Článek
Andrej Babiš nepřestává veřejně deklarovat, že přítomnost hlavy státu v Ankaře je nadbytečná a poškozuje Českou republiku, Petr Macinka setrvává v osobních výpadech a část veřejnosti tomuto destruktivnímu divadlu loajálně sekunduje.
Pokud má být systematické ponižování prezidenta republiky novým důkazem silného vládnutí, pak jsme byli svědky politického propadu na samotné dno. Tragédií zůstává, že část společnosti v tomto suterénu politické kultury nadšeně asistuje.
Tento případ již dávno překročil hranice běžného sporu o kompetence mezi vládou a hlavou státu. V normální demokracii by se obdobná situace řešila ústavní argumentací, věcným dialogem a konečným verdiktem Ústavního soudu. Místo toho jsme obdrželi vládní truc, Babišovu osobní ješitnost a Macinkovu estrádu, v níž se bezostyšně operuje slovy jako puč či nepřátelství.
Vláda původně Petra Pavla z delegace na alianční summit vyřadila. Prezident se obrátil na Ústavní soud, který kabinetu předběžným opatřením uložil, aby jeho účast umožnil a dále jí nebránil. Soud tímto krokem neučinil z Pavla panovníka ani nevzal vládě její hlavní slovo v zahraniční politice. Pouze zabránil tomu, aby kabinet před konečným rozhodnutím vytvořil nevratný stav, nechal prezidenta doma a prakticky tím celý spor předem uzavřel.
Když se mezinárodní alianční summit promění v arénu pro malichernou domácí mstu, nepřichází tím o prestiž pouze dotčený úřad, ale celá naše státnost.
Je však fér dodat, že ani Petr Pavel v této partii nepostupoval bezchybně. Okamžité podání kompetenční žaloby k Ústavnímu soudu bylo právně legitimní, politicky však mimořádně vyhrocené. Prezident tím spor nepřenesl pouze na půdu práva, ale zároveň jej povýšil na otevřený střet nejvyšších institucí státu a přilil další olej do ohně, který Babiš s Macinkou ochotně rozdmýchávali. Část veřejnosti tento krok nepochybně vyloží jako důkaz, že Pavel není nestranným moderátorem, nýbrž aktivním účastníkem politické války. Právě tím může přijít i o část voličů, kteří mu dosud důvěřovali pro jeho klid, zdrženlivost a schopnost stát nad každodenními stranickými konflikty.
Na druhou stranu je nutné říct i to podstatné: jestli někdo na summit NATO přirozeně patří, pak je to právě Petr Pavel. Nejen proto, že jako prezident reprezentuje Českou republiku navenek a čeští prezidenti alianční delegace dlouhodobě vedli, ale také kvůli vlastní profesní minulosti. Pavel stál v čele Vojenského výboru NATO a v bezpečnostních otázkách má zkušenost, kterou mu žádný z jeho současných kritiků nemůže upřít. Po letech prezidentů, za jejichž vystupování jsme se často spíš omlouvali, je navíc jedním z mála představitelů země, za něhož se na mezinárodní scéně skutečně nemusíme stydět. Právě proto působí snaha odsunout ho na okraj delegace nejen malicherně, ale i proti samotnému zájmu státu.
Standardní politická reprezentace by takové rozhodnutí respektovala s noblesou, nalezla by s prezidentem praktickou shodu a zastavila riziko další mezinárodní ostudy. Současná vláda však zvolila strategii permanentní konfrontace. Pavel sice odcestovat může, avšak Babiš tvrdě trvá na tom, že delegaci povede on, schůzku s prezidentem nepovažoval za potřebnou a veřejnosti vzkázal, že hlavu státu na summitu vlastně nepotřebujeme.
Sledujeme vskutku bizarní logiku. Nejprve prezidenta mocensky izolujete, odmítnete dohodu, necháte spor dojít až k Ústavnímu soudu a ve finále obviníte druhou stranu, že obranou svých pravomocí poškozuje zájmy České republiky. Babišovi nelze upřít specifický talent obrátit příčinu a následek tak dokonale, až původce konfliktu začne s kamennou tváří vystupovat jako jeho oběť.
