Článek
Pití je pití. A přesto jsme si na něj za desítky let dokázali navěsit tolik omluv, že se z alkoholu stal téměř neviditelný společník každodennosti. Sklenka sem, sklenka tam, večer po práci „na nervy“, k večeři „pro chuť“, o víkendu „protože se to sluší“. Většina z nás nemá pocit, že by dělala něco problematického, protože si vždy dokáže najít měřítko, podle něhož je ještě na té správné straně. Jenže hledání výmluv je jen polovičaté řešení. Uklidňuje svědomí, ale nijak nemění realitu toho, co alkohol s tělem a mozkem skutečně dělá.
Zvlášť když se podíváme na to, jak nejednoznačně společnost sama definuje takzvané rizikové nebo návykové pití. Jedna doporučení mluví o tom, že už jedna sklenka vína denně zvyšuje zdravotní rizika, jiná byla ještě nedávno shovívavější a operovala s představou, že červené víno může mít dokonce ochranný efekt. V některých oficiálních doporučeních se objevovaly hodnoty zhruba 0,7 litru vína denně pro muže a 0,5 litru pro ženy, což v praxi legitimizovalo každodenní popíjení jako cosi normálního a společensky přijatelného. Realita je ale jiná. Alkohol není vitamín ani funkční potravina, ale psychoaktivní látka, která má měřitelné a kumulativní účinky, ať už se schovávají za jakékoli kulturní příběhy.
Jedna sklenka není kompromis. Je to rozhodnutí.
V Česku se navíc alkohol stal jakýmsi národním sportem. Ne v podobě otevřeného alkoholismu, ale v tiché každodenní přítomnosti. Představa, že „tohle množství je ještě v normě“, funguje jako osobní útěcha. Umožňuje pít bez pocitu viny a bez nutnosti klást si nepříjemné otázky. Když se ale zaposloucháte do rozhovorů s lidmi kolem sebe, často uslyšíte stejný vzorec: sklenka je povzbuzuje k výkonu, dodává jim pohodu, pomáhá vypnout. Večer se na ni těší jako na malý rituál, který obalí nervy a oddělí pracovní den od osobního času. Alkohol se stal nástrojem regulace emocí a stresu.
Krátkodobý pocit úlevy není iluze. Alkohol skutečně podporuje uvolňování dopaminu a serotoninu, tedy neurotransmiterů spojených s pocitem odměny a klidu. Zároveň tlumí centrální nervovou soustavu. Problém je v tom, že tento efekt je krátký a vykoupený následným propadem. Jakmile hladina alkoholu v krvi klesá, mozek reaguje opačně: dostupnost těchto látek se snižuje a nervový systém se dostává do stavu, který je spojený s podrážděností, únavou a poklesem nálady.
Z biochemického hlediska alkohol nikdy není neutrální. Jakmile se ethanol dostane do těla, játra mu dávají absolutní prioritu. Přes enzym alkoholdehydrogenázu se mění na acetaldehyd, toxickou a vysoce reaktivní látku, a teprve poté na acetát. Po celou tuto dobu se zpomaluje spalování tuků, kolísá hladina glukózy v krvi a organismus se přepíná z režimu výkonu a regenerace do režimu řešení problému. Netýká se to jen velkých dávek. I malé množství alkoholu tento mechanismus spouští – jen bez dramatických symptomů, které by varovaly.
Právě tato nenápadnost je klíčová. Většina lidí nezažívá po jedné skleničce kocovinu, a tak má pocit, že se nic neděje. Jenže změny probíhají na úrovni, kterou běžně nesledujeme. Alkohol narušuje architekturu spánku, zejména REM fázi, která je zásadní pro psychickou regeneraci, paměť a zpracování emocí. Člověk může usnout rychleji, ale spánek je mělčí a fragmentovaný. Ráno pak přichází pocit, že tělo i hlava fungují na osmdesát procent, což se snadno svádí na stres nebo věk, nikoli na večerní sklenku.
Čekání na vhodnou příležitost nemá nikdy pevnou hranici
Právě proto je tak snadné dopady přehlížet. Ne proto, že by byly malé, ale proto, že se neděje nic dramatického. Jen se v malých střípkách pomalu propisují do každodenního fungování.
Proč si znovu a znovu slibovat „od března“, „od pondělí“ nebo „po Suchém únoru“, když dnes už existuje způsob, jak se alkoholu vzdát bez pocitu ztráty, ochuzení nebo společenského vyřazení.
Nealkoholická vína, prosecca i destiláty už dávno nejsou kompromisem „za trest“. Technologie dealkoholizace se posunuly tak daleko, že se z vína neodstraňuje chuť, ale pouze ethanol. Aromatika, kyselina, struktura i práce s terroirem zůstávají. Výsledkem nejsou sladké náhražky, ale suchá, komplexní vína, která obstojí i ve slepé degustaci.
