Článek
Prezident republiky navštívil hudební festival, pozdravil se s vystupujícími umělci, krátce s nimi pohovořil, objevil se na společné fotografii a tím se podle některých kritických hlasů dopustil dalšího těžko odpustitelného provinění. Dovolil si existovat ve veřejném prostoru jako obyčejná lidská bytost. U současné hlavy státu už totiž podstatná část kritiky dávno překročila hranici běžné, věcné politické oponentury a posunula se do sféry absolutního bizáru.
V této pokřivené optice se totiž vůbec neřeší, co prezident skutečně udělal špatně, jaká jsou jeho reálná politická rozhodnutí nebo jak reprezentuje zemi. Řeší se samotný fakt, že vůbec něco dělá, že dýchá, že žije. Pokud budeme v tomto trendu pokračovat, za chvíli se mu budou někteří jedinci posmívat i za to, že pije ranní kávu nebo odchází na toaletu, protože i v takovém banálním lidském chování se přece v jejich očích může skrývat rafinovaná snaha o sebeprezentaci, zviditelnění, nebo dokonce zneužívání peněz ze státní kasy. Celá tato hysterie už začíná být pro nezaujatého pozorovatele strašně směšná a ukazuje na jediný zásadní fakt – kritikům Petra Pavla v diskusích totálně docházejí věcné argumenty, a proto musí vařit z čisté vody a vymýšlet naprosto absurdní konstrukce.
Prezident republiky má být samozřejmě podrobován neustálé a přísné veřejné kontrole. To je základní, naprosto nepostradatelné „hygienické“ pravidlo každé fungující demokratické společnosti. Hlava státu není nedotknutelná socha z mramoru, kterou by měli občané pouze uctivě obcházet v pietním tichu a se sklopenou hlavou. Prezident mluví do veřejného prostoru, jmenuje klíčové ústavní činitele, ovlivňuje legislativní proces, zastupuje naši zemi navenek a jeho role je jasně ukotvena v pravomocech vycházejících z Ústavy České republiky. Je vrchním velitelem ozbrojených sil a jeho kroky mají reálný dopad na směřování státu. Kritika je tedy na místě, je žádaná a je symbolem zdravé společnosti. Jenže to, co v posledních měsících sledujeme kolem Petra Pavla, už nemá s legitimní kritikou vůbec nic společného. Je to zvláštní druh kolektivní veřejné posedlosti, moderní hon na čarodějnice, který si vždycky, za každých okolností a bez ohledu na realitu, najde svůj domnělý důvod k morálnímu rozhořčení.
„Dělat celonárodní aféru z toho, že si hlava státu podala ruku s rockovou kapelou, není občanská bdělost. Je to čisté politické dětinství a ukázka absolutní argumentační vyprahlosti veřejnosti!“
Vytvořilo se zde prostředí, ve kterém se prezident v podstatě nemůže zachovat správně, protože pomyslný rozsudek nad ním padl už dávno předem. Když Pavel vystoupí s ostřejším politickým projevem, je obviňován z překračování svých pravomocí a partyzánštiny. Když naopak mlčí a dává prostor vládě či opozici k vyjednávání, je kritizován za pasivitu, nevýraznost a nerozhodnost. Když se rozhodne vyjet do regionů mezi obyčejné lidi, ozvou se hlasy, že jde o lacinou marketingovou pózu a kalkul. Když by do regionů nejezdil, titíž lidé by ho okamžitě označili za elitáře odtrženého od reality každodenního života v České republice. Když se objeví v mateřské škole nebo mezi studenty, je to vnímáno jako bezbřehá sebeprezentace. Když pak sedne na motorku, která je jeho dlouhodobě známou, celoživotní vášní, okamžitě se v internetových hlubinách rozjíždí amatérské detektivní pátrání po tom, jestli za tím není skrytý luxus, protekce ze strany sponzorů nebo finanční podvod.
