Jsme potomci praotce vraha? Historie pověsti o praotci Čechovi

Česká země, náš překrásný domov. Pověst o tom, jak získala své jméno zná jistě každý. Praotec Čech žil v bájné pravlasti. Když v ní vypukly nepokoje, vydal se vladyka v čele svého lidu, aby pro něj nalezl novou, zaslíbenou zemi. Putovali daleko, přes hory i bažiny, až přišli do úrodného údolí. V krajině nepoznamenané lidskou rukou, uprostřed roviny došli k hoře Říp. Praotec vystoupal na vrchol a zaradoval se: „Zde je země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající!“ Jak by se ale měla jmenovat? Dav radostně zvolal: „Tvým, tvým jménem, nechť sluje!“ Takto pověst o praotci Čechovi sepsal ve své kronice na počátku 12. století Kosmas. Ve svém latinsky psaném spisu Kosmas tohoto muže pojmenoval Boemus. Pověst má ovšem několik háčků. Dnes již víme, že krajina v době, kdy do ní přišel praotec Čech nemohla být neobydlená. V dávné době, středoevropskou kotlinu obýval keltský kmen Bójů. Proto se jí říkalo Boiohaeum, latinsky Bohemia. Po Bójích přišly germánské kmeny Markomanů a Kvádů.

I ty se ale postupně přesunuly na jih. Nejspíš je v té době mohl lákat rozpad římského impéria, ve kterém tušily bohatství. Až v první polovině 5. století k nám dorazily první vlny slovanských kmenů z východu a jihovýchodu. Přesněji z Podunají. Slované nepřišli v jedné skupině, jak říká pověst, ale přicházeli ve vlnách a museli si své místo vybojovat proti posledním Germánům. Dnes již nevíme, kdy a kdo určil, že si začali říkat Čechové. Legendy o praotci Čechovi, a především o Libuši, Krokovi a Přemyslu Oráčovi si lidé vyprávěli především za vlády českého knížete Bořivoje. On a jeho rádci mýty záměrně mezi lidmi šířili. Kníže tak zdůvodňoval svůj nárok na české území. Sám se prohlašoval za potomka bájného Přemysla. Báje pak koncem 10. století sepsal mnich Kristián, velký obdivovatel svatého Václava. V prologu k tzv. Kristiánově legendě se zmínil o příbězích mytických Čechů. Kosmas pak, inspirován Kristiánovou zmínkou, naspal pověst o Praotci Čechovi. Vycházel tak vlastně z „přemyslovské propagandy“.

Kosmův následník Dalimil napsal ve 14. století mnohem sdílnější vyprávění o vzniku České země a praotcovu příchodu. Není už ovšem tak lichotivá. Podle Dalimila byl praotec pravděpodobně vrahem! Dalimil napsal o blíže neurčené slovanské vesnici v Panonii, které vládl vladyka Čech. Ale „neboť dopustil se vraždy, zbaven domovu byl navždy.“ Nemáme informace o tom, co se přesně stalo, podle dobových zvyků se můžeme jen dohadovat. Vladykové rozhodovali o vnitřních záležitostech svého území. Když se stalo něco závažnějšího, sešel se kmenový sněm a rozhodla kmenová rada. V tomto případě byl zavražděn zřejmě člen rodu Charvátů (tedy Chorvatů). Stařešinové rozhodli, že pachatel musí opustit rodný kraj.

Vladyka shromáždil svých šest bratrů a vydal se na cestu. Číslo sedm bylo pro Slovany posvátné, znázorňuje celek. Čtyři světové strany a nebe, zemi a podsvětí. Dále už pověst zůstává takřka stejná. Za zmínku stojí ještě Nová kronika česká, kterou na žádost Karla IV. Sepsal písař pražského arcibiskupa a farář Přibík z Radenína. Přibík okopíroval nejen Kosmovu kroniku, ale i další starší zdroje. Podle něj Čechův bratr Lech pokračoval dále na sever, do Polska, kde se usadil. Polský letopisec Jan Dlugosz (1415-1480) se této verze podržel, ale přidal k Čechovi ještě bratra Rusa, který táhl dál. Do Ruska. No, máme to ale „pěkného“ bratra. Tak snad, aby zase táhl dál.

Zdroj: časopis 100+1 speciál, vydáno: 16.července 2020