Totéž platí pro nealkoholická prosecca. Nabízejí perlení, svěžest a rituál přípitku – bez následného útlumu a rozhozeného spánku. A možná nejviditelnější proměna probíhá u nealkoholických destilátů. Nealko gin nestojí na absenci chuti, ale stále pevně na bylinách, koření a citrusových tónech, které se bez ethanolu často projeví čitelněji než v alkoholové verzi.
Právě proto dnes nealko boduje i tam, kde by to ještě před pár lety znělo jako absurdní nápad. V soutěžích barmanů vyhrávají mocktaily. Ne proto, že by poroty chtěly být korektní, ale proto, že práce s chutí, strukturou a aromatem už dávno není závislá na procentech alkoholu. Špičkové bary nabízejí plnohodnotné nealkoholické párování k menu a hosté ho berou jako volbu, ne jako ústupek.
Z alkoholu se tak poprvé v historii stává volitelná složka, nikoli nutný základ společenského života. Člověk může pít víno bez alkoholu, připít si proseccem bez ethanolu, dát si gin s tonikem bez neurotoxického účinku – a přitom si zachovat chuť, rituál i společenský rozměr. Rozdíl je jen v tom, že ráno vstává s čistou hlavou a tělem, které nemuselo celou noc řešit detoxikaci.
Pár sklenek „na uvolnění“ může končit v ordinaci psychologa
Zásadní kapitolu v tomto příběhu hraje psychika. Krátkodobý pocit úlevy po skleničce má své biologické vysvětlení, jenže nic není bez vykoupení. Alkohol sice na chvíli utlumí úzkost a navodí stav, který si mozek vyloží jako pohodu, zároveň ale zasahuje do velmi citlivé rovnováhy nervového systému. Ovlivňuje tlumivé GABA mechanismy i excitační glutamátové dráhy a při opakovaném pití nutí mozek hledat náhradní řešení. Jakmile alkohol zmizí, dostaví se pravý opak původního efektu – vnitřní napětí, podrážděnost, pokles nálady. U někoho sotva postřehnutelný, u jiného plíživý a dlouhodobý.
Právě tady se začíná lámat něco, co dnes stále častěji vídají psychologové i psychiatři ve svých ordinacích. Roste počet lidí, kteří vyhledávají odbornou pomoc kvůli depresím, úzkostem nebo panickým atakám a sami nedokážou říct proč. Nemají pocit, že by se jejich život dramaticky změnil. Nepovažují se za problémové pijáky. Jen mají pocit, že „něco není v pořádku“. A právě tyto případy mají v mnohém společný jmenovatel, který zůstává často nepovšimnutý: dlouhodobé, byť společensky normalizované pití alkoholu jako nástroje zvládání stresu.
Na tento posun upozorňují adiktologové dlouhodobě. Podle World Health Organization neexistuje žádná bezpečná dávka alkoholu, protože ethanol je pro organismus vždy toxickou látkou. Totéž potvrzují rozsáhlé epidemiologické a neurovědní studie publikované například v časopise The Lancet, které ukazují, že riziko poškození zdraví – včetně duševního – roste už od nulové hranice konzumace.
Výrazný zlom přitom přišel po covidovém období. Právě tehdy začal v ordinacích psychologů a psychiatrů rapidně narůstat počet pacientů s úzkostnými a depresivními obtížemi. Ne náhodou šlo o období, kdy podle dostupných dat zároveň výrazně vzrostla konzumace alkoholu. Alkohol se stal snadno dostupným prostředkem, jak zvládnout nejistotu, izolaci a dlouhodobý stres. Pro mnohé fungoval krátkodobě. Dlouhodobě ale zanechal stopu, která se dnes projevuje právě v psychickém zdraví.
To, co si lidé ještě nedávno vykládali jako „náročné období“ nebo „únavu z tempa doby“, se tak u části populace začíná ukazovat jako důsledek mechanismu, který byl roky považován za neškodný. Sklenka na uklidnění nezmizela beze stopy. Jen se její dopad možná projevil se zpožděním.
Právě tady se láme rozdíl mezi pocitem, že „to mám pod kontrolou“, a realitou, kterou popisují statistiky. Rizikové pití není okrajová záležitost několika tisíc lidí na okraji společnosti, ale masový jev. V Česku dnes alkoholu pije denně nebo téměř denně zhruba desetina dospělé populace a rizikově ho konzumuje přibližně každý šestý člověk. Každý rok končí v ordinacích adiktologů a dalších lékařů desítky tisíc lidí s potížemi souvisejícími s alkoholem. Společným jmenovatelem těchto případů nebývá dramatický začátek, ale nenápadný motiv, který se opakuje znovu a znovu: chtěli se jen uvolnit. Jenže hranice je velmi tenká – jako čerstvý led.