Vzpomeňme si na situaci z počátku letošního roku, kdy se rozjela neuvěřitelná hysterie kolem jeho motorkářské dovolené ve Španělsku. Internet zaplavily zaručené zprávy o tom, jak si hlava státu užívá astronomický luxus v rezidenci pochybného majitele. Když pak prezident reagoval tím, že zveřejnil autentickou fotografii naprosto skromného, obyčejného hotelového pokoje, kde se ráno probudil, kritická mašinérie se nezastavila a neřekla: „Omlouváme se, spletli jsme se.“ Místo toho okamžitě přepnula do režimu konspiračních teorií a začala hystericky rozebírat, zda ty fotografie náhodou nevygenerovala umělá inteligence. A když pak tento člověk v létě navštíví hudební festival, je z toho v diskusích málem geopolitický skandál a důkaz charakterové vady. Holt, lidé jako by ztráceli schopnost reálně a kriticky přemýšlet a jejich kognitivní schopnosti se smrskly na generování čistého, ničím nepodloženého hněvu.
Poslední epizoda z hudebního festivalu Rock for People v Hradci Králové, kde v rámci speciálního festivalového dne 14. června 2026 vystoupila legendární formace Iron Maiden, tento smutný trend ilustruje naprosto přesně. Zpravodajsky a publicisticky vzato šlo o banální, vteřinovou zprávu. Prezident republiky, který se nikdy netajil svým kladným vztahem k rockové a metalové hudbě, navštívil velkou kulturní akci, zašel do zákulisí pozdravit světoznámé hudebníky, pořadatelé udělali snímek a umístili ho na sociální sítě s nevinným komentářem, že jsou rádi za každého fanouška, který si koncert nenechal ujít. Jenže pod tímto příspěvkem se okamžitě otevřelo pověstné digitální peklo. Desítky a stovky diskutujících začaly prezidentovi vyčítat naprosto všechno od politického marketingu přes jeho minulost až po neuvěřitelné obvinění, že kvůli této zábavě ignoroval pietní akt k vyhlazení obce Lidice. Že se tento pietní akt konal o den dříve, tedy v sobotu 13. června, a prezident se na něm choval zcela v souladu s protokolem, to už nikoho z rozvášněného davu nezajímalo. Fakta musela ustoupit emocím.
Položme si však zcela prostou, racionální otázku. Co přesně má být na této situaci skandálního? Že prezident suverénního státu poslouchá hudbu? Že má rád rock a tvrdší žánry? Že si podal ruku s umělci, kteří patří k absolutní světové špičce a jejichž návštěva v České republice je významnou kulturní událostí? Že nebyl celý víkend demonstrativně zavřený v hradní kanceláři a nepředstíral, že prezident republiky smí existovat pouze u jednacího stolu, před státní vlajkou nebo při strohém kladení věnců? Dostáváme se zde k naprosto absurdní, až totalitní představě, že člověk momentem svého zvolení do ústavní funkce přestává být svobodnou lidskou bytostí. Jako by podpisem prezidentského slibu automaticky odevzdával svá osobní práva, své zájmy, své přátele, svůj volný čas, svůj vkus a veškeré své civilní návyky. Jako by se měl proměnit v robotickou úřední bytost bez chuti, bez zápachu, bez radosti ze života, bez motorky a bez hudby. V takovém pojetí už ale prezident není člověkem zvoleným občany, aby vykonával správu státu. Je to jen neživá figurína, která má strnule stát, mechanicky podepisovat listiny, tvářit se smrtelně vážně a hlavně nikde nepůsobit příliš lidsky, protože lidskost a přirozenost jsou v tomto pokřiveném světě okamžitě podezřelé.
