Článek
Makat, či jen nosit jedničky? Jedni rodiče podporují, druzí hlavně stresují
Znám obojí. Jedněm rodičům záleží na tom, aby jejich dítě makalo přes celý rok a snažilo se hlavně látku pochopit a druhým jde jen o to, aby na vysvědčení byly ideálně samé jedničky. Protože tak je to přece nejlepší, tak to má být. A taky se budou moct před širší rodinou a sousedy pochlubit.
Podporující rodiče
Když jde o předmět, který dítěti není tak blízký, rodič se učí s dítětem nebo najde jiný způsob, jak dítěti pomoci. Jde mu o to, aby dítě látku pochopilo a nevzdalo se při první pětce z písemky. Podle mého skvělý model.
Těmto rodičům totiž záleží především na přístupu dítěte k učení a nedovolili by „flákando grando“.
Známka? Tak jasně, nepropadni, ale jestli přineseš dvojku nebo trojku?
Nebudou se zlobit, protože vědí o tom, jaké úsilí dítě vložilo do učení a prostě každý předmět nemůže být u dítěte top. To dá rozum.
Je jasné, že někomu jdou lépe přírodní vědy, druhému jazyky, ale kde je napsáno, že se děti na předmět nemohou těšit (i když výsledky nejsou zrovna na jedničku)?
Co tito rodiče učí své děti?
Že v životě narazí na překážky. A není dobré před nimi utíkat, ale překonávat je.
Podle mě velmi důležitý signál v dnešní době, kdy se všechno „zjednodušuje“. Hlavně ať je to snadné. Jenže takhle život přece nefunguje.
Rodiče dodávají dítěti sebedůvěru a důvěru. Vědí, že když na vysvědčení nebudou samé biče, klidně mohou jít domů a stejně se půjde na zmrzlinu. Protože dítě se snažilo, nevzdalo se při prvním nepovedeném testu nebo zkoušení a vynaložilo dost úsilí, aby látku pochopilo.
Dítě těchto rodičů ani na vteřinu nenapadne, že by se mělo snad bát jít domů, i když na vysvědčení jsou dvojky, trojky a možná i nějaká ta čtyřka.
Rodiče, kteří vyvíjejí na děti enormní stres
Tihle rodiče to mají postavené úplně jinak. Hlavně ať jsou na vysvědčení samé jedničky, ještě tak jednu dvojku sneseme, ale jinak…
Rodiče chtějí, aby jejich děti nosily domů jedničky. Za každou cenu. Ale víte, co je na tom kromě naprosto zbytečného stresu ještě více zarážející? Často jsou to rodiče, kteří se zajímají jen o známky, ale je jim úplně jedno, jestli dítě látce rozumí a vlastně ani neví, který předmět je baví nebo který činí potíže… na samých jedničkách se to nepozná.
A další velké mínus podle mě - tito rodiče dětem ani nepomohou s přípravou do školy, když v nějakém předmětu tápe, rodiče mávnou rukou v tom smyslu, že se s dětmi neučí. Neseženou jim doučování (když tedy vyžadují tu jedničku), dítě se možná v některém z předmětů také „plácá“, ale pomoct si musí samo. Jak?
Samo si najde spolužáka či spolužačku, kterému předmět jde a učí se spolu. V tom lepším případě. V tom horším se sníží třeba i k tahákům nebo opisování, protože rodiče potřebují tu jedničku.
Co se může stát? Dítě asi předmět, který mu činí potíže, nebude mít v oblibě. A to je škoda. Jestli máte pocit, že když něco někomu nejde, těžko to může mít rád - pletete se.
Já sama jsem nebyla nejlepší v matematice a fyzice, ale protože jsme měli skvělou paní učitelku, tak mám k těmto předmětům stále pozitivní vztah. Díky paní učitelce a díky podpoře v rodině.
Co učí tento typ rodičů své děti?
Že důležitý je výkon a výsledek. Krásné vysvědčení od shora dolů. Že se dítě třeba trápilo s něčím? No a, odvětí rodiče. A dítě se tím učí, že když nedosáhne excelentního výsledku, bude to špatné. Bohužel se ale učí i to, že na jeho pocitech vlastně nezáleží, jen na výsledku. Učí se nazpaměť (což je v některých fázích vývoje života dítěte velmi důležité a prospěšné), ale tady mám na mysli jinou situaci. Učí se nazpaměť, protože si neumí dát věci do souvislosti a nedokáže látku dobře pochopit.
Pro rodiče je důležité krásné vysvědčení, protože se mohou svým potomkem chlubit, jak na sociálních sítích, tak před rodinou a sousedy.
Koho si vybere budoucí šéf?
Toho, kdo dokáže hledat řešení a ne toho, kdo se „sesype“ po prvním neuzavřeném kontraktu. A neznám personalistu, který by se ptal na známky ze základky.
Paralyzující strach: Děti se bojí jít domů
Tohle je kámen úrazu. Alibistický tlak na vynikající výkon může mít temnou dohru. Dospělí řeší, kde a jak se vysvědčením svého potomka pochlubí. V té samé chvíli prožívá jejich potomek veliký strach, obavy a možná někdy dokonce i zoufalství.
Bojí se jít domů.
Na vysvědčení nebudou jen samé biče, co na to řeknou rodiče a co udělají?
Telefonáty na linku bezpečí v těchto dnech neskutečně rostou.
A to je velké selhání dospělých.
Dítě přece musí vědět za všech okolností, že je stále milováno, ať přinese jedničky, dvojky nebo trojky…
Děkuji za přečtení článku. Potěší mě „finanční podpora“, „komentář pod článkem“, „odběr“ nebo „líbí se“. Je to pro mě motivace ke tvorbě dalších článků.
Zdroje:
Autorský text