Nově zveřejněný vládní mandát navíc odhaluje, že celá tato barikáda byla vystavěna na obsahově vratkých základech. Mezi hlavními postoji kabinetu a prezidenta podle dostupných informací nejsou zásadní rozpory. Česká republika má na summitu potvrdit dlouhodobou podporu Ukrajině, pokračování muniční iniciativy, výcvik ukrajinských vojáků a postupné navyšování obranných výdajů. Sám Pavel podporu Ukrajiny obsaženou v dokumentu veřejně ocenil.
Kde se tedy skrývá ten hrozivý zahraničněpolitický rozkol, před nímž nás Babiš s Macinkou tak teatrálně zachraňují?
Nikde.
Ve skutečnosti zbyla osobní nevraživost, malicherný boj o pořadí židlí a potřeba ukázat prezidentovi, kdo je momentálně pánem domu. Kabinet po celé týdny naznačoval, že Pavel by mohl narušit jednotnou českou pozici. Jakmile se ukázalo, že v hlavních bodech žádný zásadní obsahový rozpor není, vládní kulisy se zhroutily a na scéně zůstala obyčejná mocenská msta.
Petr Macinka tuto institucionální bídu korunuje způsobem, který by byl komický, kdyby v řízení státu nebyl tak škodlivý. Ministr zahraničí má konflikty tlumit, koordinovat instituce a bdít nad tím, aby země navenek nepůsobila jako rozhádaný provinční spolek. Macinka koná přesný opak. Každý spor eskaluje, polije ho benzinem osobních urážek a spěchá před kamery, aby požár vydával za projev vlastní odvahy.
Při popisu kompetenčního sporu mluvil o ústavním puči. Soudní rozhodnutí interpretoval jako akt nepřátelství. Když prezident obdržel mandát, Macinka si opět neodpustil rýpnutí a prohlásil, že Pavel by si měl udělat pořádek mezi vlastními úředníky.
Ukazuje se jako rozívený politický puberťák, který dostal ministerstvo a považuje každou příležitost urazit protivníka za součást výkonu funkce.
Macinka se rád stylizuje do role tvrdého muže, avšak ukazuje pouze to, že neumí držet jazyk na uzdě ani tehdy, kdy to vyžaduje zájem země. Skutečný státník konflikt zmenšuje. Macinka ho potřebuje nafukovat, protože bez něj by musel předvést skutečný výkon. A ten se měří obtížněji než počet ostrých slov na tiskové konferenci.
Babiš je v této dvojici chladnější. Ten nepotřebuje křičet pokaždé. Stačí mu přetvořit stát v kulisu vlastního příběhu. Já povedu delegaci, já určím, co je praktické, já vysvětlím českou pozici. Takhle se však neřídí republika. Takhle se řídí firma, v níž majitel právě oznamuje zaměstnanci, že se sice může služební cesty účastnit, ale nemá překážet vedení.
Vrcholem celé frašky se stala malicherná debata o společenské večeři a doprovodu. Účast manželek a partnerů na společenských částech summitů je běžná a dělat z ní bezpečnostní hrozbu by bylo laciné. Problém je v kontrastu.
Zatímco hlava státu musela svou účast prosazovat soudní cestou a vláda mu původně výrazně omezila doprovod, premiér vystupuje jako neotřesitelný vůdce delegace a na společenské části summitu vytváří obvyklý obraz státníka s manželkou. Ministerstvo sice později Pavlovi umožnilo vzít do Ankary více spolupracovníků, původní gesto tím ale nezmizelo. Politicky stále působí jako demonstrativní políček: prezidentovi vymezíme nejnutnější prostor, premiérovi ponecháme celou scénu.
Právě proto jsou reakce veřejnosti tak vypovídající. Část lidí vůbec neřeší, co je pro Českou republiku výhodné. Zajímá je pouze to, že „Pávek dostal za vyučenou“. Jako by summit Severoatlantické aliance nebyl jednáním o bezpečnosti země, ale hospodskou soutěží v tom, kdo koho veřejně poníží. Jako by oslabení prezidentského úřadu nebylo oslabením státu, ale vítězstvím správného politického klanu.
Část české společnosti patrně skutečně blouzní z letních veder. Jinak lze jen těžko pochopit, že někdo oslavuje situaci, v níž Česká republika před spojenci působí jako rodina totálně rozhádaná před odjezdem na dovolenou. Jeden nechce druhého v autě, druhý volá právníkovi, třetí schovává cestovní doklady a ministr zahraničí stojí na dvoře a křičí, že se odehrává puč.