Tato logika je však hluboce zvrácená a pro zdravou demokracii nebezpečná. Prezident má reprezentovat stát, nikoli předstírat, že normální život neexistuje a že on sám je nadčlověkem imunním vůči běžným lidským potřebám. Samozřejmě, že musí mít jasně stanovené mantinely. Nesmí zneužívat svůj úřad k osobnímu obohacení, nesmí si nechat financovat soukromý luxus z peněz daňových poplatníků, nesmí z ústavní funkce dělat soukromou reklamní agenturu ani zaměňovat zájmy státu za budování vlastní komerční značky. Ale má plné, nezadatelné právo jet ve svém volném čase na motorce. Má právo jít na koncert, má právo dát si kávu s přáteli, má právo mluvit neformálně s dětmi a má právo mít svůj vlastní hudební vkus. A právě tato civilnost, tato absence škrobeného patosu a schovávání se za neprostupnou zeď oficialit, je pro určitou skupinu lidí naprosto nesnesitelná. Jejich problém nespočívá v tom, že by prezident porušil nějaké konkrétní pravidlo nebo zákon. Jejich problém je v tom, že se Petr Pavel odmítá chovat podle karikatury, kterou si o něm oni sami v rámci svých internetových bublin vytvořili. Když prezident vypadá a jedná normálně, musí tito kritici za každou cenu najít způsob, jak veřejnosti dokázat, že ta normálnost je falešná, hraná a nebezpečná.
Tento společenský fenomén přitom není žádným náhodným výstřelkem české povahy, ale přesně popsaným mechanismem, kterým se zabývají moderní sociologické a psychologické výzkumy po celém světě. Rozsáhlé studie věnované politické polarizaci a dynamice sociálních sítí z přelomu let 2024 a 2025 detailně zkoumaly fenomén takzvaného „směrovaného motivovaného uvažování“ (directionally motivated reasoning). Tyto vědecké poznatky ukazují, že v silně fragmentované a emočně rozjitřené společnosti lidé při zpracování informací úplně rezignují na objektivní realitu. Lidský mozek v tomto nastavení nehodnotí samotnou podstatu činu, ale primárně to, kdo ten čin vykonal. Pokud identickou věc – například návštěvu rockového koncertu nebo neformální setkání s lidmi – udělá politik, kterého daná skupina podporuje, interpretuje to její podvědomí jako projev lidskosti, sympatií, blízkosti lidu a skvělého charakteru. Pokud však naprosto totožnou věc udělá politický oponent, kognitivní filtry okamžitě zafungují opačně a mozek vteřinově vyhodnotí danou aktivitu jako hrozbu, rafinovanou manipulaci, levné PR nebo skrytý podvod. V takovém mentálním nastavení reálná fakta, data a chronologie událostí ztrácejí jakýkoli význam. Hlavním cílem kritika už není dobrat se pravdy, ale za každou cenu ukojit svou potřebu potvrdit si vlastní, předem vybudovanou zášť.
Pokud má někdo problém s Pavlovou komunistickou minulostí, je to naprosto legitimní téma k věcné politické debatě. Jenže on přece zdaleka není jediným veřejným činitelem s touto kapitolou v životopise. Navíc motivace k tehdejšímu vstupu do strany mohly být u různých lidí velmi odlišné a často komplikovanější, než se na první pohled zdá. Je proto paradoxní, že jiným politickým figurám veřejnost jejich minulost odpouští mnohem snáze – mnohdy jen proto, že dokážou používat líbivou, populistickou rétoriku, která efektivně cílí na emoce. Vytahovat ale Pavlovu minulost pokaždé, když jede na motorce nebo se usměje na fotografii, už postrádá jakoukoli hlubší analýzu. Je to jen automatická, hněvivá reakce. Pokud má mít kritika smysl, měla by se zaměřit na věci, které mají reálné opodstatnění a skutečný politický podklad. Útočit na minulost v momentě, kdy si člověk kupuje lístek na festival, je diskusní faul a projev absolutní argumentační vyprahlosti.
