Článek
Noc na kampusu byla až podezřele tichá. Lampy vrhaly ostré kužely světla na chodníky a stíny stromů na ně kreslily imaginární obrazy. Stíny protínala silueta Georganny Hawkinsové. Šla rychle, klíče svírala v dlani, hlavu plnou drobných starostí. Všechno vypadalo všedně - do jediného okamžiku, kdy ji oslovil pohledná muž. Nepůsobil jako hrozba. Měl krásný úsměv, klidný hlas a ruku v sádře, která visela nepřirozeně nízko. Požádal ji o pomoc s kufrem do auta. Hawkins se zastavila, aniž by tušila, že se chytá do pasti, která ji měla nadobro odstavit z koloběhu života.
Muž ji srazil jedním úderem do hlavy a zatáhl do zadní části vozu, kde její osud definitivně zpečetil. Ta scéna se navždy zaryla do kriminální historie jako jeden z prvních známých útoků Teda Bundyho — charismatického sériového vraha, jehož monstrózní aktivity zasáhly celé Spojené státy.
„Používal soucit jako zbraň. Věděl, že když se bude jevit jako slabý, ženy ztratí přirozenou obezřetnost,“ uvedl k případu vyšetřovatel FBI Robert D. Keppel v oficiálním rozhovoru k vyšetřování sériových vražd na severozápadě USA.
Pro Bundyho nebyly jeho oběti jen anonymní postavy ve statistikách — byly součástí jeho rituálu ovládání a ponižování. Jeho modus operandi byl až děsivě rafinovaný: od začátku pečlivě plánoval každý krok. Vytvořil si identitu zraněného muže, opírající se o falešné sádry nebo dlahy, aby vyvolal soucit a falešný pocit bezpečí. Své oběti vždy udeřil do hlavy kovovým nástrojem — často páčidlem — a odvážel do izolovaných oblastí, kde byly sexuálně zneužity a následně brutálně zabity. V některých případech se jeho chování stalo ještě hrůznějším: po smrti s těly svých obětí navázal nekrofilní kontakt, čímž ukázal, že jeho motivace byla hluboce patologická a daleko za hranicí pouhé touhy zabíjet.
„U Bundyho nefungovala žádná empatie. Žádná lítost. Neexistovalo pro něj nic, co by se dalo nazvat svědomím,“ popsal s odstupem Dave Reichert, dlouholetý detektiv King County Sheriff’s Office.
Bundy přitom vyrůstal jako nenápadný student, který dlouho nepůsobil problematicky. Narodil se v roce 1946 v Burlingtonu ve státě Vermont jako Theodore Robert Cowell. Později přijal příjmení svého otčíma. Studoval psychologii na Washingtonské univerzitě. Inteligence mu nechyběla, jeho IQ se pohybovalo kolem hodnoty 136. Tyto předpoklady mu umožňovaly fungovat v akademickém i profesním prostředí bez větších překážek. Zpětně se však ukázalo, že vysoké schopnosti neznamenaly schopnost orientace v morálních hranicích.
„Byl dost chytrý na to, aby rozuměl lidem, ale ne natolik lidský, aby je respektoval,“ dodal posléze Keppel.
Jeho životní styl a společenské vystupování působily důvěryhodně. Byl vzdělaný, pohyboval se v politickém prostředí a měl ambici profesně uspět. Psával dopisy veřejným činitelům, pracoval na volebních kampaních, působil jako člověk s jasným směrem. Právě tento obraz dlouho komplikoval vyšetřování. „Lidé mu věřili právě proto, jak působil,“ popsal Reichert.
Během dlouhých let bez náznaků patologického chování Ted Bundy systematicky rozšiřoval svůj „revír“ a zároveň zdokonaloval způsob, jakým unikal pozornosti policie. Dokonce i jeho partnerka Elizabeth Kloepfer mu po dlouhou dobu věřila, přestože si všímala okolností, které ji zneklidňovaly. Teprve postupně začala policii upozorňovat na souvislosti, jež se později ukázaly jako klíčové.
V roce 1974 a 1975 mizely mladé ženy především ve státě Washington a v Oregonu, často z univerzitních kampusů nebo jejich bezprostředního okolí. Patřily mezi ně například studentky Lynda Ann Healyová, Donna Gail Mansonová nebo Susan Curtisová. Těla některých obětí byla nalezena až s odstupem měsíců v horských oblastech nebo lesích, jiná se nikdy nenašla. Právě absence přímých důkazů dlouho znemožňovala propojit jednotlivé případy.
Na jaře roku 1974 se jeho aktivita přesunula do Utahu. V oblasti Salt Lake City zmizely například Carol DaRonchová, jediná z obětí, která útok přežila a dokázala následně podat detailní popis pachatele, a studentky Nancy Wilcoxová nebo Melissa Smithová, jejichž vraždy se později staly klíčovými pro Bundyho odsouzení. Výpověď DaRonchové patřila k prvním přímým svědectvím, které jasně ukázalo, že za zmizeními nestojí náhoda, ale opakující se vzorec.