Přitom skutečný obsah summitu je nesrovnatelně důležitější. Vláda hodlá spojencům představit cestu k obranným a bezpečnostním výdajům ve výši až pěti procent HDP, posílení protivzdušné a protidronové obrany a další dlouhodobou pomoc Ukrajině. To jsou závazky za stovky miliard korun. Místo debaty o tom, kde na ně stát vezme, zda je dokáže splnit a co budou znamenat pro veřejné finance, sledujeme několik týdnů spor o to, kdo bude sedět v čele stolu.
Skutečným dnem české politiky není exekutivní diletantismus, nýbyž okamžik, kdy zástupným vnitropolitickým bitvám nadšeně aplauduje samo publikum.
Nejde pouze o nezvládnutý vedlejší produkt vládní komunikace. Je to politická metoda. Babiš s Macinkou dokážou závažné státní téma během několika minut devalvovat na úroveň osobní animozity. Společnost se následně rozdělí na dva nesmiřitelné tábory, které se vyčerpávají v zástupných bitvách, zatímco podstatné otázky zůstávají stranou.
Zatímco veřejnost řeší Moniku Babišovou u slavnostní tabule, mizí debata o tom, jak stát miliardové obranné závazky ufinancuje. A zatímco Macinka vyrábí další urážku, nikdo se neptá, zda takto má skutečně vypadat česká diplomacie.
Celou konstrukci navíc rozbíjí spor uvnitř samotné koalice. Tomio Okamura zpochybnil vládní mandát právě kvůli podpoře Ukrajiny a zvyšování obranných výdajů, tedy kvůli bodům, které prezident naopak ocenil. Kabinet týdny tvrdí, že Pavel může ohrožovat jednotnou zahraniční politiku, a vzápětí se ukáže, že zásadnější problém s vlastním mandátem má jeden z vládních koaličních lídrů.
Prezident souhlasí, Okamura protestuje, ale hrozbou je podle vlády stále Pavel.
Taková argumentace už nepotřebuje polemiku. Je hotovou fraškou sama o sobě.
Největším selháním nakonec není Babišova ješitnost ani Macinkova neschopnost mluvit jako dospělý ministr. Největší ostudou je potlesk části společnosti. Lidé, kteří se radují z ponížení prezidenta, netleskají silné vládě. Tleskají rozvratu vztahů mezi institucemi, osobní mstě a státu řízenému jako soukromý podnik.
Nemusí mít Petra Pavla rádi. Mohou kritizovat jeho kroky, minulost i rozhodnutí obrátit se na Ústavní soud. Budiž. Právě nyní je navíc možné legitimně namítat, že prezident zvolil příliš rychle nejtvrdší právní nástroj a pomohl tím konfliktu vyrůst do rozměrů, které už nebylo snadné zkrotit. To ale nic nemění na tom, že jeho účast na summitu je vzhledem k úřadu, dlouhodobé praxi i vlastní alianční zkušenosti zcela přirozená. Oslavovat stav, kdy vláda využije summit NATO k domácímu vyřizování účtů, není projevem zdravé politické kritiky. Je to rezignace na elementární občanskou soudnost.
Česká republika měla jet do Ankary s jasnou pozicí k aliančním závazkům. Místo toho tam veze také Babišovu potřebu ovládat scénu, Macinkovu potřebu urážet a spor, který vůbec nemusel nabýt takto ponižující podoby.
Pokud toto divadlo nachází u části veřejnosti nadšenou odezvu, není to důkaz síly vlády, ale úpadku politického vkusu. Spor mezi exekutivou a prezidentem je v demokracii legitimní. Nenormální je až chvíle, kdy vláda promění vlastní mezinárodní ostudu ve vnitropolitické vítězství a najde dost lidí ochotných tleskat jí za to, že státní instituce používá jako kulisy osobní vendety.
Zdroj foto:
Ilustrační koláž vytvořená z fotografií Wikimedia Commons. Podklady: Bundesministerium für europäische und internationale Angelegenheiten, licence CC BY 4.0; Mojmír Churavý, CC0; neznámý autor, licence CC BY 3.0 CZ. Fotografie byly oříznuty, graficky upraveny a spojeny do koláže
