&M, pracovaly i děti od čtrnácti let.

Kritika se netýká jen podmínek výroby. H&M opakovaně čelí obviněním z greenwashingu, tedy z marketingových tvrzení, která mají vytvářet dojem vyšší udržitelnosti, než jaká je realita výroby a dopadu materiálů. Nezávislé analýzy ukazují, že řada takových tvrzení je zavádějících a značka za ně čelí žalobám kvůli falešnému marketingu udržitelnosti a klamavé reklamě.

Dalším problémem je kvalita materiálů a jejich dopad. Ačkoliv H&M zdůrazňuje používání „udržitelných“ vláken a recyklovaných komponentů, nezávislá data ukazují, že mnoho produktů obsahuje mnohem vyšší podíl syntetických materiálů, než společnost uvádí, a komunikace kolem nich jsou velmi zavádějící.

I Zara a její mateřská skupina Inditex mají za sebou řadu skandálů spojených s pracovním prostředím a dodavatelskými praktikami. Už v roce 2011 brazilská inspekce uzavřela závod šijící pro Zaru kvůli nedůstojným pracovním podmínkám, které úřady označily jako analogické otroctví, a to poté, co pracovníci pracovali extrémně dlouhé hodiny ve špatných podmínkách bez adekvátní mzdy či ochrany.

Další kontroverze zahrnují případy, kdy byly v kapsách oděvů nalezeny ručně psané vzkazy od frustrovaných pracovníků, kteří žádali zákazníky, aby upozornili Zaru na nezaplacené mzdy. V některých továrnách i médiích zazněla obvinění z dětské práce a zneužívání migrantů, i když značka často tvrdí, že zodpovědnost leží na subdodavatelích a že situace byla napravena.

Ve dvacátých letech se objevily i protesty zaměstnanců v maloobchodních prodejnách Zara (např. stávky v severním Španělsku s požadavky na vyšší mzdy) a i vyšetřování pracovních podmínek ve vlastních prodejnách ukázalo, že pracovníci pocítili nadměrné zatížení a nepřiměřenou pracovní zátěž.

Volba „lepší“ značky nám může přinést úlevu, ale sama o sobě nic zásadního nemění. Pokud nakupujeme stejně často, ve stejném množství a s podobnými očekáváními na cenu a rychlost, zůstává problém stejný, jen má jiný obal.

Možná tedy není nutné hledat dokonalé, stoprocentně etické řešení. To ostatně pro většinu lidí ani není realistické.

Smysluplnější může být přestat si nalhávat, že některé volby jsou morálně nadřazené jen proto, že vypadají lépe. A uvědomit si, že skutečná změna nezačíná u značek, které odsoudíme, ale u návyků, které jsme nebo nejsme ochotní změnit sami u sebe.