V Coloradu pokračovala série dalšími zmizeními, mimo jiné Caryn Campbellové, která byla unesena z hotelového komplexu během rodinné dovolené. Její tělo bylo nalezeno až po několika týdnech. Tento případ výrazně změnil mediální obraz celé kauzy, protože ukázal, že Bundy je ochoten útočit i mimo univerzitní prostředí a bez ohledu na přítomnost svědků.
Do roku 1975 se počet obětí, ke kterým se Bundy později alespoň částečně přiznal, přiblížil třiceti. Vyšetřovatelé však od počátku upozorňovali, že skutečný počet zavražděných žen může být vyšší. Řada zmizení zůstala neobjasněna a u mnoha případů chyběly tělesné ostatky i přímé důkazy. Bundy sám v různých fázích výslechů měnil výpovědi a poskytoval jen dílčí informace, často s cílem získat kontrolu nad průběhem vyšetřování.
Teprve postupné porovnávání svědectví, mapování pohybu jeho vozidla a analýza společných rysů útoků umožnily policii začít jednotlivé vraždy spojovat do jediné série. V té době už však měl Bundy za sebou roky násilí, které se odehrávalo napříč několika státy a zanechalo za sebou desítky hororových příběhů bez důkazů…
Teprve v roce 1975 byl Bundy poprvé zatčen v Utahu. Policie ho zastavila při podezřelém řízení jeho Volkswagenu Beetle v brzkých ranních hodinách. To, co mohlo být obyčejnou dopravní kontrolou, se změnilo v odhalení jeho temné náruče. V autě byly nalezeny masky, pouta, lano, páčidlo a další předměty, které velmi brzy byly spojeny s řadou zmizení mladých žen. Bundy se pokoušel vysvětlit všechno jako náhodné nálezy, v tu dobu již detektivové pomalu začali rozplétat vzorec jeho chování. „To auto bylo pojízdným zločinem. Všechno v něm mělo svůj účel,“ uvedl posléze jeden z členů vyšetřovacího týmu pro FBI Behavioral Science Unit.
Dokonce ani ve vězení Bundy neztratil svoji lstivost. V červnu 1977, když byl převezen k soudnímu jednání v Aspen, využil právní výsady, kterou si zvolil — totiž právo hájit se sám — a nechal si sundat pouta. Během přestávky utekl skrze okno knihovny a zmizel v okolních horách. I když byl po několika dnech znovu chycen, nezastavilo ho to. V prosinci téhož roku provedl ještě odvážnější útěk. Vyškrábal se skrze strop své cely a opustil věznici.
Svoboda, kterou získal během druhého útěku, se brzy změnila ve vlnu nových zločinů. V lednu 1978 přicestoval na Floridu a s brutální precizností, jakou doposud ukázal jen tušeně, vnikl do domu sester Chi Omega v kampusu Florida State University. Během pouhné čtvrthodiny ubil dvě ženy — Margaret Bowman a Lisu Levy — a vážně zranil další tři. Ten den se stal pro univerzitní města noční můrou a prudce zvýšil strach mezi studenty.
Ještě hrozivější byla vražda 12leté Kimberly Diane Leachové, kterou Bundy unesl přímo ze školy v Lake City jen několik týdnů po útocích na Chi Omega. Její tělo bylo nalezeno až o více než měsíc později — částečně mumifikované a skryté v odlehlé stodole — a tento akt definitivně ukončil jakoukoliv naději na jakoukoli shovívavost soudů. Tenhle čin nebyl pouhým pokračováním jeho série — byl to jasný signál, že Bundy nepociťuje žádné hranice soucitu, nebo lidskosti. Jeho soudní procesy byly sledovány doslova na pěti kontinentech a Bundy, sám sebe prezentující jako chytrého a odvolání schopného muže, se stal nechtěnou mediální celebritou — kdysi mu dokonce nabízeli soudci možnost vyhnout se trestu smrti výměnou za přiznání, to však odmítl.
I když oficiálně popíral vinu až do samého konce, během posledních týdnů před svou popravou v roce 1989 začal poskytovat vyšetřovatelům detaily, které pomohly spojit jej s dalšími případy a odhalit aspoň část rozsahu jeho vražedné činnosti. Výkon trestu smrti přišel 24. ledna 1989, když Bundy, napříč celou zemí nenáviděný i fascinující zároveň, usedl do tzv. elektrického křesla ve floridském vězení. Jeho poslední dny byly plné rozhovorů s psychology, kde ponechal nahlédnout do své mysli, a posmrtné studie jeho mozku měly odkrýt, jestli existuje fyzické vysvětlení jeho chování — bez úspěchu. I po smrti zanechal Bundy dědictví, které změnilo americké vyšetřování sériových vrahů, klinické postupy v kriminalistice i vnímání toho, jak se může zlo maskovat za nejběžnější lidské rysy.
V dějinách amerického práva a trestní justice zůstává případ Teda Bundyho mementem — že nejtemnější aspekty lidské psychiky mohou mít tvář, která svádí k důvěře.
„Byl přesvědčený, že je chytřejší než systém,“ shrnul Reichert. „A dlouho měl bohužel pravdu…“
