Článek
Znáte to, někdy stačí malé připomenutí a v mysli se vám živě vybaví vzpomínky. Dojmy a situace, které jste už dávno pohřbili. Právě to se teď stalo mě. Když usvědčený estébák Babiš nechtěně poukázal na svůj způsob myšlení, své obvyklé praktiky. Samozřejmě, že to nepovažuje za nic špatného. Vždyť to tak dělá desítky let. Je to pro něj normální a legální způsob práce. Vůbec si neuvědomuje, že by to mohlo být něco přes čáru. On má tu čáru totiž někde úplně jinde. Jinde, než je lidská slušnost, která by něco takového vůbec nepřipustila. Společně s touto kauzou se mi vybavilo soužití s estébákem a jeho ženou, zapálenou komunistkou v jednom bytovém domě. On, funkcionář ve fabrice, ona učitelka dějepisu a občanské výchovy na základní škole. Oba posedlí mocí, nemocní (očividně psychopati) a oba ve své době nebezpeční. Byla jsem na základní škole, když mě učila o významu Sovětského svazu. Pamatuji si její přednášku, kdy nám zapáleně tvrdila, že až se stane ředitelkou, všechny děti budou chodit do školy v pionýrských šátcích. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo. Místo toho jsem ji zažila v době Sametové revoluce. A kupodivu, byla to právě ona, která vyvěsila na nástěnku Palacha a pak se stejným zapálením vyprávěla se slzami v očích, jaká je v Rusku bída. Že tam musí dokonce přidávat do chleba piliny. Spolužačka tahle slova nevydržela a vyprskla smíchy. Aby to zakryla, sklonila hlavu. Soudružka k ní přišla, pohladila jí a řekla procítěně: „Taky je ti to líto, viď?“ Když poslouchám Babiše, slyším úplně stejné hraní na city. Stejné psychopatické, populistické výlevy. A jak to bylo s jejím manželem, regulérním estébákem? Ten nepronášel tak plamenné projevy, ale byl ještě nebezpečnější. Uvedu pár příkladů. V našem bytovém domě bydlela rozvedená zdravotní sestra se dvěma malými syny. Měla to opravdu těžké. Bývalý manžel alkoholik jí vůbec nepomáhal. Pro estébáka to byla ideální oběť. Neskutečně ji šikanovali. Nejen, že když nevytřela barák včas nebo podle jejich představ, psali jí fixkou ke jménu na seznamu úklidu černé puntíky. Byli schopní u ní zazvonit a když otevřela dveře, šli rovnou dovnitř. Bez pozvání. A rovnou do kuchyně, prý jim doma něco smrdí a určitě je to od ní. Co prý vaří. Pekla kuře a zápach nenašli. Naštvaně odešli. Pak milá sestřička pořídila svým klukům štěně pudla. Do roku museli dát psa pryč. Estébák, kterého se každý bál oběhl barák a nechal podepsat všem v domě petici. Byla jsem tehdy hrozně hrdá na svého tátu, který ji jediný nepodepsal. Mstili se nám. Můj brácha si udělal řidičák na malou motorku a jezdil s kamarády hlavně po polních cestách za naším městečkem. Nesčetněkrát ho kontrolovala policie. Každou chvíli u nás zvonili, že mají nějaké hlášení a musí něco zkontrolovat. Jednou jsem nemohla najít na botníku na chodbě své boty. Estébák je vyhodil do popelnice před domem. Našla jsem tam i tenisky kluků od té sestřičky a přinesla je. Někdy vyhodil jen jednu botu. Asi abychom nevyšli ze cviku. Moje mamka si jednou vynesla ze sklepa kolo a postavila ho před barák. Pak šla zamknout sklep. Když se vrátila, zjistila, že kolo má prázdné duše. Řekla si, že je to zvláštní, ale asi to přehlédla. Vrátila se tedy do sklepa pro pumpičku a kolo nafoukla. Pak odnesla pumpičku do sklepa. Když se vrátila ke kolu, bylo zase prázdné. Doběhla si opět pro pumpičku a znovu nafoukla kolo. Tentokrát už ale pumpičku neodnášela a nechala ji na zídce podesty. Vrátila se z projížďky s plnými dušemi a soused jí řekl, že z okna pozoroval estébáka, jak jí vypouští kolo. Byl celou dobu schovaný za keřem před domem. Soused se ho ale bál, a proto na ni nezavolal hned. Jak to celé dopadlo? Naštěstí přišla revoluce. Estébák musel děsně trpět, protože ztratil svou moc. Ani jeho žena neunesla ztrátu moci a život s psychopatem, který musel být po ztrátě moci nesnesitelný. Začala pít. Prodali byt a odstěhovali se někam, kde o jejich minulosti lidé tolik nevěděli. Komunistka se po pár letech upila. O něm už nevím. Našla jsem ho v estébáckých spisech pod krycím jménem Sázava. Je to smutný příběh. A ještě smutnější je, že lidé stejného ražení jsou pořád ve vládě. Pořád mají moc a pořád používají stejné praktiky. A pořád se cítí nedotknutelní. Měli bychom si takové příběhy připomínat. Babiš ani soudruh Sázava nemají ve slušné společnosti co dělat!
