Článek
Předseda vlády Andrej Babiš se v turecké metropoli prezentoval výrazem bezbřehého, až dětsky bezelstného uspokojení. Stačilo, aby si s ním americký prezident Donald Trump letmo, víceméně mechanicky potřásl rukou, a český premiér okamžitě podlehl iluzi, že se stal ústřední postavou aliančního dění. Realita však byla diametrálně odlišná. Obdržel pouze rutinní pozdrav od svého politického idolu, k němuž dlouhodobě chová obdiv tak okatý, že v kontextu mezinárodních vztahů evokuje spíše nekritické fanouškovství než promyšlenou koncepci zahraniční politiky. Ostatně i agentura Reuters v souvislosti s provázejícími spory popsala Babiše s příznačným chladem: nikoli jako partnera, ale jako pouhého Trumpova přívržence.
Donald Trump přitom nepředstavuje typ politika, který by globální krize a bezpečnostní rizika uklidňoval noblesou a diskrétností klasické diplomacie. Jeho doménou je permanentní politické divadlo, v němž se spojenectví nehodnotí podle sdílených zásad, nýbrž podle demonstrace síly a obchodního prospěchu. I na ankarském summitu mluvil jazykem tvrdých úderů a vojenské dominance ve vztahu k Íránu, znovu otevíral zastaralé téma koupě Grónska a bezprostředně kritizoval evropské spojence za jejich domněle vlažný postoj k blízkovýchodnímu konfliktu.
Pokud se k takto smýšlejícímu státníkovi český premiér s neskrývaným nadšením hlásí, nejde o bezděčnou nehodu v chování, ale o hluboký nedostatek sebereflexe. Pokud se navíc z pouhé společenské zdvořilosti začne na domácí scéně uměle vytvářet dějinný triumf, působí to spíše smutně než jakkoli impozantně. Reprezentant suverénní středoevropské země nemá na summitech NATO vystupovat v roli dychtivého diváka čekajícího na uznání z Washingtonu. Jeho úkolem je jasně říkat, kam země patří, prokazovat spolehlivost v plnění obranných závazků a zaručit jednotu státní reprezentace.
Dvě letadla a export domácí hádky do zahraničí
V tom však spočívalo největší selhání celé mise. Česká republika v Turecku nepůsobila jako pevný, srozumitelný a dospělý aktér. Prezentovala se jako země, která si na klíčové bezpečnostní fórum přibalila zavazadla plná sporů z domácího politického kolbiště. Premiér Andrej Babiš a prezident Petr Pavel tam nepřijeli jako jeden stát, ale jako dva znesvářené, hluboce izolované tábory. Samostatné delegace, dvě vládní letadla, oddělené kolony, distanc u jednacích stolů a absence základní koordinace. Zpravodajství ČT24 situaci vykreslilo s až mrazivou přesností: oba státníci opouštěli společný hotel v oddělených automobilech, během dne se jejich týmy v Ankaře fakticky míjely a společný postup byl zrušen ve prospěch okázalého rozchodu v přímém přenosu.
Eskalující napětí dokládala i fotografie, kterou distribuovala turecká prezidentská kancelář. Na ní stojí Andrej Babiš se svou chotí Monikou na jednom křídle alianční sestavy, zatímco prezident Petr Pavel je situován na úplně opačném konci. Nikoli vedle sebe, nikoli jako jednotný projev jedné státní reprezentace. Prezident zde působí nezvykle osamoceně, jako by se nejvyšší představitelé téže země odmítali v nejvyšší alianční společnosti hlásit k témuž praporu. Pravidla chování sice nejsou poezií a ze složení snímků nelze lacině věštit budoucnost kontinentu, v tomto případě se však obraz stal nemilosrdně přesným symbolem. Česká republika na něm nefigurovala jako respektovaný stát, nýbrž jako podivná ústavní odchylka.
Této neobvyklé neomalenosti si okamžitě a s neskrývaným údivem všimla i zahraniční média. Americká televizní stanice CNN, jak upozornil server Novinky, otevřeně poukázala na naprostou absenci logiky v oddělených letech obou delegací, jež odstartovaly ze stejného letiště s rozdílem pouhých desítek minut, a situaci v Praze označila termínem „obskurní hádka“. Turecký server Ekonomi Manşet pro změnu konstatoval export vládní krize z Prahy přímo do Ankary. Snad nejvíce zraňující tečkou však byla glosa tureckého právníka a publicisty Junuse Emreho Erdölena, který složení oficiální fotografie komentoval slovy, že Českou republiku sice na rozdíl od jiných zastupují dvě osoby, ovšem Babiš s Pavlem stojí na opačných koncích jako dvě znesvářené švagrové. Tvrzení, že se nám v nadsázce směje půlka světa, je možná mírné; mnohem závažnější je fakt, že si nás mezinárodní společenství všimlo v té nejméně důstojné podobě. Nikoli jako spolehlivého člena Aliance, který dokáže v éře ukrajinského konfliktu mluvit jednotným hlasem, ale jako stát, který své vnitřní divadlo vyvezl na nejvýznamnější bezpečnostní fórum a nechal jej vyfotografovat v plném rozlišení.
