Článek
Šokující nález v ulici 17. listopadu
Vše začalo ve čtvrtek 14. dubna 1966. V ulici 17. listopadu tehdy probíhaly rutinní výkopové práce pro novou vodovodní přípojku. Náhle se však rýč jednoho z dělníků v hloubce necelého metru zastavil o tvrdý předmět. Nešlo však o kámen. Z hlíny na ně pohlédla lidská lebka.
Nález byl okamžitě ohlášen a na místo dorazil archeolog Jaroslav Špaček, tehdejší ředitel Městského muzea v Čelákovicích. Původní předpoklad, že jde o běžný hřbitov nebo oběti válečných událostí, vzal velmi rychle za své. Jakmile odborníci začali opatrně odkrývat okolní terén, objevil se před nimi obraz, který se vymykal všem tehdejším archeologickým tabulkám.
Během pár dní bylo na ploše pouhých několika metrů čtverečních nalezeno celkem 11 hrobových jam. Nešlo však o spořádaný křesťanský hřbitov. Tady leželo 14 lidských těl v polohách, které jasně naznačovaly, že jejich současníci udělali vše pro to, aby se tito mrtví už nikdy nevrátili mezi živé.
Co našli archeologové pod zemí?
To, co archeologové v zemi odkryli, nebyl pohřeb, ale rituální „zneškodnění“. Ze 14 nalezených koster vykazovalo hned 13 těl jasné známky protivampirických zásahů. Šlo o soubor opatření, která měla mrtvým fyzicky zabránit v opuštění hrobu:
- Poloha na břiše a na boku: Zatímco běžné křesťanské pohřby té doby striktně dodržovaly polohu na zádech s hlavou k západu, tito mrtví byli do jam doslova pohozeni. Někteří leželi na břiše, jiní na boku se silně pokrčenýma nohama.
- Svázané končetiny: U několika jedinců byly nalezeny ruce pevně stažené za zády. Antropologický průzkum potvrdil, že kosti byly v nepřirozené poloze, která odpovídá svázání lýkem nebo provazy ještě před pohřbením.
- Oddělené hlavy (dekapitace): Toto byl nejčastější zásah. Hlavy nebyly na krční páteři, ale ležely u boku, mezi koleny, nebo dokonce u chodidel. U jedné z koster byla lebka nalezena obličejem dolů hluboko pod úrovní pánve.
- Zatloukání kůlů: Na lebkách a hrudních kostech byly identifikovány mechanické stopy po proražení. Podle Špačka šlo o stopy po dřevěných kůlech, kterými byla probita srdce nebo lebky přímo do dna hrobové jámy, aby mrtvého „přibily“ k zemi.
- Zatížení kameny: Některá těla byla v oblasti hlavy nebo hrudníku přitlačena velkými balvany. Nešlo přitom o náhodné kameny v zásypu, ale o cílené umístění těžkých kusů horniny přímo na ostatky.
V hrobech se nenacházely žádné milodary, šperky ani zbytky oděvů (kromě železné přezky u jedné z koster). To potvrzuje, že komunita se těchto lidí štítila a chtěla na ně co nejrychleji a definitivně zapomenout.
Kdo byli tito muži a co o nich řekla věda
Výzkum, který probíhal v laboratořích Národního muzea, přinesl fakta, která teorii o upírech ještě více podtrhla. Nešlo totiž o náhodnou směsici obyvatel středověké vesnice.
Prvním zásadním zjištěním bylo, že všech 14 jedinců bylo mužů. V hrobech nebyla nalezena jediná žena ani dítě. Všichni tito muži byli v takzvaném produktivním věku, nejčastěji mezi 20 až 45 lety. Antropologové na jejich kostech nenašli žádné stopy po těžkých nemocech ani žádné deformace.
Důležitým faktem je absence zranění z boje. Na kostrách nebyly nalezeny žádné stopy po sečných ranách mečem, zásahy šípem nebo drcení kostí palcátem. To definitivně vyvrátilo hypotézu, že by mohlo jít o popravené válečné zajatce nebo padlé vojáky.
Muži tedy zemřeli z příčin, které na kostře nezanechaly stopy. Buď na infekční chorobu, otravu, nebo byli popraveni způsobem, který nezasáhl kosti (například utopením).
Díky radiokarbonové metodě datování dnes víme, že žili na přelomu 11. a 12. století. To bylo období, kdy v českých zemích už sice oficiálně vládlo křesťanství, ale v myslích lidí stále přežívaly hluboké pohanské rituály a panický strach z nadpřirozena.
Foto: Ilustrační
Strach z návratu mrtvých mezi živé
Tehdejší společnost věřila, že smrt není definitivní hranicí a že někteří jedinci se mohou z hrobů vracet, aby škodili pozůstalým. Pro tyto bytosti se vžil termín revenanti. Nebyli to literární upíři, ale spíše „živé mrtvoly“, které měly šířit nemoci, dusit spící nebo způsobovat úhyn dobytka.
Lidé věřili, že se revenantem stane každý, kdo zemřel nepřirozenou smrtí, spáchal sebevraždu, nebo se během života něčím vymykal – například byl cizincem nebo trpěl podivnou nemocí či postižením. V momentě, kdy v osadě začali po pohřbu takového člověka záhadně umírat další lidé, zachvátila komunitu panika. Jediným řešením pro ně bylo otevřít hrob a provést rituál, který mrtvého v zemi uvězní navždy.
Právě tato hluboká víra v posmrtné nebezpečí vysvětluje vše, co Jaroslav Špaček v Čelákovicích objevil. Nešlo o nenávist, ale o paralyzující strach, který obyvatele donutil k drastickým opatřením. Každý uťatý úd nebo hlava položená k nohám měly zajistit, aby se mrtvý v hrobě neorientoval a nemohl z něj vystoupit. Z pohledu tehdejších lidí šlo o nezbytnou obranu proti zlu, kterému nerozuměli.
Kdo byli tito pohřbení
Když vědci zkoumali, na koho se tento hněv a strach tehdy snesl, narazili na velmi specifickou skupinu. Těchto 14 mužů pravděpodobně tvořilo uzavřenou komunitu, která se do místa dostala odjinud. Analýza jejich kostí sice neukázala příčinu smrti, ale naznačila, že zemřeli v krátkém časovém úseku.
Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že byli prvními oběťmi nečekané epidemie. Protože byli cizinci a jejich smrt byla rychlá a pro místní nevysvětlitelná, padlo na ně okamžité podezření, že jsou „nečistí“. Místo aby je sousedé oplakali, rituálně je zohavili a pohřbili na izolovaném místě daleko za hranicemi posvěceného hřbitova.
Odkaz čelákovického nálezu pro moderní vědu
Nález Jaroslava Špačka z roku 1966 se stal světovým unikátem, protože poprvé v takovém rozsahu doložil, že „upírské“ rituály nebyly jen lidovými povídačkami, ale reálnou součástí dějin. Pro historiky a archeology jsou Čelákovice klíčovým důkazem o tom, jak silně v 11. století přežívaly pohanské zvyky i po přijetí křesťanství.
Dnes jsou ostatky čelákovických mužů uloženy v depozitářích Národního muzea a v Městském muzeu v Čelákovicích, kde jejich příběh stále láká badatele z celého světa.
