Článek
Když se vina začne přesouvat
Stačí pár vět, pár vteřin. A je jasno.
„Ty sis ho vzala.“
„Proč jsi tam chodila?“
„Měla jsi odejít dřív.“
„Tak proč jsi něco neudělala?“
„A nemohl si to vyložit jinak?“
Na začátku je vždycky nějaké konkrétní chování. On křičí, ponižuje, odejde od rodiny, obtěžuje, znásilní. Jenže místo toho, aby se řešilo tohle, pozornost se velmi rychle otočí jinam. Na ni, na ženu, oběť.
Všichni vědí, co udělala špatně, co měla udělat jinak, kde udělala chybu. Najednou se neřeší, že on se choval nepřijatelně. Řeší se, proč to ona dopustila. Jako by měla mít kontrolu nad tím, co udělá někdo jiný. Jako by byla zodpovědná za jeho rozhodnutí.
A čím závažnější situace, tím rychleji to přijde. U hádek to začíná nenápadně. U odchodu od rodiny je to tvrdší. A u násilí nebo znásilnění se to často zvrhne úplně.
Otázky nepadají na toho, kdo to udělal. Padají na tu, které se to stalo. Proč? Protože je to pro okolí jednodušší. Najít chybu u oběti je pohodlné. Nemusíte nic řešit. Nemusíte si přiznat, že některé věci se prostě dějí a že vina leží tam, kde leží.
A přesně tomuhle se říká viktimizace oběti.
„Ty sis ho vybrala jako otce svých dětí“
Je to jedna z nejčastějších vět, které žena uslyší ve chvíli, kdy se její vztah rozpadne nebo když v něm začne být zle. Slyší to, jakmile si postěžuje, že se muž začíná chovat špatně, slyší to dokonce i tehdy, když si postěžuje, že ji muž uhodil.
„Ty sis ho vybrala.“
„Tak sis měla vybrat líp.“
„To jsi neviděla, jakej je?“
„A s takovým sis pořídila děti? Sama si za to můžeš.“
Na první pohled to zní skoro logicky, jako připomínka osobní odpovědnosti. Jenže ve skutečnosti je to jen jiná forma toho samého, tedy přesunutí viny.
Připomeňme si, že to on se přestal starat o děti, on odešel, on lže, podvádí, ponižuje nebo dokonce útočí. A ona je oběť, které by se mělo pomoct.
Ale místo toho, aby se řešilo jeho chování, hledá se způsob, jak ona za to může. Jako by výběr partnera automaticky znamenal převzetí odpovědnosti za všechno, co ten člověk kdy v budoucnu udělá. Jako by měla křišťálovou kouli a ignorovala varování. Jako by lidé byli neměnní a dokonale čitelní hned na začátku.
Jenže lidé se mění. Někteří postupně, jiní ve chvíli, kdy získají jistotu. Když už mají vztah, dítě, společný život. A i kdyby na začátku nějaké signály byly, pořád to nic nemění na tom, kdo nese odpovědnost za konkrétní chování. Vybrat si partnera neznamená podepsat bianco šek na jeho budoucí selhání.
Když muž odejde od dítěte, není to důsledek její špatné volby. Je to důsledek jeho rozhodnutí. Když se chová agresivně, není to následek toho, že si špatně vybrala nebo že si to dokonce zasloužila. Je to jeho rozhodnutí a chování.
Ta věta ale dělá ještě jednu věc. Zavře debatu. Jakmile řeknete „ty sis ho vybrala“, máte hotovo. Nemusíte řešit jeho odpovědnost, jeho selhání, jeho chování. Všechno se zjednoduší na jednu pohodlnou zkratku.
Je to rychlé a jednoduché. A je to úplně mimo.
„A cos měla na sobě?“
Někdo někoho obtěžuje, bez souhlasu se začne dotýkat, znásilní. A během chvíle se neřeší, co udělal on. Řeší se detaily na její straně.
„Cos měla na sobě?“
„Byla jsi opilá?“
„Proč jsi tam chodila sama?“
„Nedala jsi mu nějaký signál?“
Jako by existoval seznam podmínek, které když splníš, tak se to vlastně počítá méně. Jako by se vina dala rozdělit podle délky sukně nebo počtu drinků.
Nikdo nikomu „nedává signál“ k tomu, aby překročil hranice.
Nikdo si neříká o to, aby na něj někdo sahal bez souhlasu.
Nikdo si nevybírá, že bude znásilněn.
A přesto se přesně tímhle směrem často stočí první reakce okolí.
Je to pohodlné. Protože když najdeš chybu u oběti, svět zůstane bezpečný. Stačí „nedělat ty chyby“ a tobě se to nestane.
Jenže ve chvíli, kdy začneme řešit, co měla na sobě, přestáváme řešit to jediné podstatné – že někdo vědomě překročil hranici a rozhodl se ublížit. A z oběti se během pár vět stane podezřelá. Musí vysvětlovat, obhajovat se, dokazovat, že za to nemůže.
Když slyším „Měla tak krátkou sukni, vyloženě si o to koledovala, může si za to sama,“ moje úvaha je tato: „Nemáš neprůstřelnou vestu, vyloženě si koleduješ o to, aby tě někdo zastřelil. Můžeš si za to sám.“ Najdi rozdíl.
Přestaňme se ptát špatně
Správná otázka je přitom pořád stejná a tak jednoduchá: „Kdo co udělal?“
Dokud se nezačneme ptát tímhle směrem, nic se nezmění. Pořád budeme dokola analyzovat oběti a omlouvat chování viníka, které omluvu nemá.
Změna není složitá, ale je nepohodlná. Znamená to pojmenovat, co se skutečně stalo. A hlavně to řešit. Nehledat chybu tam, kde je nejsnazší ji najít. Ale tam, kde skutečně je.
Protože ve chvíli, kdy přestaneme přesouvat vinu, se stane zásadní věc. Oběť přestane být terčem. A viník přestane být neviditelný a hlavně bude potrestaný.