Maloměšťáctví v ministerském střihu
Je třeba korektně podotknout, že přítomnost Moniky Babišové v tomto kontextu nepředstavovala žádné porušení pravidel. Nedopustila se žádné chyby a jakékoli útoky na její osobu by byly pouze projevem laciné politické zášti. Partnerský doprovod státníků je běžnou a standardní součástí mezinárodních setkání. Problém netkvěl v ní. Problém spočíval v tom, že podstatná část české vlády předváděla v Ankaře velkou ostudu, kterou se navíc pokoušela vydávat za diplomatický úspěch.
Sledovali jsme premiéra fascinovaného letmým stiskem ruky idolu, ale také ministra zahraničních věcí Petra Macinku v roli jízlivého komentátora, který si záměrně plete diplomacii s dětinským popichováním hlavy vlastního státu. Prezident republiky byl vládní garniturou odsouván na okraj do poslední chvíle, jako by jeho účast na summitu NATO byla pouze obtížným společenským detailem, a nikoli naplněním jeho ústavní role a zárukou kontinuity naší bezpečnosti. To není vizitka sebevědomé demokracie. To je obraz politické skupiny, která se momentálně zmocnil kormidla a z republiky si učinila vlastní stranickou rekvizitu.
Petr Pavel měl v Ankaře samozřejmě být. Nikoli z titulu své osobnosti, ale z titulu své funkce prezidenta republiky a vrchního velitele ozbrojených sil – muže, jehož profesní stopa v hierarchii NATO není pouhou ozdobnou poznámkou pod čarou. Agentura Reuters připomněla, že se česká vláda rozhodla porušit zavedené tradice a svěřit vedení delegace výhradně premiérovi, přestože hlava státu oprávněně argumentovala tím, že ústava svěřuje reprezentaci země navenek prezidentovi. Skutečnost, že spolupráci musel vládnímu kabinetu striktně nařídit až Ústavní soud, je sama o sobě diplomatickým stigmatem takového rozměru, že by standardní politická reprezentace následující dny volila tón hluboké pokory.
Namísto kultivovaného studu se však dostavil pouze cynismus. Ministr Macinka před odletem vzkázal, že prezidentovi „drží palce, aby si summit užil, setkal se se svými přáteli a přivezl si spoustu fotografií domů“. Tento výrok, zaznamenaný Novinkami i Ekonomickým deníkem, není břitkým vtipem. Je to maloměšťáctví v ministerském střihu. Šéf diplomacie by měl mít dostatečný rozhled, aby pochopil, že v zahraničí se neponižuje vlastní prezident kvůli potlesku radikální části domácího publika. Diplomacie není diskusní skupinou na sociální síti a NATO není arénou pro větrání osobních mstitelství.
Ministr Macinka se tímto chováním staví do pozice jednoho z nejvíce arogantních aktérů současné scény. Nikoli proto, že by měl vyhraněný názor – na ten má ve svobodné společnosti právo každý. Jeho selhání tkví v tom, že si systematicky plete hrubost se sebevědomím a osobní jízlivost se státnickou pevností. Arogance v diplomacii však nikdy není projevem síly; je pouze hlučnou a prázdnou náhradou za nedostatek reálného obsahu.
Někde na pozadí frašky…
V tomto smutném panoptiku si prezident Petr Pavel zachoval status jediného aktéra, který plně vnímal vážnost situace. Navzdory tomu, že jeho účast byla do poslední vteřiny zpochybňována, program vytvářen v provizorních podmínkách a vláda mu odmítla poskytnout základní organizační součinnost, dokázal na místě mluvit o podstatných tématech. Podle ČT24 se aktivně účastnil ekonomického fóra obranného průmyslu, absolvoval důležitá osobní jednání s novým generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem i ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským a ve svých vystoupeních důsledně zdůrazňoval nutnost zvyšování obranných rozpočtů.
Zatímco Andrej Babiš působil jako figura, jíž ke štěstí stačí dotek globálního idolu, Petr Pavel vystupoval jako skutečná hlava státu. Bez dětinského nadšení, bez potřeby proměňovat alianční summit v soukromé fotoalbum, bez iluze, že největším úspěchem české delegace je zdařilý záběr na Donalda Trumpa.
Ankarská agenda přitom nebyla pouhou formální kulisou pro společenské rozhovory. V době, kdy se bezpečnostní uspořádání Evropy nemilosrdně destabilizuje, se zde rozhodovalo o zásadních otázkách. Podle agentury Reuters se členské státy NATO zavázaly poskytnout Ukrajině vojenskou pomoc ve výši 70 miliard eur pro rok 2026, s výhledem na srovnatelnou podporu v roce následujícím. Klíčovou, a pro naše partnery zásadní politickou zprávou však bylo následné prohlášení Andreje Babiše, že se Česká republika na této společné pomoci podílet nebude.
Prezident Pavel po skončení summitu sice diplomaticky ocenil, že si Aliance uchovala jednotu a shodu na posilování společné obrany, zároveň však věcně varoval, že naši partneři nejsou naivní a dokážou velmi přesně spočítat, zda je český plán růstu obranných výdajů realistický.
Ankara vystavila české politické reprezentaci neúprosnou diagnózu. Ukázala premiéra, který se rozsvítí po letmém fyzickém kontaktu s americkým prezidentem. Ukázala ministra zahraničí, který si zaměnil ústavní úřad s osobní pomstou. Ukázala však také prezidenta, který se nenechal vtáhnout do bahna osobních útoků a pokusil se zachránit zbytek státní důstojnosti. Díky Bohu!