„Za chvíli se budeme prezidentovi posmívat i za obyčejný šálek kávy nebo odchod na toaletu. Každý lidský projev Petra Pavla se totiž v očích jeho odpůrců mění v rafinovanou manipulaci a státní zločin!“
Sociální sítě a jejich specificky nastavené algoritmy tento problém ještě gigantickým způsobem umocňují. Moderní technologické platformy nejsou designovány k tomu, aby kultivovaly veřejný prostor nebo napomáhaly hledání konsensu a pravdy. Jsou to komerční entity, jejichž hlavním artiklem je pozornost uživatele. A jak se generuje pozornost nejlépe? Prostřednictvím silných, primárních emocí, mezi nimiž jednoznačně dominuje hněv, pocit ublížení a morální rozhořčení nad chováním druhé skupiny. Algoritmy tak záměrně a systematicky upřednostňují a zviditelňují příspěvky, které jsou emočně vybičované, agresivní a útočné, zatímco klidné, věcné a faktické analýzy nechávají zapadnout. V tomto digitálním aréně pak dochází k tomu, že se z obyčejné fotografie prezidenta s kapelou stává bitevní pole. Čím ostřejší komentář uživatel napíše, tím větší dostane digitální odměnu v podobě lajků a sdílení. Společnost se tak ocitá v bludném kruhu, kde je uměle udržována permanentní hladina společenské žluči.
My však na tuto destruktivní hru digitálních platforem a profesionálních šiřitelů hněvu nemusíme přistupovat. Nemusíme dělat z každé běžné lidské aktivity ústavního činitele geopolitické drama, které má za úkol potvrdit naše politické preference. Nemusíme předstírat, že hlava státu provádí sofistikovanou psychologickou operaci pokaždé, když si obleče džínovou bundu nebo se pozdraví s hudebníkem. Nemusíme prezidentovi odpouštět jeho reálné politické přešlapy, pokud k nějakým dojde, nemusíme slepě tleskat každému jeho rozhodnutí, ale stejně tak mu nemusíme upírat jeho základní lidskou dimenzi. Česká politická scéna je už dlouhá léta fatálně paralyzována rozdělením na nesmiřitelné tábory, které zcela ztratily schopnost racionální komunikace. Pokud totéž udělá „náš“ zástupce, najdeme pro to tisíc omluv. Pokud totéž udělá představitel druhé strany, je to neodpustitelný hřích. Tento selektivní morální metr je skutečnou chorobou naší současné politické kultury a u Petra Pavla se projevuje v té nejkřiklavější podobě, protože jeho civilní styl se jeho odpůrcům kvůli absenci reálných skandálů zkrátka strašně špatně napadá. A tak nezbývá než napadat všechno bez rozdílu.
Kdo chce kritizovat Petra Pavla za jeho konkrétní kroky v oblasti zahraniční politiky, za způsob, jakým přistupuje ke jmenování soudců Ústavního soudu, nebo za jeho postoj k vládním reformám, ať to dělá. Ať to dělá tvrdě, nekompromisně, ale na základě faktů, analýz a věcných argumentů. Kdo chce rigidně zkoumat finanční náklady spojené s chodem prezidentské kanceláře, má na to plné právo a je to projev občanské bdělosti. Ale dělat celonárodní aféru z toho, že prezident navštívil koncert Iron Maiden, je projev čistého politického dětinství, nezralosti a neschopnosti povznést se nad vlastní osobní animozity.
Prezident České republiky nemá být asketickým mnichem zavřeným v hradní věži, izolovaným od okolního světa a vystrašeným z toho, co o něm napíše anonymní diskutér na sociální síti. Není zdravé a není normální, aby výkon veřejné funkce znamenal dobrovolnou občanskou smrt a ztrátu práva na jakýkoli civilní projev. Pokud jako společnost definitivně rezignujeme na schopnost rozlišovat mezi vážným politickým pochybením a běžným lidským životem, zničíme tím poslední zbytky konstruktivního dialogu v této zemi.
Někdy je totiž koncert prostě jen koncertem, podání ruky obyčejným lidským gestem a největším problémem celé této uměle vytvořené kauzy je pouze fakt, že část společnosti už ve svém zaslepení nedokáže druhému člověku dovolit ani chvíli obyčejné lidské radosti.
