Článek
Že to není pravda? Pak vítejte ve Velké Británii dnešních dnů.
Partner je Angličan a má dům po rodičích. Jezdívali jsme tam tak jednou za dva měsíce. Ovšem přes období covidu to nebylo možné. Nechtěli nás tam pustit, proto zůstal dům prázdný. Když jsme ještě před lockdowny odjížděli, nechali jsme topení na málo stupňů. No a ono začalo pořádně mrznout a co čert nechtěl, v domě praskla voda. Jenže když máte umístěnu nádrž na vodu v podkroví, důvod jsem blíže nezkoumala, tak ta voda prostě vytopila větší část všech místností. Asi každý si umí představit. Zničené stěny, podlahy, koberce, nábytek, rozvody elektriky, spotřebiče, plesnivé oblečení, zničené boty… A tohle uklízejte a opravujte na dálku z Prahy.
Přes počáteční šok jsme se pustili do organizování. Ovšem jestli je něco horšího, než organizovat řemeslníky, tak organizovat řemeslníky na dálku. Pomáhali nám trochu i partnerovi kamarádi. No a při jedné takové návštěvě/kontrole, našla kamarádka dopis. A když nám ho poslala, nestačili jsme se divit. Úředník pro prázdné nemovitosti se dožadoval odpovědi, proč je dům prázdný. Jednalo se už o druhý dopis, ten první byl zřejmě odvezen v kontejnerech se vším ostatním promočeným na skládku. A když neodpovíme do nějaké doby, tak zahájí nucený prodej, oznamoval nám úředník zdvořile.
Partner na mě zoufale zíral a ptal se: „To jako můžou?“. Asi jsem chtěla být vtipná a odpověděla něco ve stylu, že tady to mohli za komunistů, teď zatím znovu ještě ne, ale opravdu netuším, jak to je v té jeho socialistické zemi. Proběhla porada s právníkem, který ho trochu uklidnil. Úředníkovi jsme odepsali, vysvětlili situaci a domnívali jsme se, že je vše vyřešené.
Jenže někdo začal panu úředníkovi pravidelně reportovat závady typu: vrata od garáže jsou v jednom rohu ztrouchnivělá a měla by se znovu natřít. To sice byla pravda, jenže z chodníku nic takového nebylo vidět. To musel někdo zkoumat tak z jednoho metru. Tráva je příliš vysoká, větve u stromů je potřeba ořezat apod. Když jsem tam přijela posekat trávu, nechápala jsem, o čem stěžovatel mluvil. Možná mají v Anglii nějakou normu na výšku trávy, ale mně trávník připadal naprosto v pořádku. Ten dům opravdu není žádná ruina a staráme se o něj. Naopak je ve velmi klidné a až by se dalo říct luxusní čtvrti. Prostě to vypadalo, že ho někdo ze sousedů měl zájem koupit. Pár měsíců byl klid, tak jsme si mysleli, že je po všem.
Jenže chyba lávky! Včera se úředník zase ozval. Ptal se na status. Jestli už je uvnitř vše opravené, zda tam bydlíme a jaké je budoucí využití. „Co je mu po tom!“ vřískala jsem já. Partner nechápal ten status. „Status můj dům,“ usoudil nakonec a poslal úředníkovi mail s žádostí o schůzku. Ten se však scházet nechtěl. Pouze uvedl, že někdo neustále reportuje, že dům je prázdný.
Zřejmě při příjezdu budeme muset obejít vždy celou ulici a nahlásit se. Nebo pokaždé uspořádat pořádný mejdan, aby sousedé byli rádi, že tam nejsme. Ovšem ten pocit, že někdo má zájem rozhodovat o vašem majetku není vůbec příjemný! A není to tak dávno, když i v Praze byly snahy zjišťovat, který byt je prázdný dle spotřeby elektřiny. Nyní zase vláda chce trestat zvyšováním daní z nemovitostí všechny ty, kteří byli zodpovědní, a pomocí nemovitostí se chtěli zajistit třeba na důchod. Mějme se na pozoru! Mnozí z nás si dobře pamatují, jak to vypadalo, když patřilo všechno všem. Proto stojí za to připomenout výrok Aloise Rašína „kde hrozí bída, tam hrozí socialismus a kde hrozí socialismus, tam hrozí bída“.
